Mangan představuje pro Evropskou unii jednu ze strategických surovin. Jeho význam v poslední době roste také díky tomu, že se používá k výrobě akumulátorů do elektromobilů. V Evropě jich nejvíce vyrábí Polsko, které je zároveň druhým největším producentem na světě. Nepřekvapivě vede Čína. Cesta Evropské unie k bezemisnímu automobilismu má bohužel i své odvrácené stránky. Obyvatelé gruzínské vesnice Šukruti, nacházející se u manganových dolů rozprostřených kolem hornického města Čiatura na západě země, už pět měsíců protestují, protože jim těžba ničí domovy. Získaný mangan následně končí nejen u tradičnějších odběratelů, jako je například Uzbekistán nebo Rusko, ale právě i v Evropské unii, hlavně v Polsku, kam Gruzie loni vyvezla bezmála 52 tun. Stala se tak pátým největším zásobitelem polského trhu. Zájem o gruzínský mangan vyletěl takřka z nuly na sto po začátku války na Ukrajině, a to v souvislosti s politikou větší diverzifikace zdrojů, kterou tehdy Unie začala víc prosazovat.
Místní se o tom, kde se bude kopat, mnohdy dozví, až když se dělá geologický průzkum, přičemž stížnosti na nelegální těžbu gruzínské orgány buď rovnou ignorují, anebo na ně reagují pozdě.
Ačkoli je třeba sedmadvacítku za snahu o snižování emisí chválit, otázkou zůstává, zda je legitimní ozdravovat jeden kout planety za cenu plundrování jiného. A společnost Georgian Manganese lidi i životní prostředí doslova vykořisťuje. První propady půdy Šukruti zaznamenalo již před pěti lety. Na protest proti destrukci vesnice si v roce 2021 někteří její obyvatelé na měsíc sešili ústa. Akci ukončil smír mezi vzbouřenými lidmi a společností Georgian Manganese, která přislíbila kompenzace. Problém je ovšem v tom, že firma značně podhodnotila odhadní cenu poničených domů.
Nyní, tři roky po první demonstraci, se obyvatelé Šukruti snaží dohnat společnost Georgian Manganese k odpovědnosti a požadují spravedlivé odškodnění. Chtějí také, aby se na jejich nemovitosti přišli podívat statici, kteří by posoudili, zda je vůbec bezpečné v nich bydlet.
Ze své situace jsou mnozí natolik zoufalí, že si opět zašívají ústa. Impulsem k radikálnímu kroku byl nezdařený pochod do vesnice Čorvila, rodiště zakladatele vládní strany Gruzínský sen Bidziny Ivanišviliho, pořádaný koncem srpna. Protestující však do obce nedorazili, protože jim v tom zabránili místní i přihlížející policie.
Pokuty, zákaz protestovat a zmrazený majetek
Od 12. září přesídlila část demonstrujících do Tbilisi a táboří před parlamentem. Po vládě chtějí, aby se stala prostředníkem mezi nimi a těžařskou společností a přinejmenším ji donutila dodržet závazky.
Nic takového však s největší pravděpodobností nepřijde. Premiér Irakli Kobakhidze se odpovědnosti zbavil tím, že ji celou přenesl na firmu. Navíc zmínil, že lidé už kompenzace dostali. Věc tak zjevně považuje za uzavřenou.
Neměl by, protože lidé ze Šukruti jsou vůči těžařské společnosti v nerovném postavení. Financemi a mocí privilegovaná firma Magharoeli LLC, subdodavatel společnosti Georgian Manganese po protestujících už v září požadovala 1,9 milionu dolarů jako náhradu za ušlé zisky. Nad to jim soud zakázal blokovat vstup do dolu, dokud se případ neuzavře. Kdo má ve sporu navrch, je tedy naprosto jasné.
V září pak firma zažalovala dalších třicet lidí, po nichž chtěla zaplatit odškodné 2,1 milionu dolarů a dožadovala se i omezení jejich vlastnických práv. Soud jí vyhověl.
Kromě toho, že nesmějí protestovat před dolem, což nedodržují, teď nemají vybraní obyvatelé Šukruti ani právo prodat nebo zastavit své nemovitosti.
Jediné, co jim v současnosti zbývá, je víra v dobrý konec, protože vláda i firmy dělají vše pro to, aby škody způsobené těžbou nikomu platit nemusely. Pokud už něco zaplatí, nebývá to částka odpovídající ztrátám.
Všemocný trh
Na bezpráví, jemuž lidé žijící kolem manganových dolů v současné době čelí, mají nemalý podíl i deregulace trhu po roce 2000, kdy se Gruzie snažila přilákat zahraniční investice. Těm pak musely ustoupit veškeré sociální jistoty i odpovědnost k životnímu prostředí.
Více než dvě desetiletí trvající praxe takřka vyřadila z debaty o těžbě veřejnost. Místní se o tom, kde se bude kopat, mnohdy dozví, až když se dělá geologický průzkum, přičemž stížnosti na nelegální těžbu gruzínské orgány buď rovnou ignorují, anebo na ně reagují pozdě.
Na situaci nic nezměnila ani Dohoda o přidružení z roku 2016 mezi Evropskou unií a Gruzií, která má zajistit lepší hospodářské a politické začlenění země do evropských struktur. Téma větší spoluúčasti veřejnosti v otázkách těžby se do první těžební strategie, kterou v roce 2019 pomáhala připravit Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), ani nedostalo.
Stručně řečeno se sbližování s Evropskou unií zatím na těžařích zásadněji nepodepsalo. Zisk a bezohlednost zůstávají nadále nejvyšší kartou. Nepřebil ji ani soudem přidělený manažer, který měl dohlédnout, aby společnost Georgian Manganese zlepšila své chování k životnímu prostředí. Své tříleté funkční období zahájil v roce 2017. Splnění podmínek nicméně nebylo kvůli netransparentnímu fungování společnosti možné nijak ověřit. Hladovky a protesty zaměstnanců i místních, které následovaly v dalších letech, ale o pravděpodobném výsledku vypovídají víc než dost.
Georgian Manganese zaměstnává okolo šesti tisíc lidí, těžba tak místním nejen bere střechy nad hlavou, ale zároveň řadu z nich živí. Dvanáctihodinové směny v náročném prostředí klidně patnáct dní v kuse nejsou výjimkou. Vhodné nářadí ani adekvátní pracovní podmínky zaměstnanci samozřejmě nemají, píše se v reportu, který v roce 2021 publikovala organizace Business and Human Rights Resource Centre zaměřující se na dodržování lidských práv ve firmách.
Špatné pracovní podmínky a přetěžování vedou samozřejmě k úrazům. Jen v průběhu roku 2018 se jich stalo šedesát. Mezi lety 2016–2019 zahynuli při práci v dolech čtyři lidé. Gruzínský inspektorát práce nicméně upozorňuje, že skutečné počty nehod a zranění mohou být reálně ještě vyšší.
Problémy jsou i s platy a náhradami. Horníci pracující v rámci takzvaného starého systému nedostávají zaplaceno za čas strávený cestou pod zem nebo dobu, kdy si vyměňují ochranné pomůcky, což pro ně znamená dvě až tři hodiny neplacené práce denně. Na finanční odměnu nemají nárok ani pokud zůstanou uvězněni pod zemí. K tomu společnost Georgian Manganese své zaměstnance penalizuje, když neplní nerealistické normy. Snižuje jim za to platy. Zaměstnanci setrvávají v takzvaném starém systému, jelikož je nenutí bydlet po dobu na sebe navazujících směn na pracovišti, tedy využívat ubytovnu a jíst nevyhovující stravu.
Georgian Manganese je přitom největší a nejbohatší těžařskou firmou v Gruzii s milionovými zisky a obraty. Oblast kolem města Čiatura tomu ale neodpovídá. Jde o nejchudší region v zemi, kde každý třetí člověk žije pod hranicí chudoby. Nic, k čemu by členské státy Evropské unie musely mlčet.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás