Steve Bannon, bývalý poradce znovuzvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, během jeho prvního mandátu často jezdíval do Evropy. Setkával se s „národně konzervativními“ či „iliberálními“ politiky Viktorem Orbánem, Marine Le Pen nebo s lídrem evropské kandidátky českého Spolu Alexandrem Vondrou. Jeho cílem bylo v Evropě vytvořit internacionálu nacionalistických stran. O dvě volební období později se zdá, že větší úspěch v nakolejování evropské i světové politiky doprava a sdružování globálních národovců bude mít muž, který se skrze kampaňové stamiliony i tanečky na pódiu vetřel do přízně Donalda Trumpa.
Jeho četní fanoušci i nadšenecká média mu často říkají prostě Elon. Dotvářejí tak pro mnohé přitažlivý obraz „kámoše Elona“, co má taky rád memy a auta, bojuje proti „woke“ ideologii a nemá problém někoho veřejně „vyfakovat“ – třeba kanadského premiéra. Vliv „kámoše Elona“ na světovou politiku je ale ve skutečnosti tak velký, že jej mnozí komentátoři označují za nejmocnějšího nevoleného muže světa. Dá se dokonce argumentovat, že je vůbec nejmocnějším – a také nejnebezpečnějším – člověkem dneška, protože vedle toho, že mu naslouchá nastupující americký prezident, je navíc ještě nejbohatším mužem, vlastnícím mimo jiné vlivnou sociální síť a většinu satelitů, které aktuálně poletují v orbitu Země.
Aby byla Evropa schopná čelit souběžným útokům několika světových velmocí, potřebovala by být soběstačná, jednotná a odolná.
Muskovy politické aktivity – od telefonátů s Vladimirem Putinem přes podporu krajně pravicové Alternativy pro Německo po ostřelování středolevicových hlav států Keira Starmera z Velké Británie a Luly da Silvy z Brazílie – lze přitom číst zejména jako snahu zbavit se svých konkurentů a oponentů a zapustit kořeny do světové politiky a klíčových infrastruktur. A to tak pevně, aby jej z pozice nejmocnějšího muže světa už nikdo nesesadil.
Kombinovaný vliv největšího světového jmění a nejmocnější vlády světa, který chce navíc Elon Musk napřít do prosazování neoliberálních a zároveň konzervativních politik, je příšernou zprávou nejen pro (středo)levicově smýšlející po celém světě, ale jednoduše pro kohokoli, kdo je příznivcem demokratické dělby moci, vlády práva a mezinárodního systému založeného aspoň na nějakých pravidlech. V neposlední řadě je nástup Muska příšernou zprávou i pro Evropu, která by měla důrazně zapracovat na své odolnosti a soběstačnosti. Pokud již není pozdě.
Půl bilionu dolarů a kritická infrastruktura v rukou
Muskův majetek aktuálně přesahuje vše, co kdo v historii individuálně nashromáždil. Jeho hodnota se po Trumpově vítězství, kdy vystřelily akcie Muskových firem, vyšplhala na těžko představitelných 425 miliard dolarů. Co je v porovnání s tím čtvrtmiliarda dolarů, kterou Musk věnoval Trumpově kampani, nebo miliony, kterými před volbami obdaroval pár šťastlivců v Pensylvánii? Sedm miliard dolarů George Sorose, sponzora liberálních Open Society Foundations, démonizovaného konzervativci za vměšování do politiky, každopádně působí vedle Muskových prostředků směšně.
Ještě důležitější než Muskovo jmění je ale vliv jeho společností, z nichž některé tvoří – nebo aspoň začínají tvořit – kritickou infrastrukturu dnešního propojeného světa. Termínem „kritická infrastruktura“ se tradičně označují dopravní, energetické a telekomunikační sítě nebo zásoby surovin, které jsou zásadní pro fungování společnosti i ekonomiky a jejichž nedostupnost může ohrozit bezpečnost, prosperitu i každodenní život obyvatelstva. V poválečném období znárodňovaly kritickou infrastrukturu i kapitalistické státy, protože se domnívaly, že by ji měly mít v rukou demokratické vlády a nikoli soukromé firmy a akcionáři. Vlády se těchto klíčových sektorů začaly zbavovat až po nástupu neoliberalismu v osmdesátých a devadesátých letech, a to na obou stranách železné opony. Privatizovaný internet, energetické sítě či těžba pak položily základy vzrůstajícího bohatství miliardářů, jak to dobře známe i z Česka.
Přesunování vládních agend na soukromé firmy probíhalo i ve vesmírné oblasti. Tytam jsou časy, kdy vládní agentura NASA díky štědrému vládnímu financování dokázala vyslat člověka na Měsíc. V plnění vesmírných politik americká vláda čím dál více spoléhá na soukromé společnosti, jako je i Muskův SpaceX, jimž zadává kontrakty. Firmě SpaceX poskytly ministerstvo obrany a NASA za poslední dekádu granty ve výši 15,4 miliardy dolarů. Vláda si tak na miliardáři, jenž aktuálně vlastní 60 procent aktivních satelitů, vytvořila nebezpečnou závislost.
Tragičtěji jsou na internetovém připojení zprostředkovaném Muskovými satelity Starlink závislí také válčící Ukrajinci. Těm Musk přístup k satelitům v roce 2022 nejprve nabídl, posléze je však začala platit americká vláda právě skrze kontrakty. Je jasné, že spíše než kvůli humanitárním ohledům Musk Ukrajině satelity poskytl, aby mohl zasahovat do tohoto tíživého geopolitického konfliktu. Že tak činí velmi čile, ukázala investigativa deníku Wall Street Journal, podle které byl Musk v pravidelném kontaktu s ruským prezidentem Putinem. Satelity Starlink jsou tak zcela jistě kritickou infrastrukturou zásadní pro bezpečnost nejen evropského kontinentu, aktuálně je však vlastní soukromá společnost miliardáře s nepředvídatelnou politickou agendou.
Postpravda definitivně zvítězila
Novodobou kritickou infrastrukturou jsou zajisté i sociální sítě. Mezi jejich vlastníky vstoupil Musk relativně nedávno, koupí Twitteru v roce 2022. Je štěstím v neštěstí, že tato sociální síť nepatří co do počtu uživatelů k těm úplně největším. Na druhou stranu se zde dlouhodobě scházeli nadprůměrně vlivní lidé – politici, byznysmeni, novináři a další „influenceři“ a důležité informace tu sdílejí i státní instituce. Dva a půl roku od zakoupení Twitteru, dnes fungujícího pod názvem X, dokázal každopádně tuto síť Musk přeměnit na hlásnou troubu svých politických názorů a platformu pro šikanu politiků a všech, kteří se mu znelíbí. Jeho výpady navíc pohánějí algoritmy tak, aby byly ještě viditelnější.
Naděje, že se sociální sítě včetně X podaří zregulovat, s nástupem Donalda Trumpa s Muskem v zádech skomírají. Nastupující šéf Federální komise pro telekomunikace (FCC) Brandon Carr se na rozdíl od své předchůdkyně Liny Khan nechce věnovat rozbíjení příliš mocných technologických gigantů, ale „boji s cenzurou“. Jakékoli snahy factcheckovat informace nebo stahovat nenávistný obsah tedy berou za své. A zatímco Musk svou energii zasvětil „boji proti cenzuře“ už dávno, nyní ho následuje i Mark Zuckerberg, majitel největší světové sociální sítě Facebook.
Na přístupu majitelů sociálních sítí možná nejlépe vidíme, jak se doba posunula a o kolik dál jsou dnes miliardáři v ovlivňování světové politiky. Není to totiž vůbec dávno, co se Zuckerberg a podobní dušovali, že do volebních klání nijak nezasahují a v moderaci obsahu jsou zcela neutrální. Ještě po útoku Trumpových příznivců na Kapitol mnozí tleskali tomu, že Facebook a někdejší Twitter Trumpa ze své sítě vyloučily. Aktuální vývoj ukazuje, že bylo od začátku zcestné ponechávat těmto platformám tolik moci k ovládání toho, co na internetu vidíme nebo jak šíříme svůj vlastní obsah. Jednou sice můžou stáhnout příspěvky, které se nám nelíbí, jindy ale prostě prosazují agendu svých majitelů.
Evropské snahy sociální sítě regulovat, a mimo jiné zamezit Muskovi propagovat na síti X své kamarády z řad krajní pravice, se teď mohou zhroutit pod nátlakem americké administrativy. Ta kontinentu hrozí obchodní válkou, za připomenutí ale stojí i hrozba Trumpova viceprezidenta J. D. Vance, že pokud bude EU Muskovu síť regulovat, přehodnotí americká vláda podporu NATO. V situaci oslabování tradičních médií, včetně těch veřejnoprávních, na čemž Musk čile participuje, jako by se rozpadaly veškeré instituce, které na základě vědeckých či novinářských postupů mohly určit, co je vlastně pravda. Postpravda tedy možná v roce 2016 ještě nezvítězila, v roce 2025 však už ano.
Příkladů toho, jak by Musk mohl zneužívat moci svých firem, aby ovládal politiku a společnost nebo třeba trestat své oponenty, můžeme přinést více. Automobilka Tesla třeba sbírá data o pohybech všech svých aut. Co s nimi Musk ve spolupráci s Trumpem udělá, když zjistí, že dotyčná řidička jede třeba na potrat nebo na demonstraci proti Trumpovi? Fantazii se meze nekladou…
Pan zelený – dokud kupujeme tesly
„Nebojíme se tě, Elone Musku. Jdi do prdele.“ Listopadový summit G20 v Riu de Janeiru zaujal média hlavně tímto prohlášením brazilské první dámy Janji Luly da Silvy. Je to forma upřímnosti, které se řada evropských politiků ostřelovaných miliardářem střeží ve strachu nevyvolat obchodní válku s USA. Právě šikana vybraných, často levicově orientovaných, politiků skrze platformu X, zaštítěná mocí americké vlády, může Muskovi umožnit prosazovat jeho politickou agendu, které buď autenticky věří, nebo je minimálně výhodná pro jeho byznysy. O jakou agendu se jedná?
V případě daní se můžeme obloukem vrátit ke zmíněnému brazilskému summitu G20. Lídři dvaceti největších světových ekonomik diskutovali mimo jiné o koordinovaném zdanění tří tisíc nejbohatších lidí světa. Výhled na uskutečnění tohoto návrhu je však aktuálně špatný. Do Bílého domu nastupuje prezident obklopený miliardáři, který superbohatým naopak plánuje daňově nadále ulevovat. A odpuštění daní může čekat i sám Musk. Jeho obrat od váhavého demokrata směrem ke hnutí MAGA ostatně někteří zdůvodňují právě uskutečněnými i plánovanými kroky demokratů na zdanění superbohatých.
Miliardář se také dlouhou dobu prezentoval jako ekologicky odpovědný inovátor, který lidstvu pomohl v boji proti klimatickým změnám popularizací elektroaut. Jeho přátelství s národoveckými populisty popírajícími změnu klimatu tuto jeho pověst postupně eroduje. Je ovšem pravdou, že v klimaskeptickém Bílém domě bude Musk pravděpodobně patřit k těm odpovědnějším. Klimatickou změnu dlouhodobě považuje za problém. Jeho klimatické postoje je však zejména potřeba číst skrze miliardářovy byznysové zájmy. Dokud Tesla vyrábí elektroauta, ale také třeba solární panely a baterie, bude Musk za jejich podporu lobbovat i v Bílém domě. Nenechme se však mýlit: klimatickou změnu Musk chce řešit pomocí technologií, které bude prodávat on sám.
Dobře to ilustruje jeho silně negativní vztah k veřejné dopravě. Podle informací technologického kritika Parise Marxe dokonce Musk načasoval oznámení svého projektu Hyperloop tak, aby Kalifornie odložila plánovanou výstavbu vysokorychlostní trati. Představa, že by lidé dobrovolně jezdili auty v Muskových tunelech, místo aby jeli prostě vlakem, působí až vtipně. Jenže pokud by existovala funkční hromadná doprava, lidé si budou kupovat méně tesel.
Poslední nepřítel, kterého musíme zničit, je stát
V nastupující americké administrativě se však Musk nebude věnovat klimatu ani inovacím. Spolu s dalším miliardářem Vivekem Ramaswamym povede poradní komisi zaměřenou na efektivitu vládnutí (DOGE). Musk a jeho okolí v tomto ohledu často používají Čechům povědomou rétoriku o utahování opasků a zbytečnosti úředníků i bombastické sliby jejich propouštění. DOGE má konkrétně ušetřit dva biliony dolarů tím, že zruší až třetinu úřednických míst.
Musk bohužel využívá šikanózní metody podobné těm, kterým podrobuje evropské politiky, i proti úřednicím americké federální vlády. Jména čtyř zaměstnankyň, které se podezřelou shodou okolností všechny věnují klimatické či energetické politice, v listopadu dokonce zveřejnil, a vystavil je tak davové nenávisti svých podporovatelů na X. Jeho lamentování nad tím, kolik federálních peněz která úřednice za rok stála, ze všeho nejvíce připomíná tázání pobouřených českých mužů na náklady vynaložené na rozhlasovou sérii Slast. Je ironií, že údajné plýtvání na plat ve výši necelých dvou set tisíc dolarů za rok kritizuje zrovna Musk, který ve státních zakázkách inkasoval miliardy.
Jak v podcastu The Daily shrnul investigativní novinář New York Times Eric Lipton, Musk je dlouhodobě posedlý efektivitou. Velmi těžce také nese, když mu někdo stojí v cestě – ať už se jedná o pracovní právo, environmentální právo, odbory nebo právě byrokraty. V pozoruhodném střetu zájmu dostal od Trumpa příležitost tyto zákony ovlivňovat a nepohodlné struktury demontovat. Podrobením nejsilnější světové vlády, jejíž úředníci dosud dohlíželi na chování Muskových firem a také je sankcionovali, tak zneškodní jednoho ze svých posledních protivníků.
Důležité je však i to, že Musk tímto konzervuje závislost americké vlády na svých službách, jako jsou třeba satelity Starlink, a znemožňuje budoucí konkurenci státního sektoru. Často se zapomíná, že i v počátcích internetu stála americká vláda. A stejně tak vzrůst Číny a jihoasijských tygrů odborníci přisuzují nikoli neregulovanému volnému trhu, ale tomu, že si tamní vláda vytipovala strategické sektory, chránila je před konkurencí a lila do nich peníze. Pokud budou státy slabé po celém světě, těžko mohou stát u základů firem, které by Muskovi v budoucnosti mohly konkurovat.
Evropa – medvěd na rozčtvrcení
Chování zvlčilého amerického spojence pod vedením Donalda Trumpa a Elona Muska přitom v plné nahotě ukazuje, jak slabá a zranitelná zůstává Evropa. Je populární její průmyslové i zahraničně-politické zaostávání svalovat na příliš velkou regulaci a konkrétně na Green Deal. Připusťme, že v nelítostném závodu ke dnu, kterému nás globální kapitalismus podrobuje, mohou sociální a ekologické zákony tvořit nevýhodu – ač jsou zároveň potřebné pro přežití civilizace v klimatické změně. Zapomíná se však na to, že Evropa zaostává i kvůli nedostatečné jednotě, propojenosti vnitřního trhu a nedostatku peněz, které může nalít do svých velkých strategií, jako je právě Green Deal. Rozpočet EU dosud tvoří pouze jedno procento jejího hrubého národního produktu, zatímco americký federální rozpočet tvořil – před plánovanými zásahy Muska – necelou čtvrtinu místního HDP. Jak popsala Draghiho zpráva, Evropa by měla ročně investovat do své obrany i zelených a digitálních technologií o 800 miliard eur více než dnes. Evropské vlády místo toho dlouhodobě podemílají svůj růst a možnosti investic do nových technologií či vlastních průmyslových šampionů politikou utažených opasků.
Bohužel se zdá, že přišel čas zaplatit za evropskou slabost. Němci pobouření Muskovým zasahováním do jejich předvolební kampaně mají pravdu – Musk se podporou AfD skutečně přiblížil praktikám ruského prezidenta. Oba podkopávají suverenitu Evropy podporou krajně pravicových stran. Skoro se nabízí otázka, zda se na tomto postupu při svých telefonických sedáncích Musk s Putinem nedomluvili, aby si spolu mohli Evropu naporcovat k večeři. Zatímco Putina k tomu ženou choutky zhrzeného impéria, Muskovy motivace jsou podobné těm, jaké prosazuje i v Americe. Silné státy, schopné usměrňovat síť X nebo třeba jeho továrnu na tesly v Braniborsku, mu překážejí.
Aby byla Evropa schopná čelit souběžným útokům několika světových velmocí, potřebovala by být soběstačná, jednotná a odolná. Musela by být schopná ubránit se před ruskou agresí a nepočítat přitom s americkou podporou. A musela by mít pod kontrolou vlastní kritickou infrastrukturu. V situaci nestabilních vlád Německa a Francie a vzrůstajícího počtu režimů kolaborujících s Ruskem, je však takovému stavu na míle vzdálená. Musk to ví a možná právě proto podporuje AfD. Nedělá to z toho důvodu, že je tato strana „poslední naděje Německa na záchranu“, ale protože učiní Německo i jeho firmy slabé.
Abychom si však nesypali popel na hlavu jenom my v Evropě, odolnost ve skutečnosti postrádají i Američané. Roztěkaná algoritmy sociálních sítí, pohoršená poslední kulturní válkou o transgenderových toaletách kdesi v tramtárii, obtěžkaná vzrůstajícími nájmy a životními náklady a oloupená o vize lepšího života pro své děti hledá celá západní společnost spasitele. Řešení vzrůstajících globálních krizí buď neznáme, nebo je neumíme prosadit. Spasitelé zatím přicházejí s kampaněmi plnými emocí a show, podporovaní často právě těmi, kteří roztěkanost i ekonomický, sociální a klimatický úpadek většiny společnosti způsobují. Oni na rozdíl od nás vědí, co chtějí a co potřebují.
Elon Musk je produktem systému, který mu umožnil vyrůst až do pozice, ve které dnes je. Obávám se, že je bohužel také dost chytrý na to, aby tento svůj úspěch a pozici nesabotoval. Proto jsem spíše pesimistická ohledně toho, zda se Musk s Trumpovou administrativou rozhádá.
V situaci, kdy nejmocnější vládu světa ovládl nejbohatší miliardář a vlastník kritických průmyslů, který v Evropě podporuje krajně pravicová hnutí, zatímco postavení Ukrajinců se zhoršuje a klimatická krize se prohlubuje, je těžké říct cokoli pozitivního. Snad jen to, že nás Elon možná definitivně vyléčil z představ, že miliardáři jsou naši kámoši. Do dalších let nelze Evropanům i celému světu než popřát, aby se zase jednou dostali do pozice, kdy budou Muska moci beze strachu poslat tam, kam jej poslala Janja Lula da Silva.
Autorka je publicistka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás