True crime filmy a seriály nás obvykle buď ujišťují, že systém funguje správně a zločinci díky němu končí ve vězeňských celách, nebo náš pocit bezpečí naopak nabourávají upozorňováním na fatální přešlapy vyšetřovatelů a soudů. Zatím poslední film Zuzany Piussi, která dlouhodobě reflektuje, jak (ne)funguje právo a spravedlnost v Česku a na Slovensku (Od Fica do Fica, Ukradený stát, Očista), spadá spíš do druhé kategorie.
Vypravěčské nástroje true crime žánru využívá Pachová stopa hned v úvodu, kdy pomocí forenzních fotografií a výpovědi svědkyně rekonstruuje nález mrtvoly a následné vyšetřování vedoucí k zadržení devatenáctiletého studenta Lukáše Dobeše. Ten se mezi podezřelé osoby dostal náhodou, oběť neznal a jediným, nepřímým důkazem byla v jeho případě pachová stopa. Na jejím základě byl odsouzen na sedmnáct let.
Stasi vedla obrovský archiv těchto pachových konzerv. Využívala jej zejména tehdy, bylo-li třeba dostat za mříže nějakého oponenta režimu.
Piussi postupně přibližuje další kauzy s podobným průběhem. Závažný trestný čin, mnoho nesrovnalostí ve vyšetřování (např. nesedící DNA) a nakonec identifikace viníka podle pachu. A následně vynesení rozsudku, proti kterému se někteří z odsouzených dodneška marně odvolávají. Oproti standardním true crime sériím, jakých Netflix vychrlí několik do měsíce, se ale slovenská režisérka nesnaží primárně vyvolávat silné emoce předkládáním morbidních detailů.
Rozhořčení a pocit nespravedlnosti, které budete po skončení filmu možná pociťovat, představuje spíš sekundární efekt. Pachová stopa se v prvním plánu soustředí na strukturální nedostatky. Jednotlivé zločiny jsou jen podpůrnými argumenty pro ústřední tezi, že by se pachová identifikace neměla dál používat jako důkaz v trestním řízení.
Rozprava o metodě
Kontroverzní metoda má přitom v Česku poměrně dlouhou tradici. Sbor národní bezpečnosti ji začal používat už v roce 1974. Vzorem mu byla východoněmecká tajná policie. K zaznamenávání lidských pachových stop se používaly sterilní látkové hadříky, které se pak uchovávaly v hermeticky uzavřených nádobách.
Stasi vedla obrovský archiv těchto pachových konzerv. Využívala jej zejména tehdy, bylo-li třeba dostat za mříže nějakého oponenta režimu. Po pádu Berlínské zdi byla směrnice odtajněna, ale v mnoha zemích včetně Československa se metoda bez velkých změn používala dál, byť hlavně k zúžení okruhu podezřelých. V roce 2007 vyvolalo v Německu rozruch zjištění, že policie využila pachové profilování k identifikaci aktivistů, u nichž existovala obava, že by mohli narušit summit G8.
Jak v dokumentu osvětluje Ludvík Pinc z Centra pro výzkum chování psů na České zemědělské univerzitě, problematičnost metody netkví v samotném sběru pachových vzorků (i když i při něm může dojít ke kontaminaci a přenosu pachu z jednoho místa na druhé), ale v jejich vyhodnocování. K tomu jsou využíváni speciálně vycvičení psi. Ti jsou ovšem výjimečně citliví nejen pokud jde o pachy, ale také vůči chování svých psovodů.
Pokud není dodržena double-blind zásada a psovod má bližší informace o pachových vzorcích a jejich rozmístění, může zvíře nevědomky navádět. Dochází tak k tzv. efektu chytrého Hanse, kdy byl středoškolský profesor matematiky v roce 1891 přesvědčen, že jeho kůň umí řešit aritmetické úlohy. Ukázalo se ovšem, že kůň jen reagoval na sotva postřehnutelné změny v chování cvičitele.
Důvody, proč se pes, sloužící jako živý detektor pachu, rozhodne označit konkrétní pachovou konzervu, tudíž mohou být rozličné, včetně psychosomatických, a neexistuje způsob, jak jeho volbu vědecky ověřit. Podle Pince byla pachová identifikace minimálně do roku 2018, kdy došlo k úpravě metodiky, silně nespolehlivá. Její přesnost v jednom rozhovoru přirovnal k hodu mincí.
Navzdory tomu v Česku před provedenou úpravou opakovaně docházelo k usvědčování pachatelů bez přímých důkazů, pouze podle pachové stopy. Pinc se domnívá, že mohlo jít o tisíce lidí. Zřejmě i kvůli tomuto množství se ale policie ani soudy k možným křivdám z minulosti nechtějí vracet, na což při natáčení opakovaně naráží i Piussi.
Shit happens
Druhým z mužů, na kterého se film zaměřuje, je Martin Balhar, který se měl dopustit vraždy pošťačky na Opavsku. K devatenácti letům ve vězení byl odsouzen na základě pachového důkazu. Když se objeví nový svědek, který evidentně tuší, kdo je skutečným pachatelem, požádá Balhar o obnovení procesu. Návrh je soudem zamítnut. Piussi je s kamerou přímo v soudní síni a může tak zachytit reakci odsouzeného a jeho blízkých.
Stejně jako ve zbytku filmu se ale v emocích sociálních herců nevkusně nevyžívá. Zajímají ji fakta. Proto se snaží kontaktovat policejní prezidium… které se tématu vyhýbá. Proto navštíví prezidenta soudcovské unie… který v zásadě konstatuje, že chyby se dějí, ale ne až tak často, aby bylo třeba prověřovat všechny případy, kdy mohli být lidé odsouzení na základě špatného důkazu.
Přestože tón vyprávění zůstává věcný, film dokáže emočně zarezonovat díky skutečnosti, že nerozkrývá incidenty ze vzdálené minulosti, ale poměrně nedávné kauzy, jejichž opětovné otevření by hypoteticky mohlo osvobodit nevinné lidi. Piussi se tak vedle policejních archivů může opřít o konkrétní situace z průběhu soudu nebo o rozhovory s odsouzenými ve vězení a institucionální selhání tím personifikovat.
Posledním případem, kterému takto „dává tvář“, je útok na známou tenistku (ve filmu záměrně nejmenovanou), kterého se v prosinci 2016 měl dopustit Radim Žondra. Rozhodujícím důkazem byla opět pachová stopa. Stejně jako u ostatních mužů, také zde Piussi podrobně popisuje podivný průběh vyšetřování, razantní změny svědeckých výpovědí, obří díry ve vyšetřování, absenci přesvědčivých důkazů…
Daní za tuto konkretizaci je jistá repetitivnost. Piussi do detailu rozebere jeden případ, vysvětlí, proč se s ním přes zjevné nesrovnalosti nepodařilo hnout, a pokračuje k dalšímu. A pak znovu totéž. Hlavní tezi přitom známe od začátku. Pachová identifikace v Česku byla a možná stále je uplatňována způsobem, který vzbuzuje značné pochybnosti o její spolehlivosti.
Film vrší znepokojivá zjištění, ale postrádá gradaci a zastřešující příběh, jehož dopovězení by mu dodalo údernou tečku. Tímto spojujícím elementem přitom mohl být například policejní psovod Ladislav Křápek, evidentně zaangažovaný ve všech popsaných případech. O něm a jeho neochotě mluvit na kameru se ale dozvídáme teprve v poslední třetině filmu.
Roli jakýchsi průvodců měli možná plnit John Bok a Václav Peričevič ze spolku Šalamoun, který jako první začal kritizovat metodu pachové stopy. Ti ale ve vsuvkách propojujících jednotlivé kapitoly spíš jen opakují dříve vyřčené a často dost nevybíravě vyjadřují svou nelibost nad postupem policajtů a soudců.
Nenabízejí svěží nebo nějak obohacující úhel pohledu. Svými emotivními výroky a nepodloženými spekulacemi o tom, co se odehrálo na místě činu, naopak zvýrazňují určitou jednostrannost dokumentu, v němž nápadně převažují názory lidí, kteří nepřipouštějí prakticky žádný přínos dotyčné metody a šmahem ji zavrhují. Vzniká tak dojem uzavřené skupiny osob, které se navzájem utvrzují o své pravdě, nepolemizují, nediskutují, čímž je oslabována síla předkládaných argumentů.
Zdravá míra zaujatosti, za kterou vnímáme silný smysl pro spravedlnost, na druhou stranu charakterizuje většinu společensko-kritických filmů Zuzany Piussi. To jim možná ubírá na vyváženosti a činí snáz napadnutelnými z odborných pozic, ale taky jim to přidává na naléhavosti.
Pachovou stopu tak můžeme kritizovat z hlediska selektivní práce s fakty nebo jednotvárné dramaturgie, ale rozhodujícím kritériem v jejím případě nakonec bude něco jiného – jestli zafunguje jako apel na laickou i odbornou veřejnost a rozproudí diskuzi o sporné metodě, nebo dokonce přispěje ke znovuotevření trestních kauz, o nichž rozhodl pes.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás