Na ubytovně na Ostravsku bydlí pestrá směsice lidí. Zejména senioři, ale také pár matek s dětmi, lidé, kteří jsou ve věku, kdy ještě nemají nárok na starobní důchod, a lidé s různými typy zdravotního omezení. Ti, co mohli, se odstěhovali už během letošního roku. Čtyřicetiletá Liliya mě zve do svého pokoje, kde bydlí se svým synem. Je to malá místnost plná věcí a Liliya vypráví o tom, s jakými potížemi bojuje. Syn je ve škole nespokojený, je často nemocný a Liliya pracuje jako uklízečka pro agenturu, která ji posílá na různá místa. Pracuje bez smlouvy a výdělek nepřiznává. „Od státu dostávám humanitární dávku ve výši 12600 korun, tady na ubytovně zaplatím 12000 za tenhle pokoj a když bych přiznala, že něco vydělám, tak by mi o to míň dali,“ vysvětluje mi Liliya situaci. Proto, aby vůbec vyžila, potřebuje výdělek, který ji o dávku nepokrátí. Když by se chtěla přestěhovat do bytu, potřebovala by jednak peníze na kauci a nájem, ale také po ní chtěli, aby měla dostatečný příjem, kterým by dokázala pokrýt náklady. „Nechápu, jak si myslí, že bych to mohla zvládnout. Já nenajdu práci, kde bych si vydělala třeba 20000 tak, abych mohla klidně zaplatit bydlení a jídlo a všechno,“ přemýšlí Liliya nad tím, jak je systém nastavený.
I v rodinách, které nejsou přímo existenčně ohrožené, se bydlí v opravdu malých prostorách a zvyšuje to pocit nervozity. Děti se snaží co nejrychleji vypadnout z baráku. Je to střední třída, která ale po těch letech, co tu žije v takových prekérních podmínkách, je už v ustálené kultuře chudoby. Prekarizace střední třídy proběhla úplně brilantně.
„A to mám štěstí, že jsou na mě ještě docela hodní, ženský tady na ubytovně mají někdy opravdu strašné zkušenosti z práce,“ vypráví a jde zaklepat na sousedku, která se měla před chvílí z práce vrátit. Je sobota odpoledne a Olga, která bydlí vedle a děti má dvě, opravdu mezitím přišla domů. Pracuje v kuchyni a o tom, jestli má nebo nemá smlouvu, mluvit nechce, ale ukazuje se, že na ni v práci hodně křičí a nadávají jí proto, že je Ukrajinka. Olga se stydí, ale když se nakonec rozpovídá o tom, s jakými nadávkami a zacházením se potkává, tak se rozpláče. Vrátila by se domů, ale nemá kam. „Dej bůh, ať válka skončí,” říká nakonec a dál už mluvit nechce.
Solidarita na ubytovně
Na ubytovně bydlí i Viera, starší paní, která do práce chodit nemůže, protože má chronické bolesti. Přežívá díky solidaritě ostatních. Liliya mě k ní dovedla a Viera se sice také styděla o své situaci mluvit, ale nakonec se po ujišťování, že jí změním jméno a nikdo se nedozví, že jde o ni, nechala přemluvit, aby mi řekla, jak je na tom. Česky neumí, takže když něčemu nerozumím, pomáhá mi Liliya. Od státu dostává 10860, má sice malý důchod z Ukrajiny, ale o ten se jí její dávka krátí. Když zaplatí za pokoj a za léky, které potřebuje, zbývá jí na měsíc kolem dvou tisíc korun. Sousedky na ubytovně ji ale naštěstí zvou na jídlo a ona jim zase někdy hlídá děti. „Vlastně si ani neumím představit, že bych žila sama v bytě. Tady se aspoň s lidmi domluvím a pomůžou mi.“
Řada Ukrajinců, kteří žijí v Česku, se nějak uchytila. Za loňský rok vzrostl počet rodin, které bydlí v nájmech, roste počet lidí, kteří mají legální zaměstnání a celkově jsou čísla spíše optimistická. Přesto tu je nějaký podíl lidí, kteří ze systému vypadávají. Jsou pro společnost spíše neviditelní, často zůstali bydlet na ubytovnách anebo bydlí ve velmi malých bytech, což přináší také problémy. To je případ Vandy, která žije v Česku s dětmi a maminkou bezmála tři roky. Bydlí v Brně a za bydlení dá dohromady kolem 20 tisíc, přestože byt je velmi malý. Potkáváme se venku a chvíli trvá, než Vandu přesvědčím, aby mě vzala domů. Doma mají sice krásně uklizeno, ale je vidět, že děti nemají žádné soukromí a že na malém prostoru musí být život ve třech generacích náročný. Mladší dcera chodí do školy a daří se jí tam dobře, je tam spokojená, starší šestnáctiletý syn se nedostal na střední školu a chodí na brigády. „Bez těch peněz, co vydělá, bychom to nezvládli,“ přiznává Vanda, která sice syna nepřemlouvala, aby do školy nechodil, ale neumí si představit, jak by to bez něj zvládla. „Zároveň cítím, jak je naštvaný kvůli tomu, jak žijeme, a že by rád z bytu odešel,“ bojí se Vanda o to, jak to bude dál. Mimo Brno se stěhovat nechce kvůli dceři, která si zvykla ve škole. „To jí nemůžu udělat, ze začátku to pro ni bylo kvůli češtině těžké a teď, když konečně do školy chodí ráda, ji nemůžu dát do jiné školy,“ vysvětluje Vanda, která by stěhováním přišla i o svou práci a kontakty, které si mezitím vytvořila. „Už jsem byla i pro jídlo v potravinové bance, když byl horší měsíc, vím, kam si můžu zajít pro oblečení, když ho potřebujeme, nemám sílu se stěhovat někam, kde by byl levnější nájem,“ přiznává s tím, že by tím o všechno přišla.
Krátkozraký stát
„Celkově je to depka. Lidé, kteří pracují, hodně často pracují v nekvalifikovaných pozicích a je vidět, že ochota státu dostat lidi na kvalifikované pozice je úplně nulová. Odpovídá to tomu, že českému státu vyhovuje, že tu má manuální síly,“ vysvětluje ředitelka ženského spolku Vesna Barbora Antonová. Lidé s vysokoškolským vzděláním podle její zkušenosti z přímé práce s lidmi pracují v manuálních oborech. „Z hlediska českého státu je to krátkozraké a my teď hodně řešíme teenagery a mladé dospělé, řada z nich vypadla ze vzdělávacího systému. Podpora byla ze začátku deklaratorně masivní, nabízeli kurzy češtiny. Ale hodně lidí, kteří nastoupili do škol, to přestávají zvládat. Někdy je tam problém na straně školy, ale je tam i velký tlak rodin, protože potřebují jejich příjem. Řada rodičů tak odrazuje své děti, aby se hlásily na vysokou školu, protože pro ně to jsou neúměrné náklady. Je to depresivní a dlouhý, ty lidi nemají perspektivu zlepšení. Ze začátku byla aspoň naděje, že se to zlepší, že se sociálně vzmůžou, ale teď většina vidí, že to stagnuje,“ popisuje situaci rodin, které jsou na tom špatně, Antonová.
Podobně jako další lidé, kteří jsou v kontaktu s klienty v přímé péči napříč republikou, popisuje Antonová stejný fenomén: „Ten, kdo byl schopnej a našel si dobrou práci, ten ji má, ale ti ostatní jsou strašně unavení a u těch studentů vidíme, jak těm lidem chybí jakákoliv energie řešit cokoliv, co má nějakou delší perspektivu. Z hlediska státu mi to přijde absolutně krátkozraké. Na jednu stranu se pořád křičí, jak nám chybějí odborníci a jak lovit mozky ze světa, ale nikdo neřeší, že ty mozky máme tady a podpora je nulová,“ obviňuje ředitelka Vesny český stát.
Podobně to vidí Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Ti, co jsou šikovní, nemají žádná zdravotní omezení nebo přijeli z Ukrajiny s penězi, jsou v klidu, protože tu státní podporu nepotřebujou. Ale ti, kteří jsou na tom špatně, jsou staří, nemocní nebo mají malé děti, tak těm v nějakou chvíli nemáme co nabízet,“ vysvětluje Šulc. Tito lidé dostávají jen humanitární dávku, která náklady na život nepokryje.
Únava a vykořisťování
Veronika, která žije v Plzni, má děti tři a bydlí na od loňského roku v bytě poté, co se jí podařilo odstěhovat se z ubytovny. Její nájem je 15000, za elektřinu a plyn dá dohromady kolem pěti tisíc. Veronika pracuje, ale… Má sice nějakou smlouvu, ale zaměstnavatel chce, aby pracovala víc než osm hodin denně, a zároveň jí často vyplatí méně, než jsou domluvené hodiny. Ty přesčasové jí neplatí nikdy.
Sociální pracovníci, kteří s Ukrajinci pracují, shodně všichni říkají, že se ocitají v situaci, kdy těm lidem mohou nabídnout teoretickou pomoc, poradit jim, kam se obrátit, ale tím to končí.
K pracovnímu vykořisťování dělají některé organizace kampaně. „Systémově mi přijde jako peklo, když se dělá kampaň proti pracovnímu vykořisťování. My těm lidem můžeme narvat informace o tom, co je vykořisťování, jak to funguje, co je špatně, ale dojde to do fáze, komu to říct, jak to nahlásit, jak se domoci nápravy a ty lidi v ten moment jsou bezbranní, protože oni potřebují peníze a nemohou řešit problémy, které má v gesci inspektorát práce. Hází se tak na ty lidi odpovědnost za řešení systémových věcí. Když si ten člověk ale bude stěžovat, o práci přijde. Zároveň šance, že sežene nějakou lepší, je mizivá. Ti lidé, když jim to vysvětlujeme, říkají: ano, já vím, ale i když mám smlouvu na osm hodin a pracuju dvanáct a nedostanu prachy ani za těch osm, tak ale já ty peníze potřebuju, aspoň ty, které mám teď v ruce,’“ popisuje Barbora Antonová.
„Jsem už opravdu unavená,“ vypráví mi padesátiletá Ivana ze severních Čech. Bydlí naštěstí od jara v bytě a je ráda, že je z ubytovny pryč. Nájem nakonec není v bytě vyšší, než platila na ubytovně, a aspoň má s dětmi dvě místnosti a ne jen jednu. Přesto je neustále ve stresu, protože si vydělá akorát tak, že horko těžko vyjde. Plus tedy dvě místnosti pro čtyři lidi jsou pořád malý prostor. Starší dvě děti navíc nechodí do školy a jsou ve špatné psychické kondici. „Nevím, co mám dělat, já bych byla ráda, kdyby chodily do školy,“ říká Ivana, která má dvě práce a doma je jen málo. Děti tráví hodně času venku v partě a Ivana není schopná s tím něco dělat. Vidí, že se na ni zlobí za to, že museli odjet z Ukrajiny, že nemají žádnou perspektivu, ale nedokáže to nějak změnit. „Vrátím se z práce a padnu do postele, nejsem ani schopná pomoct nejmladší dceři s úkoly,“ popisuje, jak jí kontrola nad jejich životy vyklouzává z rukou.
Úřad práce kvůli možnému zneužívání dávek dělá kontroly, takže se dávka podle zkušeností Matěje Šulce často zpožďuje. Je tu obava z toho, že by lidi mohli do Česka jezdit jednou měsíčně, aby dostávali dávku. „To je sice pochopitelná obava, ale dopadá to pak na lidi, kteří bez té dávky nezaplatí ubytovnu do data, kdy mají. Dostáváme se tu k obchodu s chudobou. V Praze máme ubytovnu, která je zkolaudovaná jako úřad, je určená k demolici, ale přesto tam bydlí asi 35 lidí a profitují z toho, že v Praze není dostupné bydlení a lidé tam budou platit dál,“ popisuje Šulc.
Prekarizace střední třídy
Napětí a psychický stav se podle sociálních pracovníků u této skupiny lidí zhoršuje. „Například i v rodinách, které nejsou přímo existenčně ohrožené, se bydlí v opravdu malých prostorách a zvyšuje to pocit nervozity. Děti se snaží co nejrychleji vypadnout z baráku. Je to střední třída, která ale po těch letech, co tu žije v takových prekérních podmínkách, je už v ustálené kultuře chudoby. Prekarizace střední třídy proběhla úplně brilantně,“ komentuje situaci Antonová, podle které osud těchto lidí kopíruje osudy sociálně vyloučených českých rodin. „Ty lidi jsou v takové situaci, že chtít po nich extrémní vynaložení energie na řešení situace, kdy zakopáváš na každém kroku o pravidla a nařízení a také požadavky, které jsou nesplnitelné, je nemožné. Jejich problémy kopírují nebo zvýrazňují průsery, které tu jsou permanentně: nenajdeš doktora pro děcko, nenajdeš specialistu, střední školu, mateřskou školu, bydlení je drahé… Všechno to, co řeší české rodiny, které aspoň zatím, než přijde superdávka, dosáhnou aspoň na nějakou podporu a mají tu příbuzné a síť přátel, tak ti Ukrajinci ukazují, jak je náš stát neschopný se o potřebné postarat. A stojí to strašné peníze. To bohatství, které sem ti lidé mohli přinést, se hodilo přes palubu.“
Vláda slovy našeho ministra práce a sociálních věcí často odkazuje na dávku mimořádné okamžité pomoci. Ta prý má těmto lidem pomoct. Jenže to není systémová pomoc. „Mimořádná okamžitá pomoc se dá vyplatit jednou, dvakrát, s prohlášením sociálního pracovníka, že se situace řeší, někdy i potřetí, ale víc ne a ti lidé mají jen tu humanitární dávku, dají se navázat na nějakou nadaci, ale z hlediska státu tam podpora není,“ objasňuje Matěj Šulc.
Kromě toho úředníci dávku lidem často upřou. Ze zkušeností sociálních pracovníků i příběhů, se kterými jsem se setkala, může být důvodem třeba to, že si daný člověk řekne o pomoc pozdě. Přitom musel vědět, že není schopný platit nájem a energie, nebo také to, že úředníci usoudí, že dotyčný platí nepřiměřeně vysoký nájem vzhledem ke svým příjmům. Na ministerstvu si nejspíš představují, že se lidé budou stěhovat jinam za levnějším bydlením. Problém ale je, že tam, kde je levnější bydlení, je zase nedostatek práce, a mnoho rodin se nechce stěhovat kvůli dětem, které už jednou musely odejít od všeho, na co byly zvyklé, a měnit jim školu a celkově prostředí by pro ně znamenalo další psychický otřes. Otázka pomoci je také velmi citlivá pro lidi, kteří byli zvyklí na Ukrajině na jiný život, bydleli v adekvátně velkých bytech a žili životy střední třídy. Dostat z některých lidí informace o jejich potížích bylo během sbírání materiálu někdy velmi obtížné. Některé příběhy jsem ani nemohla zveřejnit, protože jsem k tomu nedostala svolení ani když jsem slíbila, že bych je zanonymizovala. Tak strašně se někteří lidé za svou situaci stydí.
Text vznikl díky podpoře Journalismfund Europe.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás