„Nestačí čekat na první facku.” Mostecký terapeutický program pomáhá i domácnostem postiženým domácím násilím

Od letošního února v Mostě funguje pilotní projekt Stop násilí Diakonie ČCE, který nabízí bezplatné individuální terapie osobám, které se dopouštějí násilí. Program se snaží nabízet možnost ke změně problematického chování, aniž by nutně stigmatizoval osoby, které se násilných forem chování dopouštějí. O tom, jak těžké bývá začít řešit problematické chování i jací klienti program navštěvují, jsme vedli rozhovor s Markétou Strížovou a Pavlou Benešovou z týmu Regionálního terapeutického centra, které projekt organizuje.

Jde o nový, pilotní projekt a je potřeba určitý čas, než se do povědomí odborné a široké veřejnosti dostane fakt, že násilí musí být řešeno jak co největší podporou a pomocí obětem, ale i poskytnutím terapeutických intervencí osobám, které se násilí dopouštějí.

O co se v programu Stop násilí jedná? Co tento program nabízí?

Tento program je zaměřený na osoby dopouštějící se násilí. Terapie jsou pro klienty bezplatné, což umožňuje absolvovat terapii komukoliv, kdo má problémy s násilím a chce se naučit zvládat své emoce a agresivní chování. Do programu mohou klienti vstoupit dobrovolně na základě svého rozhodnutí, případně mají terapii nařízenou soudně.

Jak člověk pozná, že on sám je obětí násilí nebo dokonce pachatelem? Předpokládám, že se nemusí vždy jednat jen o fyzické násilí a že nemusí být vždy snadné si to uvědomit.

Je hodně těžké si to přiznat. Pro osoby, které páchají násilí na svém partnerovi nebo dětech, bývá těžké si něco takového uvědomit, někam jít a začít tento problém řešit. A proto chodí na doporučení zvenku. Taková osoba má svou vlastní historii, v něčem vyrostla a její chování jí připadá zcela normální. Proto je dobré, že tam přijde někdo další, například pracovnice OSPODu, a řekne: „Ne, toto normální není a musíte s tím něco udělat. Nemůžete si vybíjet vztek na dětech nebo na manželce.“ A může doporučit právě naši terapii. Ale může to být na druhou stranu těžké i pro oběti – najít sílu a odhodlání vyhledat odbornou pomoc co nejdříve.

My jsme to například zažili u manželského páru, který k nám chodil. Manželka měla velkou potřebu veškeré násilí zlehčovat a říkala: „Když si dá tři piva, tak se občas pošťouchnem. Ale nic to není.“ A pak zjistíte, že k nim byla opakovaně volaná policie, protože on jí vrazil facku a ona si to nenechala líbit.

Máte tedy pocit, že chování lze vnímat jako problematické až ve chvíli, kdy se v jeho rámci objeví fyzické násilí? Nebo existují i další znaky, které by člověk měl sledovat?

Určitě nestačí čekat na první facku. Často je agresivita znát už v komunikaci, tedy že se často křičí, používají se vulgární slova, lidé si nadávají – už to je projev agrese. A pochopitelně může existovat i pasivní agrese, kterou mnoho lidí používá. Určitě si nepředstavujme násilí jenom jako to, že někdo někoho zbije.

Bavili jsme se o tom, že bývá obtížné si daný problém vůbec uvědomit. Kolik klientů k vám dochází na základě vlastní sebereflexe?

Na základě sebereflexe k nám nepřišel ani jeden ze čtyř klientů, kteří do terapie vstoupili. Úplně první klient terapii sice neměl nařízenou, ale měl ji soudně doporučenou. V jeho případě se jednalo o agresivní komunikaci mezi ním a matkou jejich společného dítěte. Zde byla terapie doporučena oběma, otec ji odchodil a matka o ni neprojevila zájem. Pak jsme měli manželský pár, u kterého bylo násilí vzájemné. Když jeden použil jistou dávku alkoholu, tak byl pak agresivní na druhého partnera. Problém byl, že u konfliktů byla přítomná jejich dvouletá dcera. Jeden z konfliktů se udál na ulici – manželé se pošťuchovali, vrazili do kočárku a dcera vypadla. Tento případ se pak řešil přes OSPOD a otec dostal od přestupkové komise uložené terapie pod pohrůžkou pokuty. A nyní bude na základě vstupní konzultace domlouvána terapie pro klienta, který je agresivní vůči nevlastnímu synovi. Zde je rodina pod dohledem soudu a pokud otec nebude dobrovolně docházet na terapie, tak je poté soud nařídí.

Vaši klienti tedy na terapie zatím vždy dochází na základě jistého institucionálního tlaku.

Ano.

Co je podle vás pro úspěšnou terapii nejdůležitější?

Dost záleží na tom, v jakém stavu klient na terapii přichází. Zda přichází motivovaný nebo ne. V případě, že tam osobní motivace je, je práce lepší a vede například i k úspěšnému zakončení. Pokud si ale daný klient své násilí sám nepřipouští, popř. hledá viníky kolem sebe, a na terapie chodí jen proto, že mu to bylo soudem doporučeno nebo nařízeno, je terapeutická práce daleko náročnější a tzv. motivační období terapie je delší.

Důležité je zkrátka to, zda se člověk chce změnit. Pokud tam takový prvek chybí a ani při terapeutických konzultacích se postoj klienta nezmění, tj. násilí si nepřipouští nebo je neguje, chybí mu náhled na jeho násilné chování a nepřijímá za něj odpovědnost, nebývá terapie většinou úspěšná. Ale i v takových případech stojí za to pokusit se terapeuticky intervenovat a volit edukaci a techniky nácviků nenásilných reakcí a strategií, jak negativní emoce dobře zvládat.

Narážíte v mosteckém programu Stop násilí na nějaká lokální specifika? Program existuje i v Praze, Brně, Plzni – liší se u nás nějak?

Jsme dost překvapení, že klientů je málo. V Ústeckém kraji je nejvyšší počet agresivních osob vykázaných ze společné domácnosti kvůli domácímu násilí. Přesto není zatím klientů tolik, kolik jsme očekávali. Jde o nový, pilotní projekt a je potřeba určitý čas, než se do povědomí odborné a široké veřejnosti dostane fakt, že násilí musí být řešeno jak co největší podporou a pomocí obětem, ale i poskytnutím terapeutických intervencí osobám, které se násilí dopouštějí.