Místní obyvatelé dnes vidí Amsterdam jinak než před zápasem ze 7. listopadu mezi Ajaxem a týmem Maccabi Tel Aviv. Město, které je známé svou uvolněnou a tolerantní atmosférou, není zvyklé na rozsáhlé nepokoje a výtržnosti. Jeho obyvatelé jsou hrdí na multikulturní soužití, kde vedle sebe mohou žít různé komunity. Také nizozemská debata o Izraeli, Palestině a Gaze ostře kontrastuje s diskurzem v České republice, kde je kritika izraelské politiky spojována s antisemitismem. Průzkum agentury Ipsos z května letošního roku ukázal širokou podporu trvalého příměří v Gaze napříč politickým spektrem, pro nějž se vyslovily téměř dvě třetiny obyvatel (63 procent). Levicoví a progresivní voliči příměří podporují v drtivé většině (86 procent) a stejný postoj má i 68 procent středopravicových voličů a dokonce 44 procent pravicově konzervativních voličů. Zatímco po útocích Hamásu ze 7. října loňského roku Nizozemci zpočátku vyjadřovali Izraeli sympatie, po eskalaci násilí v Gaze a vysokém počtu civilních obětí tato podpora prudce poklesla.
Židovské a muslimské organizace vydaly společné prohlášení, v němž vyzvaly k ukončení šíření rozdělujících narativů a zdůraznily potřebu smíření.
Tyto postoje se odrážejí i ve společenské debatě v Amsterdamu. V březnu letošního roku, během každodenních demonstrací požadujících příměří v Gaze, bylo otevřeno Národní muzeum holocaustu. Muzeum stojí přímo naproti nizozemské pobočce Lékařů bez hranic, kde je na viditelném místě umístěn velký transparent s nápisem „Příměří hned“. Otevření muzea bylo všeobecně považováno za opožděné a nevyhnutelné, přítomnost izraelského prezidenta Isaaca Herzoga při otevření muzea ovšem propalestinští demonstranti označili za „políček do tváře Palestincům, kteří bezmocně přihlížejí, jak Izrael vraždí jejich blízké a ničí jejich zemi“. Protestovali pod heslem „Nikdy více je teď“. Protesty byly namířeny přímo proti Herzogovi poté, co v lednu odmítl výzvu OSN, aby zabránil dalším masakrům v Gaze, a prohlásil, že z útoků Hamásu ze 7. října viní celý palestinský národ.
Židovská kulturní čtvrť, která muzeum spravuje, v prohlášení vydaném před otevřením muzea vyjádřila „hluboké znepokojení nad probíhající válkou a jejími dopady, zejména na obyvatele Izraele, Gazy a Západního břehu Jordánu“. Její zástupci pak dodali, že „otevření Národního muzea holocaustu v době, kdy válka pokračuje, činí naše poslání ještě naléhavějším“. Až do zahájení bojů mezi fotbalovými chuligány se městu vždy dařilo podporovat kolektivní dialog, aniž by se uchýlilo k násilí nebo proti sobě poštvalo různé skupiny.
Fakta o zápasu Ajaxu s Maccabi
Příjezd 2600 příznivců Maccabi Tel Aviv výrazně narušil obvyklý klid ve městě. Ráno po zápase se místní obyvatelé probudili se zprávami o „honu na Židy“ a „pogromech“. Teprve 12. listopadu však „amsterdamský trojúhelník“ – starostka Femke Halsema, policejní prezident Peter Holla a šéf prokuratury René de Beukelaer – předložil věcný popis událostí, které začaly 4. listopadu. Fakta jsou následující:
Den před zápasem se propalestinské protesty, které v centru města probíhají již více než rok, nedostaly před Arénu Johana Cruyffa, aby nedošlo ke střetům s izraelskými příznivci. Příznivci Maccabi Tel Aviv, pohybující se ve skupinách po stovkách lidí, mezitím demolovali domy, strhávali palestinské vlajky a poškozovali taxíky, což vedlo k policejnímu zásahu. Varování na sociálních sítích vyzývala místní obyvatele zejména muslimského původu, aby byli obezřetní a vyhýbali se vystavování palestinských symbolů.
V poledne se na náměstí Dam shromáždily stovky příznivců Maccabi, kteří provokovali místní obyvatele a policii. Cestou na zápas bylo slyšet skandování „Smrt Arabům“ a „IDF vym*dá s Araby“. Během zápasu fanoušci Maccabi přerušili minutu ticha za oběti povodní ve Španělsku pokřiky, pískotem a petardami.
Po zápase policie vyvedla fanoušky Maccabi z arény a snažila se zabránit potyčkám. Kolem půlnoci se stovky příznivců Maccabi poblíž náměstí Dam zapojily do vandalismu. Později skupiny místních obyvatel podnikly útoky typu „udeř a uteč“, jejichž cílem byli izraelští fanoušci. Tyto sporadické útoky na skútrech a motocyklech pokračovaly až do časných ranních hodin a pro policii byly výzvou k účinné reakci.
Izraelské velvyslanectví v této chvíli vyjádřilo znepokojení a oznámilo, že vládní úředníci plánují cestu do Amsterdamu. Izraelská média a sociální sítě začaly informovat o „pogromech“ a „honech na Židy“. Starostka, vědoma si mezinárodních důsledků, kontaktovala nizozemské ministry.
Úloha médií
Ještě před zveřejněním oficiálních prohlášení reagovala světová média na ta izraelská, která události kolem zápasu okamžitě označila za antisemitské. Tyto zprávy ignorovaly agresivní a vandalské chování příznivců Maccabi. Například televize Sky News nejprve vyzdvihla provokace izraelských fanoušků, později však své záběry upravila tak, aby tento kontext bagatelizovala.
Nizozemská novinářka Annet De Graaf žádá omluvu poté, co německá média použila její video k vylíčení nepravdivého příběhu. Na videu bylo zachyceno 150 až 200 příznivců Maccabi, kteří demolovali město a napadali místní obyvatele, ale německá média tvrdila, že šlo o útoky na fanoušky izraelského klubu. Tato dezinformace se následně rozšířila do dalších zemí, včetně České televize.
Nizozemská média před zápasem upozornila na složitost mezinárodních sportovních akcí v době války, které jsou často provázeny násilím a protesty. Ve chvílích pozápasového chaosu ve městě však většina nizozemských novinářů spala. Do rána se nizozemská média vyhýbala výrazům jako „pogrom“ a držela se věcného zpravodajství, a to kvůli nedostatku oficiálních prohlášení. Na rozdíl od zahraničních médií nizozemská média zdůrazňovala také ultranacionalismus příznivců Maccabi.
Zatímco nizozemská média kriticky rozebírají situaci, politický redaktor listu Volkskrant Raoul du Pré přiznal rychlou interpretaci útoků na izraelské fanoušky: „Zpočátku mi to připadalo jako přehnaná show řízená z Izraele.“ Když však starostka během své první tiskové konference uvedla, že chápe, pokud v někom události vyvolaly vzpomínky na pogrom, změnil du Pré přístup. Pim van den Dool, šéfredaktor NRC, uvedl: „Diskutovali jsme o možnostech našeho zpravodajství a vždy jsme se ptali: Jaká jsou fakta? Mnohé zůstalo nejasné, nové podrobnosti se objevily až o několik dní později. V pátek však již politici v Haagu – a v Izraeli – reagovali překotně. Události, včetně náhlé návštěvy izraelského ministra, se vyvíjely tak rychle, že jsme se rozhodli rekonstruovat události hodinu po hodině.“
Starostka Halsema v neděli v televizním rozhovoru přiznala, že slova jako „pogrom“ měla volit s větší rozvahou. Zdůraznila, že své výroky pronesla pod vážným mezinárodním i domácím politickým tlakem: „To, co jsem chtěla vyjádřit, byl smutek a strach židovských obyvatel Amsterdamu. Musím však říci, že v následujících dnech jsem viděla, jak se slovo ‚pogrom‘ stalo velmi politickým, vlastně propagandistickým. Izraelská vláda mluví o ‚palestinském pogromu v ulicích Amsterdamu‚‘ a v politickém Haagu se toto slovo používá především ke stigmatizaci marockých Amsterdamců a muslimů. Toto jsem rozhodně neměla na mysli a rozhodně jsem to nechtěla říci.“
Politické důsledky
Jestliže události před zápasem a během něj byly chaotické, to, co následovalo, napětí ve městě ještě více prohloubilo. V Amsterdamu byl vyhlášen výjimečný stav a zákaz protestů. Přesto propalestinští demonstranti pokračovali ve shromážděních, což vedlo k policejním zákrokům a dalším nepokojům, zejména v převážně muslimské čtvrti Nieuw-West.
Senzační titulky zároveň významně ovlivnily politický diskurz. Geert Wilders, vůdce krajně pravicové PVV, označil situaci za „islámský teror“ a navrhl odebrat nizozemské pasy všem občanům muslimského původu s dvojím občanstvím. Koaliční strany se rovněž zaměřily na etnický původ pachatelů a používaly termíny jako „migrantský původ“ a „islámská mládež“. Opozice naopak varovala před další polarizací a vyzývala ke zdrženlivosti.
Židovské a muslimské organizace vydaly společné prohlášení, v němž vyzvaly k ukončení šíření rozdělujících narativů a zdůraznily potřebu smíření. Wilders však svou rétoriku vystupňoval, když předložil návrh na odvolání starostky Halsemy za to, že vyjádřila podporu židovským i muslimským a palestinským komunitám. Halsema reagovala prohlášením, že Amsterdam se na rozdíl od politiků v Haagu zaměřuje na odhalování faktů a hledání jednoty mezi komunitami. Jak poznamenala, události kolem zápasu odhalily hluboké rozpory ve společnosti. Varovala, že pokud v debatě převládnou extrémní narativy, hrozí zemi stagnace a další zhoršení vztahů mezi komunitami. „Jsme tolerantní a multikulturní město a tuto identitu musíme chránit,“ prohlásila. Ačkoli média a politici staví židovskou a muslimskou komunitu proti sobě, Halsema zdůraznila, že mají společnou vizi, jak by město mělo takové napětí řešit.
Autorka je sociální antropoložka pohybující se mezi Amsterdamem a Prahou.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás