Francie má opět premiéra, vydrží aspoň do Vánoc?

Prezident se předčasně vrací z plánované zahraniční návštěvy Polska, novináři už čekají na ranveji, ale je jim sděleno, že podrobnosti nominace předsedy vlády se dozvědí následující den dopoledne. V pět hodin ráno zvoní telefon jednomu z horkých kandidátů a hlava státu mu sděluje, že on se premiérem nestane. Zlost, naštvání, zklamání – to jsou všechno emoce, které zkušeného politika vedou k tomu, aby se nechal v Elysejském paláci přijmout. Přijíždí v půl deváté a oba muže čekají necelé dvě hodiny poměrně vyhroceného rozhovoru. Rozcházejí se v naštvání a novináři opět netuší, jaký bude další postup. Vše sice nasvědčuje tomu, že ten samý den proběhne nominace premiéra – nádvoří prezidentského paláce je připravené, červený koberec i osvětlení jsou na svém místě – ale předseda vlády nikde… 

Vypadá to, že Emmanuel Macron se rozhodl zkoušet naprosto identický scénář tak dlouho, než bude moci znovu rozpustit Národní shromáždění (což může udělat v červenci). Vydrží to Francouzi tak dlouho? To opravdu není jisté.

I když to podle popisu spíše vypadá jako úvodní díl průměrného netflixovského seriálu, je to popis současné krize francouzské politické scény. Emmanuel Macron v pátek časně ráno oznámil jedné z postav, o níž se dlouhodobě spekulovalo, že se premiérem nestane a která se se situací nesmířila a pozici si vydupávala, že má Francie opět předsedu vlády. Je jím François Bayrou – předseda centristického uskupení Modem a celoživotní kandidát na francouzského premiéra. 

Jak se Macron snažil rozbít levici

Nominaci předcházelo necelých 10 dní nejistoty, spekulací a diskuzí. Bezprostředně po pádu vlády Michela Barniera pronesl Emmanuel Macron řeč, v níž nazval veškerou opozici (tedy celou levicovou koalici Nová lidová fronta a krajní pravici) „antirepublikánskou frontou“, která nemá zájem na udržení stability v zemi. O budoucím premiérovi tak začal rovnou diskutovat jen a pouze se zástupci republikánů a macronistů a médii rovnou začalo kolovat jméno François Bayrou. Jelikož levici jeho počínání rozčílilo doběla, rozhodl se Macron pozvat zástupce socialistů. A tím vědomě vrazit nůž mezi Novou lidovou frontu. „Socialisté nemluví naším jménem,“ prohlašovala lídryně Nepoddajných Mathilde Panot v dolní komoře parlamentu.

„S panem prezidentem jsme diskutovali o možnostech vyvést Francii z krize. Upozornil jsem ho, že volby vyhrála Nová lidová fronta a měly by být k diskuzím přizvány všechny dominantní politické síly, které ji tvoří,“ vyjadřoval se o setkání vůdce socialistů Olivier Faure. Macron se sice kroutil, ale nakonec svolil a pozval do Elysejského paláce i Zelené, komunisty a Nepoddajné. Cílem těchto setkání měl být způsob, jak navrhnout rozpočet na další rok a zajistit jeho schválení. Nepoddajní tuto nabídku odmítli, protože se domnívají, že jediný způsob, jak z krize ven, je demise prezidenta. Zbytek levice se setkání zúčastnil, což samozřejmě vedlo ke vzájemným mediálním přestřelkám a zdálo se, že osud Nové lidové fronty je zpečetěný. Rýsoval se tak následující scénář: na předsedu vlády Macron dosadí umírněného politika, který bude schopen kompromisu, začlení do vlády i levici, ta se rozhádá a bude vystaráno. Některé levicové síly začaly na tuto hru kočky s myší pomalu naskakovat. Premiérem se ale stal François Bayrou. Někteří komentátoři se tak domnívají, že možná mělo toto týdenní divadlo za cíl rozbít levici a získat čas.

Má šanci chvíli vládnout?

Když se řekne François Bayrou, vybaví se mi hodiny francouzských reálií, které jsem absolvovala při studiu francouzské filologie. Je to sice dávno a kontext se proměnil, ovšem jméno tohoto politika na scéně vždy zůstávalo. I před více než 10 lety. Třiasedmdesátiletý bývalý ministr školství a spravedlnosti, bývalý europoslanec a momentálně starosta města Pau je zkrátka stálice francouzské politické scény. Praktikující katolík, otec šesti dětí a člověk, který částečně zahájil proměnu Páté republiky, když založil centristickou stranu Modem. Byl také prvním významným politikem, který otevřeně podpořil Emmanuela Macrona, když kandidoval poprvé v roce 2017.

„Nebezpečí, které představuje krajní pravice, je tak velké, že jsem se rozhodl se v těchto volbách o pozici prezidenta neucházet a nabízím Emmanuelu Macronovi spolupráci,“ pronesl tehdy Bayrou. Oba muži se od té doby pravidelně scházeli a radili. Z dob svého europoslanectví si Bayrou nese skandál s fiktivními asistenty poslanců, v němž byl ale na jaře tohoto roku osvobozený a do povědomí Francouzů se zapsal také videem z roku 2002, v němž diskutuje s omladinou na předměstí Štrasburku a vlepí pohlavek jedenáctiletému chlapci. „Byl to můj reflex jako otce od rodiny,“ glosoval tehdy Bayrou.

Jak by měla vypadat jeho vláda? Nechal se slyšet, že nechce dávat příliš velkou důležitost parlamentu, ani politickým stranám. Proto chce sestavit vládu, v níž budou „respektované osobnosti“. Zmínil například bývalého socialistu Bernarda Cazeneuva nebo republikána Xaviera Bertranda, rád by si i některé ministry nechal. Emmanuel Macron mu doporučil, aby diskutoval se všemi stranami kromě Nepoddajných a krajní pravice. A co na to političtí představitelé?

Levice jednotná není. Byť převládá znechucení, že jednoho vyhodili dveřmi, aby se v podstatě ten samý vrátil oknem. Kromě Nepoddajné Francie zatím žádná strana nebude apriori podávat návrh na vyjádření nedůvěry. Stejně tak mluví i Marine Le Pen, která určitě čeká, že dostane záruky. Rozpočet země se bude schvalovat pomocí tzv. speciálního zákona tak, aby mohla alespoň v základní míře fungovat. Úkolem pro nového premiéra bude ziskat na svou stranu většinu poslanců a schválit na začátku následujícího roku nový rozpočet. Vypadá to, že Emmanuel Macron se rozhodl zkoušet naprosto identický scénář tak dlouho, než bude moci znovu rozpustit Národní shromáždění (což může udělat v červenci). Vydrží to Francouzi tak dlouho? To opravdu není jisté.

Autorka je spolupracovnice redakce.