Když v březnu 2019 zvítězila Zuzana Čaputová – do té doby známá hlavně jako ekologická aktivistka – ve slovenských prezidentských volbách, byl to na chvíli závan naděje pro demokracii, která tehdy byla v šoku z vraždy mladého novináře a jeho snoubenky, kterou pravděpodobně iniciovaly nejvyšší politické kruhy. Čaputová možná po zvolení čekala, že její funkce bude víceméně ceremoniální, místo toho ale v rokokovém Grasalkovičově paláci na Hodžově náměstí zažila dramatických pět let, během nichž se v čele slovenské vlády vystřídalo pět premiérů a země nabrala nezvratný směr k autokracii.
Čaputová vstupovala do slovenské politiky zaplněné ramenatými gangstery vyzbrojená hesly o lidskosti a soucitu, ale velmi rychle s nimi narazila. Obzvláště v turbulentním čase koronavirové pandemie se proti ní zvedla vlna občanské nenávisti, kterou pak dokázal znovu osedlat ostřílený manipulátor Fico a vrátit se do exekutivní role.
Pro první ženu v prezidentském paláci, která při zvolení disponovala minimem zkušeností z reálné politiky, připravily dějiny krutou posloupnost krajně složitých událostí – koronavirovou pandemii, ruskou okupaci Ukrajiny, nenávistí motivovanou vraždu v gay klubu Tepláreň a hned několik vládních krizí, které k moci znovu vrátily stejnou garnituru, jež podala demisi po občanských demonstracích z jara 2018. Tedy těch stejných, které přiměly Čaputovou, aby přijala prezidentskou kandidaturu.
Režisér Marek Šulík měl bezprecedentní přístup k Zuzaně Čaputové od prezidentských voleb až po její odchod z prezidentského paláce, kterému předcházelo rozhodnutí podruhé do funkce už nekandidovat. Vznikl časosběrný dokument, na kterém je ale nakonec mnohem zajímavější rekapitulace sklouzávání slovenské společnosti k fašismu než samotná postava prezidentky. Ta si totiž úzkostně hlídá svoje soukromí a po drtivou většinu filmu zůstává pro diváky záhadou. Film oceněný hlavní cenou poroty na festivalu Ji.hlava vstupuje do českých kin.
Stopové množství emocí
Čaputová musela během pěti let v úřadě ustát vládní chaos během pandemie i bezskrupulózní politiky typu Fica nebo Pellegriniho, kteří chytře manipulovali veřejnost proti ní. Tu ale zdaleka nejtěžší zkoušku nakonec prezidentka prožila v soukromí, mimo zraky voličů a voliček. Na úvod dokumentu se Čaputová do kamery přiznává, že týden před inaugurací našli její patnáctileté dceři nádor na mozku. Dnes už víme, že první dva roky svého mandátu musela žít ve strachu o její život. Takto silný úvod slibuje příběh ženy, která musí čelit obrovským výzvám v soukromém i veřejném životě. Na jedné straně potenciálně nebezpečná nemoc náctileté dcery, na druhé machismus reprezentovaný protřelými politickými matadory, kteří mají na rukou krev.
Jenže místo strhujícího dramatu dostaneme unavených 108 minut časosběrného dokumentu, v nichž vlastně jen z první ruky sledujeme postupné vyhasínání kouzla prezidentky označované za poslední naději slovenské demokracie. Reálná politika, do níž se Čaputová pouští, tady připomíná šachovou hru, kterou ale jen těžko můžeme pochopit z krátkých útržků televizních zpráv. A o jejím boji s pochybnostmi nebo strachem se dozvíme jen v náznacích.
Do svého světa Čaputová jednoduše Šulíka s kamerou nepustila. Tomu tak zůstává alespoň hrstka autentických situací, při nichž prezidentka opustí svoji státnickou personu a divák dostane emoce, které film nutně potřebuje. Přijdou třeba v momentě, kdy prezidentce umírá otec, ale ona si plní své státnické povinnosti při návštěvě papeže Františka. Neméně silná je její cesta na Ukrajinu v květnu 2022, kam odjela podpořit zemi bránící se barbarské okupaci. Když se s bezpečnostním expertem složitě dohaduje, kdy si může při cestě na setkání s prezidentem Zelenským uvolnit neprůstřelnou vestu, která „není úplně šitá pro ženu“, nepřímo tak komentuje svoji nepatřičnost v muži ovládaném světě politiky.
Lidskostí proti fašismu
Čaputová vstupovala do slovenské politiky zaplněné ramenatými gangstery vyzbrojená hesly o lidskosti a soucitu, ale velmi rychle s nimi narazila. Obzvláště v turbulentním čase koronavirové pandemie se proti ní zvedla vlna občanské nenávisti, kterou pak dokázal znovu osedlat ostřílený manipulátor Fico a vrátit se do exekutivní role. Čaputová ve složitých časech zjitřených emocí dělá nejspíš jedinou možnou věc – zůstává hlasem rozumu a ochránkyní slovenské ústavy.
O tom, jestli to bylo pro budoucnost demokracie na Slovensku málo nebo moc, si asi musí odpovědět každý divák sám. Bylo by něco jinak, kdyby neměla nemocnou dceru? Dokázala by zastavit Fica? Hlavně v poslední třetině filmu sledujeme nevybíravé útoky, kterým Čaputová musela během své funkce čelit. Vidíme třeba video, v němž ji nějaký šílenec slibuje vyvraždění celé rodiny. Samozřejmě, že podobný hnus se z internetu valí na politiky a političky nejspíš po celém světě, pro Čaputovou to ale muselo být – i vzhledem k nemoci její dcery – nejspíš obzvláště citlivé místo. Když sledujeme, jak ji na náměstí dav tituluje vulgárními výrazy, na chvíli zapochybujeme, jestli po nás film nechce, abychom exprezidentku litovali. Což by ale nejspíš bylo to poslední, co by si sama Čaputová přála.
Když se rozhodne svůj mandát neobhajovat, musíme jí dát za pravdu, jenže abychom ji mohli skutečně porozumět, potřebovali bychom vědět, proč vůbec do prezidentské kandidatury v roce 2018 šla – i to ale zůstává divákovi záhadou. U podobných dokumentů s vrcholnými politiky opravdu záleží na tom, kolik toho chce zpovídaný o sobě prozradit. Třeba Občan Havel režiséra Pavla Kouteckého z roku 2007 stojí a padá na Havlových úvahách o jeho roli a historickém úkolu. Čaputová naopak ani na moment neodhodí svou funkci a i před Šulíkovou kamerou je stejně opatrná (možná spíše bezobsažná) jako v oficiálních rozhovorech.
Divákovi tak nakonec nezbývá než sledovat postupné vyhoření jejího kouzla. Slušnost a lidskost nemá proti autoritářům žádnou šanci a slovenská demokracie se dál drolí. Smíření, které Čaputová nabízí v rozhovoru na závěr je nakonec velmi metafyzické (nebo rovnou buddhistické) – ať máme jakékoliv rozepře, nakonec jsme všichni součástí jednoho organismu lidské společnosti a v něm se odlišení já a ty nakonec ztrácí. Jestli to ale může sloužit jako premisa politického působení v liberální demokracii, která se ocitla v hluboké krizi, je samozřejmě krajně diskutabilní.
Nudný portrét političky
K nemoci své dcery se Čaputová vrací už jen v úplném závěru, kdy krátce mluví o výzvách, před něž byla postavena. „Ty jsi ta usměvavá, silná opora, ačkoliv v sobě máš často černou díru nejistoty, aniž to na sobě můžeš dát najevo,“ říká a na pár vteřin konečně pustí diváky za oponu. Možná tak ale nepřímo komentuje i svoje působení v nejvyšších patrech slovenské politiky. Černá díra se během prezidentství tak zvětšila, až ji úplně pohltila.
Jít s lidskostí, slušností a pochybnostmi proti fašistům se neukázalo být vítěznou strategií. Morální vítězství je nepochybně na její straně – svému nástupci Pellegrinimu pogratuluje po volebním vítězství po telefonu, on po ní o pár minut později zbaběle vyjede v televizním projevu. Ale k čemu to teď Slovensku je?
Šulíkův dokument nakonec doplácí na stejnou nekonfliktnost, se kterou se Čaputová snažila uklidnit situaci ve své zemi. Nefunguje jako drama ani jako dokument, prezidentku sleduje ze stejné uctivé vzdálenosti jako televizní zprávy. Výsledkem je nudný oficiální portrét političky, která přišla změnit Slovensko, ale nakonec nezměnila vůbec nic.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás