Stalo se, co část lidí vyhlížela s nadějemi, část s nezastřenou hrůzou – Donald Trump byl podruhé zvolen prezidentem Spojených států amerických. Zatímco republikáni bujaře oslavují, demokraty zachvátila sklíčenost. Zármutek je o to větší, že si tentokrát opravdu věřili. Před volbami je favorizovali téměř všichni hlavní volební prognostici, několik levicových komentátorů v nejodvážnějších scénářích dokonce předpovídalo výhru Kamaly Harris nejen ve všech tradičně nejistých teritoriích (tzv. swing states), nýbrž i v republikánských baštách, třeba v Iowě. Namísto toho přišel mohutný triumf Donalda Trumpa. Vyhrál doslova všude, kde mohl, a nezískal pouze jasnou většinu sboru volitelů, ale dominoval i v reálném počtu hlasů.
Liberální média se vzápětí začala předhánět ve vykreslování temné budoucnosti, v níž USA očekává hluboký konzervativní obrat nebo snad válka s Mexikem. Méně nápaditá jsou však při vysvětlování konkrétních příčin, jež vedly k danému volebnímu výsledku. Rozmáchle se poukazuje na Trumpovu demagogii, plísní se kategorie voličů, které nevolily podle očekávání. Jak ale konkrétní skupiny populace skutečně volily? A lze je za to kritizovat? Nemá jejich volební chování spíše co dočinění s tím, jak vystupovali sami demokraté? Co způsobilo, že Demokratická strana přes slibné vyhlídky nakonec tak pohořela?
Iluze pro Kamalu, výsledky pro Trumpa
Na úvod je vhodné připomenout, že situace posledních měsíců se spíše než pro demokraty jevila pochmurně pro republikány. Zatímco v červenci 2024 vypadal Trump, zázračně přeživší pokus o atentát, vedle starce Joea Bidena jako jasný favorit, po výměně na demokratické kandidátce se situace rázem zkomplikovala. Kamala Harris zdatně namemorovala potřebné projevy i automatické reakce a hravě překonala svým předchůdcem nízko nastavenou laťku řečnické kompetence; stranická základna vypadala nadšeně, respektive si oddechla. Ani politický program nevyhlížel úplně tragicky, vedle obligátních útoků na Trumpa došlo i na starosti malého člověka, hájení odborových organizací a férových mezd. Nechyběla potřebná dávka optimismu, výzvy k jednotě a důraz na práva žen, v prvé řadě právo na potrat.
Prezidentské volby 2024 byly ve výsledku pro Demokratickou stranu zopakováním zahanbujícího duelu mezi Trumpem a Hillary Clinton z roku 2016, pouze s několika kosmetickými úpravami.
Reakce republikánů na novou předvolební konstelaci postrádala účinnost – poznámky, že Kamala Harris je bezdětná nebo že si kariéru vydobyla tzv. přes postel, minuly cíl a zapadly. Trump podle médií příliš neoslnil ani v prezidentské debatě, během níž se poněkud překvapivě uchýlil k opakování alt-right hoaxu o ilegálních imigrantech z Haiti konzumujících domácí mazlíčky amerických občanů. U velké části diváků, neobeznámených s relevantními bublinami na sociálních sítích, svým výpadem vyvolal přinejmenším údiv, ne-li přímo znepokojení. A určitá ochablost byla patrná i na kdysi masivních Trumpových shromážděních, a to především ve dnech těsně před volbou. Lidí na ně docházelo méně, část hledišť opakovaně zůstávala prázdná. Jako by nadšení vyprchávalo.
Podobné postřehy z politických kampaní zavánějí povrchní dojmologií, oslabení Donalda Trumpa se však zdály potvrzovat i některé výsledky průzkumů veřejného mínění, byť byly velmi těsné a udržovaly se v rámci statistické odchylky. Jednoznačněji se rýsovaly trendy mezi vybranými kategoriemi obyvatelstva. Kamala Harris si měla podržet značný náskok mezi ženami (55 procent), zatímco Trump mezi říjnem a listopadem částečně oslabil svoji převahu mezi muži (z 57 na 51 procent). Stejně tak si Harris údajně vedla lépe mezi přesvědčenými demokraty než Trump mezi přesvědčenými republikány, konkrétně v případě už zmiňovaného státu Iowa to bylo dokonce 97 proti 89 procentům. Mnoho se hovořilo o tradičně pravicových starších ženách, které kvůli tématu potratů ve velkém změnily svoji volební preferenci. Dalo by se pokračovat, pro základní představu to ale snad postačuje.
Realita výše načrtnuté výsledky předvolebních průzkumů nepotvrdila. Podle výstupní ankety NBC News republikáni nakonec svého kandidáta podpořili téměř jednohlasně (94 procent), ženy volily Kamalu Harris méně, než se očekávalo (53 proti predikovaným 55 procentům), muži Trumpa naopak více (55 proti 51 procentům). Trumpova volební koalice však byla pestřejší, než se může na první pohled zdát.
Rasové, třídní a genderové antagonismy?
Postavme si vedle sebe několik dat: 57 procent příslušníků bělošské většiny volilo Donalda Trumpa, kdežto 64 procent příslušníků etnických menšin Kamalu Harris; pro Trumpa hlasovalo 63 procent lidí bez vysokoškolského vzdělání, zatímco pro Harris 59 procent lidí s vysokoškolským vzděláním. O rozdílu mezi volebním chováním mužů a žen jsem se již zmínil, proto pouze dodám, že u nejmladší věkové kategorie 18 až 29 let hlasovalo pro Harris 61 procent žen, ale pouze 47 procent mužů. Obecně Trumpa upřednostňovali spíše chudší lidé (s výjimkou těch vůbec nejchudších), Harris zase ti bohatší.
Je očividné, že každá skupina voličů měla jasnou preferenci, často výraznou. Ale můžeme na tomto základě postulovat kategorická tvrzení typu, že bílí prostě volí Trumpa nebo vzdělaní Harris? Nemyslím si, že nám to procentuální rozvrstvení získaných dat umožňuje, tím méně bychom se měli uchylovat k moralistním soudům a vybraná uskupení voličů pranýřovat jakožto „rasistická“ či „misogynní“. Scestnost podobných přístupů dokládají některé výpady vůči mužům z hispánské komunity, že prý kvůli svému vrozenému machismu odmítli volit ženu, a tudíž volili Trumpa (55 procent). Pro vyvrácení této domněnky postačí uvést, že v roce 2016 hispánští muži při volbě prezidenta USA jednoznačně proti Trumpovi preferovali Hillary Clinton. Morální rozhořčení je vůbec třeba odmítat z principiálních důvodů – často jde jen o vyviňovací manévr, kterým vedoucí kampaní a s nimi sympatizující mediální elity přehazují odpovědnost za porážku na voliče. Není to fér, a popravdě to ani není zrovna chytré.
Fenomén mladých rozhněvaných mužů
Snad nejvíce řešenou kategorii voličů představují američtí mladí muži. Definitivně pochovali mýtus o instinktivně levicové generaci, když ve věkové skupině od 18 do 29 let učinili oproti roku 2020 údajně až 15 procentní přesun ve prospěch republikánů. Liberální média kontrovala nařčeními mladých mužů z toxické maskulinity, v jistých kruzích se očekává tzv. válka pohlaví. Nepovažuji to za šťastný postup.
Samozřejmě nelze přehlížet, že na sociálních sítích v souvislosti s prezidentskými volbami mohutně trendovaly výroky typu „vrať se zpátky do kuchyně“ nebo „tvoje tělo, moje volba“ (četnost jejich výskytu na platformě X stoupla v jednu dobu až o 4600 procent). Tento nárůst je možné přímo spojit s některými vlivnými podcastery, například Nickem Fuentesem, jehož příspěvek na X („Tvoje tělo. Moje volba. Navždy.“) dosáhl přes 35 milionů zhlédnutí. Odpovědnost podcastové scény za vítězství Trumpa je vůbec rozsáhle propírána. Titáni tohoto úspěšného průmyslu jako Joe Rogan nebo Theo Von s Trumpem vedli rozsáhlé rozhovory, které získaly virální status a nesporně měly svůj vliv. Přesto mi přijde přehnané odepsat třeba Rogana prostě jako „toxického muže“. Ano, v interview se s Trumpem viditelně přítelíčkuje a nepoloží mu jedinou konfrontační otázku, což považuji za jeho selhání. Ale Rogan také v roce 2020 podpořil demokratického socialistu Bernie Sanderse, zastává se práv gayů a současné dění v Gaze otevřeně označil jako páchání genocidy. Na pronášení definitivních soudů bych si tudíž ještě chvíli počkal.
Podobně bych postupoval i s kategorií „mladých rozhněvaných mužů“. Podle statistik se více než polovina lidí (58 procent) ve věku 18 až 29 let voleb nezúčastnila a zůstala doma. Zdánlivě nepřeberná fronta mladíků hlasujících pro Trumpa se tak rázem ztenčuje na méně než čtvrtinu dotčené kategorie. Nicméně ani Trumpovi voliče bych jednoduše neodepisoval jako ztracené v kalných vodách konspirační manosféry. Vůbec největším tématem pro mladé byla ekonomika a pracovní místa (40 procent). Vzhledem k jejich svízelné životní situaci je to jedině pochopitelné. Demokraté o hlasy mladých mužů prakticky nebojovali, a pokud ano, činili tak pouze nepřímo a do velké míry falešně. Těmito vlastnostmi se ostatně vyznačovala celá kandidatura Kamaly Harris, což představuje vůbec největší problém.
Neautentická a vyprázdněná kampaň
Znovu se ukázala pravdivost starého přísloví, že ryba smrdí od hlavy. Nominantka Demokratické strany nebyla mírně řečeno dobrou kandidátkou. Postrádala charizma i dnes tolik vyzdvihovanou autenticitu. V roce 2020 proto propadla v primárkách a viceprezidentkou se stala nejspíše jen proto, že vyvažovala bílého starého muže Joea Bidena. Ve viceprezidentské funkci potom byla nevýrazná, takřka neviditelná. Během předvolební kampaně se jí poradci a spřátelené celebrity sice zoufale snažili zhotovit mediální personu, neřkuli menší kult osobnosti, evidentně však bez většího úspěchu. S málem se nedají dělat zázraky.
Nicméně samotná Kamala Harris je pouze symptomem úpadku špiček demokratů. Pro tento okruh partajních šéfů bylo naprosto nepřijatelné, že by si prezidentského kandidáta snad měla vybírat stranická základna sama. Z toho důvodu tak dlouho lpěli na Bidenovi, a proto v rozmezí pár desítek hodin přišli s Harris jako jedinou nenapadnutelnou alternativou. Zdůrazňuji, že odstoupení Bidena považuji za jediný možný krok. Avšak měly následovat řádné primárky, a když už na ně bylo pozdě, měl být alespoň otevřen kongres. Srpnové setkání strany v Chicagu neproběhlo jako argumentační zápolení různých směrů a osobností, nýbrž jako korunovace Kamaly Harris. Vybral ji Biden, či lépe řečeno jeho poradci, demokratická elita. Nelze se divit, že vyvolená kandidátka byla podle jejich gusta – profesionální, vyprázdněná a konformní. Jistě, během kampaně se uskutečnily určité snahy vytvořit lidové hnutí zdola obdobné tomu, kterým disponoval Barack Obama v roce 2008. Avšak nebyly to snahy autentické, byla slabá napodobenina, náhražka. Formu není možné oddělit od obsahu.
Zrcadlí se to v demokratickém ekonomickém programu. Ten částečně reagoval na nestabilitu i problém nízkých reálných mezd a sliboval konkrétní formy pomoci řadovým Američanům a Američankám, v leckterém směru nesporně prospěšné. Současně je však v navrhovaných opatřeních jasně čitelný pro demokraty tradiční inkrementalismus, tedy politika drobných korekcí na pozadí přetrvávajícího nespravedlivého systému. Program byl navíc prezentován značně blahosklonně, jako by snad mělo jít o dar demokratické vrchnosti poslušným poddaným. Nebyly zde adresovány příčiny nerovností, jejich strukturální základ. Kamala Harris neztratila slovo o neúměrné moci velkého byznysu a jeho napojení na politické strany formou sponzorských darů a nejrůznějších vzájemných úsluh. Ani nevarovala před nebezpečím lobbistických skupin, ať už finančních, farmaceutických, zbrojních či mnoha dalších. Naopak na svoji podporu nechala vystupovat miliardáře a celebrity. Zmiňme kupříkladu slavné zpěvačky Jennifer Lopez a Beyoncé, v současnosti kompromitované dlouholetou osobní i profesní vazbou na producenta P. Diddyho, soudně stíhaného za sexuální násilí a obchod s prostitucí. S takovými sympatizanty není úplně překvapivé, že mnozí běžní Američané nechtěli Kamale Harris uvěřit, že se bude opravdu bít zrovna za jejich ekonomické zájmy.
Nepřesvědčivá byla demokratická kampaň i v oblasti migrace a zahraniční politiky. Nabídla obvyklou směs středových, vyvážených postojů, které lze trefně označit jako odlehčený republikanismus: na jižních hranicích s Mexikem přísliby přísnosti, ale také líbivá slova o USA jako tavicím kotli ras a národů; ve vztahu k Palestině pár humanistických frází, především však jistota dalšího vyzbrojování Izraele, který už přes rok vyvražďuje obyvatelstvo Gazy. Nové voliče tím Demokratická strana nezískala, zato pravděpodobně rozladila to staré.
Nejflagrantnější příklady polovičatosti potom představují úlitby prezidentu Bidenovi a republikánskému válečnému zločinci Dicku Cheneymu, zodpovědnému za invazi do Iráku v roce 2003. Kamala Harris se chtěla prezentovat jako nová tvář a současně se bezvýhradně přihlásila k Bidenovi a jeho odkazu. V politických spotech zase napadala zkaženost republikánské elity, aby se pak chlubila tím, že jí jeden z jejích vůbec nejhorších představitelů Cheney veřejně deklaroval podporu. Dopustila se tak navyklého demokratického poklesku: lísání se k republikánům za soustavného přehlížení nesouhlasných hlasů z vlastní stranické základny. Trump si jakékoliv nadbíhaní demokratům odpustil – a hle, dosáhl vítězství.
Zpět ke svým voličům
Prezidentské volby 2024 byly ve výsledku pro Demokratickou stranu zopakováním zahanbujícího duelu mezi Trumpem a Hillary Clinton z roku 2016, pouze s několika kosmetickými úpravami, které k dosažení vítězství ani zdaleka nepostačovaly, právě naopak. Pokud chtějí demokraté v budoucnu znovu vítězit, musí projít hlubokým obrozením a uvědomit si, že hlavní zdroj jejich síly představují pracující vrstvy všech věkových skupin, etnik a genderů, obyčejní lidé se svými starostmi a problémy. Ztráta jejich podpory není zdaleka úplná a stále je možné získat ji zpět. Pokračovaní v dosavadní cestě k tomu však nepovede. Naopak se z této ztráty může vytvořit trvalý faktor a Demokratickou stranu úplně paralyzovat.
Poslední dekáda se v USA i dalších oblastech euroatlantické civilizace vyznačuje opakovanými volebními boji „čestných a spravedlivých“ za takzvanou záchranu demokracie proti hrozbě fašismu, populismu a mnoha dalších ismů. Toto černobílé moralistní vidění považuji za falešné. Ve skutečnosti totiž jde o pouhou obranu statu quo, kterou navíc dále znedůvěryhodňuje setrvalý posun údajně demokratického tábora k oligarchickým či vyloženě autokratickým formám vládnutí v žoldu korporátní lobby. Z těchto důvodů je tento boj stále více pokrytecký a vůle udržovat neudržitelné ochabuje. Demokratickému elektorátu se nemají signalizovat vyprázdněné středové hodnoty, o tento elektorát se má usilovat reprezentováním jeho zájmů a upřímnou snahou učinit pro něj svět svobodnějším, méně depresivním místem pro život.
Autor je historik.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás