Kdo zabil Lauru Palmer? David Lynch věděl o zlu, které přichází

Někdy, když odejdou velké umělecké osobnosti, má člověk tendenci vnímat jejich smrt jako dokonale zinscenovanou událost – poslední dílek do mozaiky jejich autorského odkazu. Když před devíti lety zemřel David Bowie pouhé dva dny před vydáním své rozlučkové desky Blackstar, působilo to jako promyšlený plán, jak uzavřít jeho výjimečnou hudební kariéru. Podobná myšlenka mě napadla i v pátek odpoledne, když se zpráva o úmrtí Davida Lynche rozšířila po zpravodajských serverech a sociálních sítích. Režisér odešel jen tři dny před návratem Donalda Trumpa do Bílého domu, tedy těsně před začátkem zcela nové éry americké politiky – éry, v níž se extrémní pravice, sjednocená za staronovým prezidentem, pokusí přeformátovat samotné základy liberální demokracie.

V jedné kulturní redakci, kde jsem v minulé dekádě pracoval jako editor, jsme museli autorům a autorkám zakázat používání přídavného jména „lynchovský“. Najednou ho psali všichni.

Z nastupujícího světa autoritářství vyvstává stejný tísnivý pocit, jaký známe z Lynchových filmů – pocit, že věci, které kdysi působily spořádaně a logicky, náhle přestávají dávat smysl. Tato dezorientace rozrušuje naši konstrukci reality. Jak příhodně prohlásil agent Dale Cooper v seriálu Městečko Twin Peaks: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“ Události nás konfrontují absencí smyslu a odhalují chaos skrytý pod povrchem, který jsme možná předtím neviděli – nebo vidět nechtěli. Stačí drobné narušení řádu a vše se rázem změní. Zdánlivě pevná struktura se hroutí a my padáme někam, kde už není čeho se zachytit. Přesně jako teď.

V jedné kulturní redakci, kde jsem v minulé dekádě pracoval jako editor, jsme museli autorům a autorkám zakázat používání přídavného jména „lynchovský“. Najednou ho psali všichni. Jako by od roku 2016 – období migrační krize, Trumpova vítězství, Brexitu a dalších zlomových událostí – začal náš svět připomínat znepokojivé vize Lynchových filmů. Tam, kde bychom dříve možná použili adjektivum „surreální“, od určité chvíle stačilo prostě říct „lynchovský“ a každý okamžitě věděl, o čem je řeč.

To samo o sobě svědčí o výjimečnosti Davida Lynche – jen hrstka lidí v historii dokázala své příjmení proměnit v pojem, který získá vlastní místo ve výkladovém slovníku.

Filmy přepínající vědomí

David Lynch zůstane navždy vzorem nekompromisního umělce, který dokázal prosadit své radikální nápady i v průmyslu svázaném producentskými kalkulacemi. Když v roce 1977 debutoval černobílým snímkem Mazací hlava, bylo hned jasné, že na scénu vstupuje režisér s výrazným autorským rukopisem. Ten v následujících dekádách ještě více vybrousil v dílech jako Modrý samet nebo Mulholland Drive. Jeho detailní práce s herci, stavbou příběhu i dialogy vytvářela fascinující kontrast s nejednoznačným vyzněním příběhů, které divákům záměrně nechávaly prostor pro vlastní interpretaci.

Lynch dokázal vrátit filmovému médiu jeho prazáklady – schopnost probudit divácký úžas. Dost možná se ale přiblížil až k samotnému jádru umění: k nástroji, jak vnímat realitu úplně novýma očima. Vzpomínám si na jeden nádherný zimní víkend někdy v polovině devadesátých let, kdy jsme si na studentských kolejích v Olomouci pustili na jeden zátah první dvě sezóny Městečka Twin Peaks a jako bonus ještě přidružený film Ohni se mnou pojď.

Do mysteriózní atmosféry příběhu tehdy nečekaně zasáhla paní vrátná, která pátrala po ilegálních obyvatelích kolejí – tedy po většině z nás. Když jsme se rychle schovávali do temných zákoutí budovy, měl jsem na chvíli pocit, jako bych se ocitl uprostřed maloměsta v horách Kaskádie, kde se šíří tajemné zlo.

Tehdy jsem si vykolejení z reality tak trochu užíval – věděl jsem, že se do ní mohu kdykoli bez potíží vrátit. Filmy Davida Lynche, které pracují s logikou snu a nemají problém uprostřed děje změnit postavám jména i charaktery, působí jako droga. Otevírají člověku dveře do jiného světa a díky změněnému vnímání mu umožňují nahlédnout hlouběji do sebe samého. Klíčem je neztratit se v tom „přepínání“ – jen tak může být tento zážitek obohacující. Ale co dělat ve světě, který už je sám o sobě „lynchovsky“ pokřivený a kde je navíc jasné, že návrat k normálu už není možný?

Osvobozené zlo

Poslední Lynchův dlouhometrážní film, Inland Empire z roku 2006, je experimentální dílo natočené bez scénáře, které kombinuje různé filmařské techniky. Viděl jsem ho až s velkým zpožděním někdy v roce 2018 a myslím, že jsem ho asi v polovině vypnul. Nebyl to chaos interpretací ani znepokojení, ale spíše nuda příběhu, do kterého se nedalo nijak proniknout. Možná to souviselo s obdobím, v němž jsem film sledoval, ale cítil jsem, že zde Lynch poprvé narazil na hranice své metody. Náš svět, alespoň ten můj, se už tehdy úspěšně rozpadal a jako jeho obyvatel jsem si nepotřeboval nasazovat surrealistické brýle, abych ho vnímal jinak a zajímavěji. Když se svět drolí, už není potřeba podvratných taktik, abychom ho rozebrali a porozuměli mu. Chaos nelze racionálně uchopit, maximálně se s ním můžeme smířit.

Velký filmař pak ztratil podporu studií a místo filmů se naplno věnoval jiným svým posedlostem. Vydal několik hudebních alb, kterých by si ale bez jeho jména na obalu pravděpodobně nikdo nevšiml. Podobné rozpaky jsem zažil, když jsem v roce 2010 navštívil ve Vídni výstavu, na níž se Lynchovy obrazy setkaly s těmi od zpěváka Marilyna Mansona. Bylo to, jako bych se ocitl ve výprodeji transgresivních taktik, které v sedmdesátých a osmdesátých letech mohly šokovat maloměšťáky, ale na počátku nového tisíciletí už to bylo jen pouhé retro.

Skutečným vrcholem pozdního Lynche je pro mě třetí sezóna Městečka Twin Peaks, která byla vysílána v roce 2017. Režisér a spoluscenárista v ní mohl konečně dokončit své magnum opus. Zejména osmá epizoda přináší zásadní momenty, které se dotýkají témat, jimiž se Lynch zabýval během celé své kariéry. Výbuch atomové bomby doprovázený Pendereckého experimentální skladbou Žalozpěv obětem Hirošimy zde slouží jako metafora zla, které bylo nekontrolovatelně vypuštěno do světa prostřednictvím technologického pokroku. Lynch se nám zde snažil říct, že v okamžiku, kdy jsme si začali hrát na bohy, jsme jako lidstvo sešli ze správné cesty a problémy, které dnes řešíme, jsou přímým důsledkem tohoto kroku.

Vrazi Laury Palmer

V mé interpretaci není seriál Městečko Twin Peaks nakonec ničím jiným než příběhem o zlu, které se osvobodilo a začalo konat. Surrealisté – dobře poučení psychoanalýzou – nás vždy varovali, že v hlubinách lidského podvědomí vládnou síly, které je lepší nepouštět úplně na povrch, protože by nás mohly zničit. Můžeme jimi být fascinováni, nebo se s nimi občas potkat, ale civilizace je z dobrých důvodů drží pod kontrolou. To samé naznačují i Modrý samet nebo Zběsilost v srdci, kde se pod povrchem amerického snu odehrávají děsivé hry manipulace a šílenství. Moderní psychoanalýza také moc dobře ví, že pokud se těchto sil chopí někdo dostatečně vychytralý, může s nimi odstartovat totální destrukci, které jsme ostatně už byli v historii několikrát svědky.

Je to, jako by Lynch v Twin Peaks zachycoval nevratné procesy, které se na Západě daly do pohybu po roce 2015 a které o dekádu později hrozí vyústit v největší společenské změny od druhé světové války. Nechtěli jsme slabou a pomalou demokracii, a tak jsme se nechali zlákat kouzlem autoritářství, které slibuje, že vše rychle vyřeší za nás, aniž bychom museli hnout prstem. Podlehli jsme svodům zla, které bylo v západní kultuře vždy implicitně obsaženo, jen se nám ho poslední dekády dařilo držet na uzdě.

Den po Lynchově smrti zveřejnili v americkém magazínu The New Yorker kreslený vtip, v němž se režisér ocitá před nebeskou bránou a Bůh se ho ptá: „Tak kdo tedy zabil Lauru Palmer?“ Tento vtip pochopí i ti, kteří seriál neznají, protože právě po této záhadě pátrá v Twin Peaks agent Cooper. Diváci ale během několika dílů pochopí, že David Lynch není ten, kdo dává snadné odpovědi. V druhé sérii se sice identita vraha odhalí, ale třetí série naznačuje, že všechno je mnohem komplikovanější – jak to ostatně bývá ve filmech Davida Lynche.

Možná, že správnou odpovědí na klíčovou otázku Twin Peaks je, že Lauru Palmer jsme ve skutečnosti zabili my všichni. My, kteří jsme dovolili, aby zlo vypuštěné do světa získalo sílu a ovládlo naši společnost. Svět, před nímž nás Lynch varoval, už je tady.