Další ztracený rok české politiky

Kdyby letošní rok v české politice nikdo neshrnul a nikdo by si na něj nevzpomněl, vůbec nic by se nestalo. Ostatně stejně jako loni. Nicméně dva takové roky za sebou již o něčem přeci jen svědčí a politici by se jistě durdili, že přece tolik kilometrů dálnic svět ještě neviděl. Ta umanutost kilometry asfaltu něčím připomíná politiky z jiných dob, kdy se strana chlubila zvýšením produkce kečupu či hřebíků, tedy něčím samozřejmým, co by jinde ani nestálo za řeč, zatímco u nás stojí. Tehdy kečupy, dnes dálnice. Nicméně důležité věci vypadají jinak.

O možnostech tohoto státu myslím hezky vypovídají letošní přijímačky na střední školy. Podařilo se spustit po letech digitální přihlášky, takže už rodiče nemuseli obíhat školy s papíry jako vždycky. Současně se ukázalo, že zprocesovat něco takového rychle a kvalitně je mimo možnosti státního aparátu, a tak jsme se dočkali malého skandálu, když celé přijímačky vyrobil v podstatě o víkendech tehdejší šéf Cermatu Krejčík a do akce zapojil i svého syna. Nicméně systém se stihl a zvládl ostrou zátěž.

Zásadní změna probíhá tak, jak jsme zvyklí. Na poslední chvíli se překotně mění návrhy, učitelé a ředitelé protestují a nikdo neví, co bude.

Totéž se nedá říct o jiném systému, a to o digitalizaci stavebního řízení. Tehdejší ministr pro místní rozvoj a také tehdejší předseda Pirátů Ivan Bartoš sliboval až do července, že se digitalizace stihne spustit včas a nehrozí žádné problémy. Něco se spustilo a současně s tím tuna problémů, které Ivana Bartoše pohřbily. To, když Petr Fiala v sobě objevil jakési stopy alfa samce. Bartoš měl možná smůlu, že mu systém neudělal v garáži někdo na koleni s partou přátel okolo.

Nejdřív se zdálo, že digitalizace stavebního řízení je v takovém stavu, že bude nutné udělat vše od začátku znovu. O tři měsíce později se kupodivu vláda, která Piráty vyhodila ze svých řad, chlubila digitalizací coby úspěšným projektem, který je hotový z 80 procent. Současně premiér Fiala tvrdil, že z programových slibů splnili přes devadesát procent.

Asi se sluší také vzpomenout, že podle premiéra bude jeho vláda hodnocena jako nejlepší od roku 1938. Možná jediné, co to vládě a profesorovi politologie kazí, je realita a voliči. Podle nich patří Fiala při srovnání vybraných zemí k druhému nejhůře hodnocenému lídrovi. O pouhá dvě procenta předběhl jihokorejského prezidenta, který se přitom ve své zemi pokusil o vojenský převrat.

Ale zpět k přijímačkám. Jejich proces, tedy administrativní digitální část, je sice funkční, ale existuje v této podobě jen proto, aby řešila nefunkční systém. Tedy, že máme především na středních školách se všeobecným vzděláním a maturitou mnohem méně míst, než máme uchazečstva o toto vzdělání. Toho máme totiž nejspíš podobně jako v jiných zemích, v nichž do všeobecné vzdělávací větve míří v průměru okolo poloviny dětí, v některých zemích skoro 80 procent. Zatímco Česko patří k těm, kde nadproporční část dětí míří do odborného vzdělávání, protože to tak čeští průmyslníci chtějí. O vzdělání u nás totiž nerozhodují zájmy nastupujících generací, ale zájmy šéfů fabrik, kteří zrovna potřebují levnou sílu k pásu, aniž by současně komukoli z těch dětí, které ženou na učňáky, jakoukoli práci mohli kdy garantovat.

Přijímací zkoušky pak neslouží k tomu, aby jen suše ověřily minimální předpoklady, ale aby dětem znemožnily přístup k všeobecnému vzdělávání. V ideálním světě by přitom přijímačky na něco tak obyčejného, jako je gympl, neexistovaly a šel by na něj každý, kdo by chtěl a měl minimální výsledky ze základní školy. Například. Nervy drásající přetlak na střední školy jsme zažili před dvěma lety, předloni, letos a uvidíme ho také příští rok, tedy za pár měsíců, protože se v této oblasti nezměnilo nic. Tedy, budeme mít o pár kilometrů více dálnic a dostatek kečupu.

Konsolidace dálnic

Když se vláda po celý rok chlubí, že rekordně investuje, nemyslí tím rekordní investice do vzdělání, vědy, výzkumu či obecně do budoucnosti. Sem míří méně peněz, než je průměr zemí OECD.  Rekordní investice se týkají stavby silnic. Bohužel se mi nepodařilo najít žebříček zemí podle rekordních investic do asfaltu. Je to nejspíš disciplína, která nikoho nezajímá, a tak v době klimatické krize, obnovitelných zdrojů, čipů, umělé inteligence nebo datových center vítězíme v olympiádě, které se účastníme sami.

Podobně se to má nakonec i s jinou olympiádou, což je priorita vlády číslo jedna: konsolidace veřejných financí. Dovolím si letos naposledy zmínit, že za celým tím rozvratem státních financí stojí projekt zrušení superhrubé mzdy, což byla vlajková loď nápadů ODS, kterou prosadila s Babišem a Okamurou. Od té doby neřešíme nic jiného než jak díru zalepit. Naše veřejné výdaje jsou přitom vůči HDP nepřekvapivě pod průměrem zemí OECD a pokud bychom chtěli kohokoli dohánět či nedejbože snad předehnat, není to možné vyřešit bez navýšení příjmů a posílení státního rozpočtu. Zbytek jsou jen nesmysly, které odvádějí pozornost.

Nicméně ani s touto svou nejvyšší prioritou, kterou opravdu není vzdělání a budoucnost země, vláda neudělá skoro nic. To vygradovalo u letošního návrhu státního rozpočtu, v němž chybí pokrytí desítek miliard korun, což kritizoval vládní NERV. Bez mlžení a vymýšlení by Stanjura nezvládl připravit rozpočet se schodkem, jaký slíbil. Situace vyústila v hru prezidenta Pavla, který prý přemýšlel, že by rozpočet z těchto důvodů nepodepsal. To mu nevěřil asi nikdo.

Co se ještě stalo důležitého? Byly tady povodně, ze kterých se všichni včetně třeba ministra zemědělství Výborného snažili obvinit ideálně Hnutí Duha. Bohužel nám stále chybí odpověď na otázku, co přesně dělalo povodí Odry za protipovodňová opatření během posledního zhruba čtvrt století a kdo za jeho nečinnost ponese odpovědnost.

Dále máme v Česku jedno z nejméně dostupných bydlení v celé Evropě, kdy průměrný člověk musí utratit ze svého příjmu mnohem větší podíl, aby nezmrzl na ulici. V této klíčové oblasti pro život nejen tato vláda neudělala prakticky nic. Bartošem alespoň nějak připravený zákon o dostupném bydlení nejspíš dopadne jako všechny podobné pokusy řešit bydlení, nijak.

Poslední dvě podstatné události se týkají shodou okolností školství a přinesl je závěr roku. Když premiér hovoří o prioritě vzdělávání, rychle zamluví chybějící finance a zmíní, že jeho vláda připravuje důležitou revizi rámcových vzdělávacích programů, které ukončí biflování a připraví nás na 21. století. Nyní tedy již se zpožděním čtvrtiny století. Zásadní změna probíhá tak, jak jsme zvyklí. Na poslední chvíli se překotně mění návrhy, učitelé a ředitelé protestují a nikdo neví, co bude. Což si přiznejme, celkem odpovídá tomu, co čekáme od budoucnosti. V tuto chvíli je na stole návrh na seškrtání výuky dějepisu na hodinu týdně. Minulost stejně každého jen otravuje.

Segregace ukrajinských dětí

Neuvěřitelnou ostudou je novela zákona lex Ukrajina, která nyní prošla sněmovnou.  Expertka ODS na vzdělávání Renáta Zajíčková přilepila k zákonu návrh, který byl schválen a rozděluje děti v České republice na dvě kategorie. Děti první kategorie, tedy ty české, půjdou k zápisu do škol první. Na místa, která zbydou, tedy na školy, kam rodiče své děti z různých důvodů nehlásí, se pak mohou přihlásit děti druhé kategorie, tedy ty ukrajinské.

Ano, tohle je segregace jako z učebnice, ano, tohle je vyrábění obřího problému v budoucnosti a ano, je to nehorázné a ostudné zacházení se všemi ukrajinskými dětmi.

Návrh vznikl po tlaku pražských politiků, kteří nejsou schopni a ochotni zajistit adekvátní počet základních škol pro všechny děti, a tak se rozhodli ukrajinské odsunout někam z Prahy pryč. Tolik k budoucnosti této země a k prioritě vzdělání. Největší nadějí pro rok 2025 je, že laťka leží proklatě nízko a že pětka je hezčí číslo než čtyřka.