Netanjahu do Polska nechce, ale prezident Duda má, co potřeboval

Nejdůležitějšími hosty oslav 80. výročí osvobození nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi budou bývalí vězni koncentračních táborů. Polský prezident Andrzej Duda ale dělá, jako by to měl být izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ačkoli ten vůbec neplánuje přijet. Izrael bude zastupovat ministr školství Jo’av Kiš. I přesto prezident Duda přiměl vládu, aby Netanjahuovi deklarovala bezpečnost, tedy slíbila, že nebude zatčen. Místo, aby vláda Dudu vymlčela, vydala nic neznamenající usnesení, v němž předsedovi vlády Izraele slibuje bezpečnou a nerušenou návštěvu. 

Je namístě se domnívat, že Dudovi nedělalo ani tolik starost dobro premiéra Netanjahua jako domácí politika a blížící se prezidentské volby. Budou již v květnu. Svým chováním tak chtěl dost možná zdiskreditovat Tuskovu vládu a ukázat ji jako antisemitskou a protiizraelskou.

Tuskova administrativa naprosto zbytečně veřejně slíbila, že bude ignorovat Mezinárodní trestní soud. Ten loni v listopadu vydal na Netanjahua zatykač. Viní jej ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti během bojů v pásmu Gazy. Bezvýznamným dokumentem polská vláda pouze poškodila samu sebe, když symbolicky popřela vlastní ústavu, která ji zavazuje k dodržování mezinárodních úmluv. 

Mezi ně bezpochyby patří i Římský statut, jež Polsko ratifikovalo v roce 2001, čímž slíbilo respektovat rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu. Na to, že není možné si tyto závazky vykládat po svém, upozornil vrcholné polské politiky i jeho bývalý předseda, mimochodem Polák, profesor Piotr Hofmański. Právě za jeho působení byl vydán zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina, který Polsko velmi vítalo.

Konflikt, co není náš

V polském kontextu je podstatné, že válku Ruska proti Ukrajině vnímá tamní společnost mnohem palčivěji než konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Průzkum agentury IBRIS z května loňského roku ukazuje, že se skoro 70 procent dotázaných  domnívá, že by se Polsko tímto sporem nemělo vůbec zabývat, protože se odehrává příliš daleko. Jednoznačně proizraelsky se pak identifikovalo jen šest procent respondentů a pouze o necelých pět procent víc bylo skalních podporovatelů Palestiny.

Snahou chránit Netanjahua by tedy Duda u domácího publika příliš nezískal. Štěpným bodem není otázka Izraele a Palestiny ani v politických kruzích. Polsko v současnosti zastává vůči Izraeli poměrně racionální politiku. Není jeho slepým podporovatelem ani zatvrzelým kritikem. Ačkoli Varšava odsoudila útok Hamásu z října 2023 a uznává právo Izraele na obranu proti teroristům, není třeba lhostejná k civilním obětem. Když loni na jaře izraelská armáda zaútočila na humanitární konvoj organizace World Central Kitchen, kde byl mezi oběťmi polský občan, připomněl ministr zahraničí Radosław Sikorski důrazně Izraeli, že i válka má svá pravidla. V návaznosti na incident hlasovalo následně Polsko pro přijetí Palestiny do OSN. Nejde ale o momentální, emocemi řízený přerod. Jedná se o dlouhodobou strategii. Polsko totiž vidí jako cestu dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Tamní diplomacie se proto zajímá i o to, zda Izrael zvažuje možnost koexistence se samostatnou Palestinou.

Prezidentské volby a maďarský exulant

Je namístě se domnívat, že Dudovi nedělalo ani tolik starost dobro premiéra Netanjahua jako domácí politika a blížící se prezidentské volby. Budou již v květnu. Svým chováním tak chtěl dost možná zdiskreditovat Tuskovu vládu a ukázat ji jako antisemitskou a protiizraelskou. Veřejné odmítnutí jeho snah chránit Netanjahua by ve spojitosti s oslavami výročí osvobození Osvětimi zapůsobily jako zápalná směs. Duda už ale nedomyslel, že nacistický lágr osvobodili Sověti. Někteří polští komentátoři se proto škodolibě ptali, zda se chystá požádat o shovívavost i pro ruského prezidenta Vladimira Putina. I toho má Polsko povinnost zadržet, kdyby se objevil na jeho území.  

Cirkus kolem možné návštěvy Benjamina Netanjahua byl velmi pravděpodobně určen očím zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, který je znám svou náklonností k Izraeli. Politici strany PiS si od příští americké hlavy státu slibují zejména podporu pro svého prezidentského kandidáta Karola Nawrockého. Touží po vítězství, a tak dělají vše pro to, aby si jich americký svět všímal.

Druhým důvodem Dudova výstupu může být pokus pomoci trestně stíhanému Marcinu Romanowskému. Bývalého náměstka ministra spravedlnosti viní polská prokuratura z účasti v organizovaném zločinu. Zpronevěřil podle ní dotace z fondu Spravedlnosti původně určeného na pomoc obětem trestných činů a měl také manipulovat některá výběrová řízení. Dohromady mu hrozí až 25 let za mřížemi. 

Pro stranu PiS je jeho případ málem synonymem politického procesu. Někteří politici v čele s předsedou strany Jarosłavem Kaczyńským, zastávají názor, že by se Romanowskému nedostalo v Polsku spravedlivého soudu. Aby tedy nebyl souzen v masivních troskách systému, který sám spoluutvářel, uprchl do Maďarska a požádal tam o azyl. Mezitím na něj byl doma vydán evropský zatykač. Budapešť se ale Romanowského rozhodla Polákům nepředat a místo toho mu udělila politickou ochranu. Tím se polský problém proměnil v přeshraniční. Teď, když Tuskova vláda svým teatrálním výstupem normalizovala možnost porušovat mezinárodní právo, mají Maďaři o důvod víc svého chráněnce nevydat. Jestliže nemusí své závazky plnit Varšava, proč by měla Budapešť?

V čistě symbolické rovině se prezidentu Dudovi povedlo, co potřeboval. Ztrapnil vládu, která bude nyní jen těžko vysvětlovat, že to doma se znovunastolováním právního státu myslí opravdu vážně. Podržel svého spolustraníka v Maďarsku a ještě se mu dostalo pozornosti na mezinárodní úrovni. Aféru totiž pokrývaly i světové tiskové agentury. Přitom by stačilo, kdyby Donald Tusk Benjaminu Netanjahuovi diplomatickými kanály sdělil, ať nejezdí. 

Autorka je novinářka.