Češi jsou poslední dobou Polskem doslova okouzleni. Levné potraviny, nové dálnice, investice zahraničního kapitálu nebo všudypřítomná výstavba ale samy o sobě nevypovídají o tom, jak se v zemi doopravdy žije. Studie Poverty Watch 2024 mapující chudobu v zemi nevyznívá vůbec optimisticky, jelikož v Polsku rapidně přibývá těch nejchudších. V porovnání s rokem 2022 jejich počty loni vzrostly o 47 procent. Jde o nejhorší výsledek za posledních deset let. V krajní nouzi v Polsku žije dva a půl milionu lidí, z toho půl milionu tvoří děti. Skutečné počty nuzných Poláků jsou ale pravděpodobně ještě vyšší, jelikož tamní statistický úřad, z jehož dat studie vychází, nezapočítává mezi chudé bezdomovce, uprchlíky ani matky samoživitelky z azylových domů.
Chudoba a inflace
Ale nedostatky nevykazují pouze statistiky, ale i kroky vlády. Při rostoucích počtech dětských bezdomovců je zmrazení přídavků na děti na příští dva roky neodpustitelným asociálním činem. Z příslibu nápravy půjde před volbami v roce 2027 jistě vykřesat dobré PR. Do té doby ale nebudou dávky plnit svůj ochranný účel, jelikož se jejich reálná hodnota rozpustí v inflaci. Jenom tak přibude sociálně vyloučených dětí. Už dnes se toto stigma dotýká bezmála sedmi milionů Poláků.
Zákonem daná hranice chudoby je v současnosti nižší než hranice reálné bídy, což znamená, že část lidí v krajní nouzi nemá nárok na dávky.
Viníkem číslo jedna, který může za zhoršující se finanční situaci polských domácností, je inflace. Ta se loni držela na hodnotě i přes 11 procent a vedla ke zvyšování životních nákladů, což spolu s nerovnoměrným růstem mezd ve výsledku znamená, že stále více lidí balancuje na hranici životního minima nebo přes ni rovnou přepadává. Přes polovinu Poláků nemá na to, aby si mohli pořídit vlastní bydlení. Stoupá rovněž počet těch, kteří nemají na základní potraviny. Každý dvacátý nejí z finančních důvodů maso, ryby a ovoce. Lidé hojně kupují levnější produkty, přičemž se ohlížejí víc na jejich cenu než na kvalitu. Častěji se také obejdou bez návštěvy kina a zajít do restaurace si nemůže dovolit skoro polovina polské společnosti.
Druhým zdrojem potíží je špatně nastavený systém sociální podpory. Zákonem daná hranice chudoby je v současnosti nižší než hranice reálné bídy, což znamená, že část lidí v krajní nouzi nemá nárok na dávky. S příjmovou hranicí pro sociální pomoc se naposledy hýbalo v roce 2021 a v následujících dvou v letech zůstala netknutá. Hodnotu peněz od té doby ovšem změnila inflace. To způsobilo, že lidé, kteří čelili extrémnímu nedostatku, byli systémem, jež se řídil zastaralými údaji, vnímáni jako příliš bohatí na to, aby jim stát pomáhal. Bez podpory tím pádem zůstalo jeden a půl milionu Poláků.
Dědictví minulé vlády
K zefektivnění sociální politiky by pomohlo nastavit podmínky tak, aby vycházely z reálných životních nákladů, a také dávky pravidelně valorizovat, což se dnes neděje. Ani Právo a spravedlnost (PiS), jehož vláda bývá pozitivně hodnocena za svou prosociální politiku, nezavedlo během svého volebního období žádný systém pravidelného navyšování dávek. Na reaktivní žehlení krizí bohužel navázala i současná ministryně práce a sociálních věcí za Levici Agnieszka Dziemianowicz-Bąk, snad jen s tím rozdílem, že letos alespoň vznikla expertní skupina, jež má za úkol připravit reformu sociální politiky státu. Na zákonodárcích pak bude, zda se jí budou řídit.
Stávající nastavení zůstává nadále do velké míry závislé na politických rozhodnutích, a nikoli na dobře nastaveném systému. Ten nynější je nekoncepční a příliš tvrdý, což víc než cokoli jiného dokazuje skutečnost, že mezi padesáti a osmdesáti procenty oprávněných dávky vůbec nevyužívá.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás