Nacistická propaganda hovořila o slovanských národech jako o podlidech a přirovnávala je k upírům a vlkodlakům, kteří chtějí vysát Němcům jejich čistou krev. Tyto představy o Slovanech a Východoevropanech navazovaly na již zavedené představy o nepřátelském a neevropském východoevropském prostoru, které mají v německém prostředí své kořeny v období osvícenství. Historici Jannis Panagiotidis a Hans-Christian Petersen ve své knize Antiosteuropäischer Rassismus in Deutschland. Geschichte und Gegenwart (Protivýchodoevropský rasismus v Německu. Historie a současnost) zkoumají nejen tyto historické kořeny rasistických představ Němců o Východoevropanech, ale ptají se také, jestli a jak se tyto představy projevovaly po druhé světové válce. Do jaké míry se rasismus vůči Východoevropanům projevoval po roce 1989, kdy se na Západ hrnuli obyvatelé z postsovětského východoevropského prostoru? A můžou se zkušenosti těchto lidí z devadesátých let propisovat do současných protizápadních postojů a narativů východoevropských zemí? Na tyto a další otázky jsem se zeptal historika Jannise Panagiotidise.
Jedná se o reakci na postoj Západu, který Východ nepovažoval za „skutečně evropský“. Východoevropané na to teď říkají: „Ne, my jsme ve skutečnosti ti praví Evropané.“
Proč používáte termín rasismus k popisu protivýchodoevropských nálad v Německu? Jakým způsobem je rasa relevantní v tomto případě?
Důvod, proč mluvíme o rase, rasismu a jazyku rasy, je ten, že jako historici se na toto téma díváme z historické perspektivy. A historicky bylo toto protivýchodní a protislovanské smýšlení artikulováno v termínech rasy. Zcela explicitně. Nacisté rámovali Slovany jako méněcennou rasu. Tento narativ však dokázali postavit na dřívějších rasových představách o Východoevropanech a Slovanech. Například Max Weber na konci 19. století považoval Slovany za podřadnou rasu vůči rase germánské. To znamená, že nacistický rasismus byl radikalizováním již existujících představ a tyto představy se zaměřovaly především na Židy jako na podřadnou rasu. V nacistickém rasovém myšlení však existovalo mnoho vrstev rasového odstupňování a představ a Slované byli na této stupnici poměrně nízko.
Už jste zmínil Maxe Webera, ale pokud se podíváme do minulosti na příklady protivýchodoevropského rasismu, kde najdeme jeho počátky?
Naše kniha začíná obdobím osvícenství, kdy byla podle amerického historika Larryho Wolfa východní Evropa vnímána jako svébytný prostor, který není zcela evropský. V té době nemůžeme mluvit o rasismu, protože ten se objevil až ve druhé polovině 19. století, kdy se začal prezentovat jako vědecká kategorie. Zmiňoval jsem už Maxe Webera, ale nebyl sám, kdo si Slovany a Východoevropany představoval jako odlišnou rasu. Rasismus vůči Východoevropanům jde ruku v ruce se vznikem moderního rasismu jako takového.
Rasistické přemýšlení tohoto typu se značně zesílilo během nacismu. Nacisté například popisovali Východoevropany jako upíry nebo vlkodlaky. Přetrvávají tyto dehumanizační představy o Východoevropanech v Německu i po druhé světové válce?
To je přesně ta otázka, která nás dovedla k naší knize, protože jsme se zabývali prameny až do roku 1945 a víme, že během druhé světové války se Němci masově setkávali s Východoevropany ať už na východní frontě jako vojáci, kde s nimi zacházeli jako s podlidmi, nebo ve své zemi, když byli Východoevropané deportováni do Německa jako nuceně nasazení a také s nimi bylo zacházeno jako s podřadnými. Byla to hromadná zkušenost německé společnosti a my jsme se ptali, kam se tato zkušenost poděla. A zjistili jsme, že do jisté míry existuje kontinuita. Ze studií, které provedli jiní vědci, jsme například zjistili, že vysídlenci z východní Evropy, kteří zůstali v Německu po roce 1945, byli nadále vystaveni rasistickému zacházení. Myslím si ale, že v této otázce máme stále ještě určité mezery a bylo by třeba se na to podívat více podrobněji. V průběhu padesátých, šedesátých let, v počátečních fázích studené války, se na Východoevropany dívala západní společnost trochu jinak, protože je vnímala jako oběti komunismu. Mám teď na mysli především uprchlíky z Maďarska v roce 1956 nebo z Československa v roce 1968, kteří byli na Západě poměrně vítáni.
Propisovaly se tyto představy o Východoevropanech také do německé populární kultury? Najdeme tam nějaké příklady?
To si pište, že je tam najdeme. Dám vám jeden příklad, kterého se v naší knize dotýkáme jen velmi povrchně. V roce 1982 vznikla velmi populární německá písnička s názvem Katja od zpěváka Heino. A tato Katja je v jeho písni popisována jako někdo, kdo má vodku v krvi, oheň v srdci, planoucí oči a pořád myslí jen na jednu věc. Když se na vás podívá svýma očima, jste v koncích. Tato píseň je situována do ruské tajgy. Myslím, že z této písně je patrné, jaké stereotypy o ženách z východní Evropy v Německu panovaly.
Jsou hodně sexualizované…
Ano, jsou velmi sexualizované a také formovaly způsob, jakým byly východoevropské ženy vnímány v devadesátých letech. Mužské stereotypy jsou trochu jiné. Jeden z obrazů, který se mi vybaví z období studené války, je Ivan Drago z filmu Rocky IV. Není to typicky německý stereotyp, ale odpovídá klasickému stereotypu bezmyšlenkovitého, násilnického a robotického východoevropského muže. Pokud se ponoříte trochu hlouběji do populární kultury studené války a období po jejím konci, najdete takových obrazů více. Například v devadesátých letech byly nesmírně populární vtipy o Polácích, kteří kradou auta. Byly velmi výrazné a v té době se také objevovaly ve veřejnoprávní televizi. Stereotypy přetrvávaly nejen pod povrchem, ale i v mainstreamu.
Existovaly tyto stereotypy o Východoevropanech v Německu také ve vztahu k východním Němcům po roce 1989?
Například náš kolega Ivan Kalmar ve své knize Bílý, ale ne tak docela tvrdí, že stereotypy o východních Němcích zapadají do rasistického uvažování. Nejsem si tím jistý. Ano, můžeme najít příklady přemýšlení o východních Němcích jako o lidech v jistém smyslu méněcenných a odlišných od západních Němců, ale stále jsou považováni za Němce. Stále jsou považováni za občany a mají politický hlas. To je hlavní rozdíl mezi obrazy o „Ossis“ a Východoevropanech.
Když dnes sledujeme politickou a ekonomickou situaci v Německu, stále vidíme obrovský rozdíl mezi západním a východním Německem. V roce 1989 panovalo ve východní části země obrovské nadšení, že se konečně připojí k Západu. Můžeme se na to podívat také z širšího pohledu a vzít v úvahu i další východoevropské země, které se po roce 1989 toužily připojit k Západu. Proč si myslíte, že Západ naopak nebyl z příchodu lidí z východní Evropy do svých zemí zas tak nadšený?
Bylo to založeno hlavně na strachu. Pramenilo to ze vzpomínek na určité rasově podmíněné obavy z masové imigrace z Východu, které byly během studené války zapomenuty, protože železná opona bránila lidem z východní Evropy v příchodu na Západ. Můžeme o tom mluvit i šířeji, ale v naší knize mluvíme hlavně o Německu. A když se podíváme na německou historii, zjistíme, že existuje vzorec strachu z přistěhovalectví z Východu, zejména strach z hordy chudých lidí, kteří nám chtějí vzít naše bohatství a zničit naši kulturu a náš národ. To je něco, co se v německé společnosti znovu objevuje po roce 1989.
Jak v té době referovala média o lidech z východní Evropy?
V médiích se často objevoval motiv „Völkerwanderung“ – velké stěhování národů, které se očekává z východní Evropy. Je to velmi výrazný historický tropus o barbarských invazích, které zničí civilizaci, jak ji známe. Východní Evropa byla spojována se zločinem a chudobou. Existovaly obavy, že to bude mít pro Němce sociální dopady. Pokud sem budou přicházet pracovat chudí lidé z Východu, co se stane s našimi pracovními místy a mzdami? To je ten skutečný důvod, proč přijetí lidí z Východu nebylo po roce 1989 tak vstřícné, jak byste si mysleli.
Média tedy pomáhala amplifikovat tyto představy?
Jednoznačně. Je ale těžké říct, jak to přesně funguje. Zda média zachycují již existující obavy, nebo zda jsou tyto obavy spíše vyvolány mezi obyvateli prostřednictvím mediálního diskurzu, který se následně prolíná s politickým. Média jsou každopádně zrcadlem, ve kterém můžete vidět určité trendy ve společnosti. Mohou je zesilovat, nebo naopak zkreslovat.
Jaké příběhy vyprávějí lidé, kteří se dostávali z východoevropských zemí na Západ po roce 1989?
V naší knize máme autobiografické prameny, ale především od druhé generace přistěhovalců z východní Evropy, kteří toto období prožili jako velmi mladí lidé. První generace přistěhovalců v mnoha případech nedokáže vyjádřit, co vlastně prožila, a pokud ano, tak by to často ani nepovažovala za rasismus. Neartikulovala by to v těchto termínech, protože přistěhovalci z této první generace by nechtěli být zaměňováni s jinými přistěhovalci, zejména s těmi, kteří mají jinou barvu kůže. Pravděpodobně by také dodali, že to, co tehdy prožívali na Západě, nebylo tak strašné jako to, co zažívali lidé s odlišnou barvou kůže. Nechtějí tak zaujmout pozici, která jim podle jejich názoru nepřísluší. Je také příznačné, že druhá generace je ochotnější reflektovat své zkušenosti z dětství, kdy s nimi bylo zacházeno jako s hloupými Poláky nebo Rusy. Stále častěji by tyto zážitky artikulovali v souvislosti s rasou a širším rasistickým kontextem osmdesátých a devadesátých let v Německu.
Můžou být tyto zkušenosti se Západem zdrojem současných protizápadních nálad a skepticismu?
Ivan Kalmar by jednoznačně odpověděl, že ano. To je jeden z klíčových bodů jeho knihy o východoevropském iliberalismu, v níž říká, že se jedná o reakci na postoj Západu, který Východ nepovažoval za „skutečně evropský“. Východoevropané na to teď říkají: „Ne, my jsme ve skutečnosti ti praví Evropané.“ Můžeme také zmínit Ancu Parvulescu, která hovoří o rasové triangulaci. Objevila se tu totiž určitá skupinka Východoevropanů, kteří se ocitli někde mezi „plně evropskými“ Západoevropany a „neevropany“, jako jsou například muslimové. Mezi přistěhovaleckými komunitami na Západě je běžné mít protimuslimsky nebo protimigrantsky zaměřené postoje, které jsou reakcí na vlastní vykořenění a nepohodlné postavení v západní společnosti.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás