Velké nahrávací společnosti vrací úder. Hudbě to prospěje jen těžko

Když se v úterý večer objevila na českých zpravodajských serverech zpráva, že globální gigant Sony Music Entertainment koupil českou značku Supraphon, na první pohled působila jako běžná informace z byznysových rubrik. Podnikatelé Zdeněk Kozák a Miloš Petana se rozhodli zpeněžit úspěšnou českou firmu, která v posledních letech vykazovala zisky v řádech desítek milionů korun, a prodali ji nadnárodní společnosti ovládající přibližně pětinu globálního hudebního trhu.

Transakci doprovázely výroky o „klíčovém kroku vpřed pro naši značku“ či „nové kapitole plné příležitostí“. Právě zde musel zpozornět každý, kdo zná televizní seriál Boj o moc (Succession). V něm bezskrupulózní šéf nadnárodního mediálního giganta skupuje malé nahrávací společnosti a podobná klišé z úst hlavních aktérů často maskují nevyhnutelné – převzetí aktiv, propouštění a nakonec i neodvratný zánik.

Nikdo už ani nepředstírá, že hudba by mohla být něčím víc než produktem. Supraphon se teď stal součástí tohoto světa.

Pod křídly japonsko-americké korporace Sony nejspíš Supraphonu úplný zánik nehrozí. Jeho značka je příliš silná, zvláště ve světě vážné hudby a jazzu. Jako státní podnik mohl Supraphon, jehož historie sahá až do roku 1932, nerušeně růst během období státního socialismu, kdy měl na českém trhu prakticky monopol. Po roce 1989 si vydavatelství prošlo náročným obdobím transformace, avšak stále disponuje i na světové poměry výjimečným zvukovým katalogem, který byl v roce 1998 zapsán ministerstvem vnitra ČR na seznam archivních kulturních památek.

Tento unikátní odkaz se nyní ocitne v rukou nadnárodního giganta – dceřiné společnosti konglomerátu Sony, spravované americkým managementem. Pod její správu spadají například filmová studia Columbia Pictures nebo značka PlayStation.

Návrat oligarchů

Sony Music patří do takzvané „velké trojky“ hudebního průmyslu a podle statistik ovládá 21 % trhu. Větší podíl má už jen Universal, kterému analytici připisují zhruba třetinu celkového trhu. Třetím členem této trojice je Warner s podílem 16 %. Zbytek trhu patří nezávislým společnostem, které fungují mimo nadnárodní konglomeráty. Tyto firmy často prosperují na žánrových nebo lokálních trzích, kde díky dobré znalosti prostředí operují efektivněji než někdy těžkopádní „majors“.

Supraphon byl příkladem úspěšné byznysové „štiky“, která se pohybovala v jasně vymezeném teritoriu a přesně věděla, jak prodávat své umělce na domácím trhu. Jeho katalog zahrnuje hvězdy českého popu, jako jsou Karel Gott, Lucie Bílá nebo Marek Ztracený, a právě díky nim dokázal úspěšně konkurovat nadnárodním firmám. V posledních letech navíc jeho zisky rostly meziročně o desítky procent, což souvisí i s celkovým posilováním domácího hudebního trhu, na kterém výrazně profitoval streamovací model distribuce.

Nástup streamovacích služeb, jako jsou Spotify nebo Apple Music, před několika lety vrátil hudební průmysl zpět do černých čísel. Otázkou však zůstává, jak dlouho může tento růst pokračovat, protože současný distribuční model vyvolává řadu otázek. Možná i to je důvod, proč se majitelé Supraphonu rozhodli své vydavatelství prodat včas – dříve, než průmysl zasáhne další krize.

Na začátku tisíciletí zasáhla hudební branži krize spojená s nástupem pirátských služeb na internetu. Napster a další podobné platformy během několika let srazily celý sektor na kolena. Nejrychleji na nový digitální způsob šíření hudby zareagovaly technologické firmy – Apple otevřel novou éru se svým přehrávačem iPod a obchodem iTunes. Zatímco velké hudební společnosti se s internetem učily žít jen pozvolna, uvolněný prostor rychle zaplnily malé nezávislé labely operující mimo nadnárodní giganty. Na chvíli to vypadalo, že systém hudebního průmyslu se kompletně přepíše. Dnes se však ukazuje, že šlo spíše o dočasnou anomálii. Stále totiž platí základní pravidlo kapitalismu: kde jsou peníze, tam přicházejí oligarchické společnosti, aby si je přivlastnily.

Vzájemná závislost

Ve zmiňovaném seriálu Boj o moc sledujeme poslední roky života miliardáře Logana Roye, šéfa fiktivní korporace Waystar Royco. Tato společnost vlastní mediální koncerny, hudební vydavatelství i filmová studia a disponuje takovým vlivem, že může dokonce ovlivňovat výběr prezidentských kandidátů v USA. „Staré dobré pořádky“ však začínají narušovat technologické firmy, jejichž „hardware“ je k šíření obsahu nezbytný nejen pro mediální, ale i zábavní průmysl.

Magnát ze staré školy tak najednou musí vyjednávat s nejrůznějšími podivíny, kteří v garáži na koleně vymysleli věci, bez nichž se Waystar Royco neobejde, pokud chce svůj byznys udržet naživu. Seriál samozřejmě pracuje s fiktivními postavami, ale není těžké vidět za „tech-bros“, se kterými se Roy přetahuje, například šéfa Spotify, který v polovině nulté dekády přišel s distribučním modelem, jenž zachránil hudební průmysl.

Závislost mezi těmito subjekty je však vzájemná. I v reálném světě musely nakonec korporace z tzv. velké trojky a Spotify najít společnou cestu, protože jeden bez druhého by nefungovaly. Současná podoba streamovacích služeb je tedy výsledkem kompromisu mezi oběma stranami. Detaily těchto jednání jsou samozřejmě zahaleny tajemstvím, ale je známo, že Universal, Sony i Warner společně investují do Spotify a tím si udržují vliv nad službou, kterou celosvětově používá již 620 milionů uživatelů.

Tím, kdo v současném systému tahá za kratší provaz, jsou samozřejmě malé nahrávací společnosti. Jsou příliš rozdrobené na to, aby mohly vyvíjet na Spotify výraznější tlak, a nemohou tak zabránit tomu, aby streamovací služba dávala přednost velkým firmám. Je veřejným tajemstvím, že „velká trojka“ si tímto způsobem zajistila výhodnější podmínky. Důkazem jejich vlivu je i nedávná změna pravidel, podle nichž Spotify už nebude vyplácet odměny hudebníkům, jejichž nahrávky mají ročně méně než tisíc poslechů. Streamovací služba tím jasně dává najevo, že pro nezávislou nebo DIY scénu nemá moc pochopení a zajímají ji především velcí hráči.

Průmysl se tak opět vrací k oligarchickému modelu, jaký známe z devadesátých let, kdy nadnárodní firmy určovaly pravidla a malým společnostem zůstávaly jen drobky. V takovém světě dává Supraphonu – z byznysového hlediska – samozřejmě smysl stát se součástí velké korporace a využívat výhodnější podmínky v relativně nestabilním odvětví.

Víc cest k posluchačstvu

Po období krize jsou tedy velké firmy opět na vrcholu, přesto je ale něco jinak. Divočina nultých let ukázala, že hudebníci mohou uspět i bez pomoci velkých hráčů. Dnes je cest k posluchačům mnohem více než v devadesátých letech, kdy majors ovládaly všechny komunikační kanály. „Sofiina volba“ mezi zaprodáním se ďábelským nadnárodním korporacím a chudým uměním v „nezávislém“ sektoru už dnes není tak vyhrocená jako dřív.

Čím dál populárnější jsou distribuční smlouvy, které dávají hudebníkům větší svobodu. Místo toho aby museli hrát podle všech pravidel majors, mohou využívat pouze ty služby, které skutečně potřebují, jako je zejména distribuční infrastruktura. Tuto cestu volí často například úspěšní domácí rappeři, kteří spolupracují s firmami jako Warner, Universal nebo Sony při nahrávání hudby na streamovací služby nebo při marketingu. Mohou si ale ponechat práva na své písně a vyhnout se komerčním kompromisům, do nichž by je chlebodárci tlačili – tedy přinejmenším dokud generují vysoká čísla.

Cynický byznysový pohled by mohl tvrdit, že nakonec jde všem o co největší zisky. Velké nahrávací společnosti však své zájmy prosazují bez skrupulí a nechávají za sebou spálenou zemi – jak jsme u současné podoby kapitalismu a korporací zvyklí. Nikdo už ani nepředstírá, že hudba by mohla být něčím víc než produktem. Supraphon se teď stal součástí tohoto světa. Výkonné vedení firmy zatím zůstává stejné a můžeme mu v nové etapě popřát hodně štěstí. „Malá“ česká firma, která úspěšně vzdorovala korporacím nadnárodního trhu, je ale už minulostí.