Stovky tisíc lidí po celé Gruzii protestují proti vládnímu rozhodnutí zastavit sbližování s Evropskou unií. Policie proti protestujícím tvrdě zasahuje a strana Gruzínský sen, která neférově vyhrála volby, lidi v ulicích ignoruje. Opozice však nemá důvěru obyvatelstva ani strategii. Pokud se nezačne efektivně organizovat a vytvářet fungující struktury schopné bránit se politické zvůli, může přijít velké zklamání.
Samotné protesty jsou bohužel takřka jediným programem opozice na domácí půdě.
Demokracie je v Gruzii bohužel pořád slabá, což ukazují i proběhlé volby, které jsou v gruzínské politické realitě pouze simulací demokratického systému. Západ tuto skutečnost ke své škodě ignoroval, a tak teď může být vývojem v nejprozápadnějším státě na Kavkaze, za nějž byla Gruzie považována, překvapen. Tamní společnost do značné míry funguje na neformálních vazbách a známostech, a to se ukázalo i u voleb.
Rozděl a panuj
Základnou Gruzínského snu je venkov. Strana ho drží téměř celý, stejně jako urbánní centra v regionech. Jím ovládaná ministerstva řídí lokální vlády skrze kontrolu zdrojů a jmenovací pravomoci. Místní samosprávy navíc nebyly nikdy tak centralizované, jako jsou dnes, což straně oligarchy Bidziny Ivanišviliho pomáhá udržovat si nad nimi moc.
V Gruzii tedy není v současnosti místo pro opozici, jelikož venkovští voliči jsou závislí na lokálních patronech čili starostech a úřednících, kteří kontrolují trh s nemovitostmi nebo správu daní. Gruzínský sen má pod palcem také ředitele škol, soudce a místní podnikatele. Závislost se stupňuje zejména v době voleb. Slibuje se například půda nebo jiné výhody. A když nezaberou úplatky, nastoupí zastrašování a vyhrožování.
Lidé jsou v kleštích i kvůli tomu, že v regionech je dominantním zaměstnavatelem stát. Místní samosprávy vyplácejí mzdy a poskytují finanční pomoc nezaměstnaným a nemocným. Strach z negativních dopadů na život zde má své opodstatnění. Vliv a strachem podmíněné sociální vazby pomáhají Gruzínskému snu udržet svůj závislostní systém v chodu.
Ulice bez vedení
Proti takto sofistikovanému nepříteli, který je navíc dobře finančně zabezpečen, stojí protestující bez politického programu. Respektive samotné protesty jsou bohužel takřka jediným programem opozice na domácí půdě. Mají Gruzínský sen donutit k ústupkům nebo i kapitulaci. Jenže energie protestujících se jednoho dne vyčerpá. Takto slábly postupem času protesty proti zákonu o zahraničních agentech a svůj bivak před parlamentem nakonec vyklidili i lidé z hornického města Čiatura, a to aniž by o ně političtí představitelé jakkoli zavadili. Tyto příklady ukazují, jak je od opozičních politiků krátkozraké chtít, aby hlavním motorem změn byla výhradně ulice.
Lidé nemají jinou naději než sjednocenou opozici, která jedná plánovitě, a ne impulsivně. Spolehnout se už nemohou ani na Ústavní soud. Ten se rozhodl výsledky parlamentních voleb nerozporovat a žalobou prezidentky se ani nezabýval. Salome Zurabišvili následně prohlásila prezidentský úřad za jedinou legitimní instituci v zemi. Chce ve funkci setrvat, dokud moc nepřevezme legitimně zvolená vláda. Zakrátko jí však vyprší mandát a sama na nerovnou přesilovku s jedinou stranou parlamentu stačit nebude.
Prezidentčin akční plán, takzvaná Charta Gruzie, která má za cíl sjednotit proevropskou opozici a vytvořit z ní protiváhu ke Gruzínskému snu, se zatím naneštěstí nejeví jako efektivní. Nikdo dodnes netuší, jak hodlá opozice své plány uskutečnit. A ke všemu nelze ani říct, že by se těšila důvěře společnosti. Část demonstrujících ji neuznává, další skupina protestujících zase nebere prezidentku. Ačkoli všichni nechtějí Gruzínský sen, neshodnou se na tom, kdo by měl být jejich hlasem, komu věří. V dané situaci tedy protestující zejména znepříjemňují Gruzínskému snu pobyt v parlamentu. To je v pořádku. Vodním dělům a policejní šikaně se ale vystavují bez záruk, že někdo zvládne jejich postuláty realizovat na politické úrovni.
Gruzínská opozice své síly zatím napíná za hranice. Podle Zuraba Japaridzeho z Koalice pro změnu nesmějí opoziční strany legitimizovat nynější parlament a musí zajistit, aby jej neuznalo ani zahraničí. Podobně to vidí i Ana Buchukuri ze strany Gacharia pro Gruzii: „Pointou je, aby vláda přišla o zahraniční vztahy a nedošlo k její legitimizaci,“ řekla politička. Zde je dobré připomenout, že názor evropských partnerů Gruzínský sen přehlížel už v případě zákona proti zahraničním agentům.
Přestože jsou protesty spontánní, oficiálně jim chybí vedení a nikdo je nesvolává, Gruzínský sen už ukazuje, že za ně bude trestat především představitele opozice a aktivisty. Dosud bylo zadrženo přes čtyři sta lidí. Pokud se opoziční scéna nezkoordinuje k promyšlenější akci na domácí půdě, podaří se bezpečnostním složkám během chvilky pozatýkat nebo jinak utlumit významné aktéry politického a společenského života v zemi. A Gruzie jich nemá tolik, aby jimi mohla plýtvat.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás