Píše se rok 2014 a tehdy poměrně vlivný politický komentátor Éric Zemmour se několikrát za sebou pouští na tenký led. Dle jeho slov totiž „Pétain zachránil francouzské Židy, když nejprve ze země deportoval cizince.” Tuto tezi publikoval ve své knize La Suicide français (Francouzská sebevražda). V průběhu dalších let ji obhajoval v médiích i ve svých dalších publikacích. Dodnes jsou s ním vedeny soudní spory za zlehčování zločinů proti lidskosti a loni v září vrátil kasační soud případ znovu na stůl. Nejen renomovaný americký historik Robert Paxton, který se specializuje na Francii v době druhé světové války, se snaží tyto pokusy o relativizaci režimu Philippa Pétaina uvádět na pravou míru. Ano, historici se shodují, že francouzští Židé byli z celých dvou třetin zachráněni před holokaustem. Vysvětlení, které nabízí Zemmour, zavání nejen provokací, ale i silnou politizací této tragické evropské minulosti. Historik Jacques Sémelin publikoval v roce 2019 knihu nazvanou Přežití francouzských Židů (1940-1944), kde tvrdí, že je třeba rozlišovat mezi tezí o „přežití“ a o „záchraně“. Francouzská „Zone libre“, kde působil kolaborantský režim, reprodukovala antisemitské zákony, znárodňovala majetky a vylučovala Židy z běžného života. Zároveň zde ale existovala také silná solidarita mezi francouzskými spoluobčany, falšovaly se cestovní doklady a Židům pomohl hornatější terén svobodného území, díky kterému se mohli snadněji schovat. To jsou jen některá z vysvětlení, která současní historici pro toto téma mají.
Slova, která by se ještě před pěti nebo deseti lety vůbec nemohla ve veřejném prostoru objevit, se stala součástí jazyka nejen politiků, ale i novinářů.
Zemmourovy deklarace vyvolaly enormní rozruch i proto, že není v mainstreamovém mediálním světě běžné, že by se otevřeně obhajoval kontroverzní vichistický režim. Mohli bychom tvrdit, že jsou v současnosti podobné hypotézy slyšet stále více, ať už je to dané například velmi sledovanou prezidentskou kandidaturou Érica Zemmoura, nebo popularitou krajně pravicového televizního kanálu CNews. Faktem je, že se toto téma periodicky vrací v různých vlnách. Abychom francouzský vztah k fašismu a krajní pravici lépe pochopili, je třeba se vrátit do poválečných let. V červnu roku 1947 byla založena strana Rassemblement du peuple français (Sdružení francouzského lidu) pod vedením Charlese de Gaulla, budoucího prezidenta Francie, jež měla vytvořit všezahrnující politický směr, který bude mít za cíl vybudovat a podpořit jednotu francouzského lidu. Základy svého politického přemýšlení položil de Gaulle během svého slavného projevu v Bayeux 16. června 1946. De Gaulle zde mluvil o suverénním státu a institucích, francouzské nadvládě a silném národu. Gaullismus z padesátých a šedesátých let minulého století lze klasifikovat jako pravicový směr, který klade důraz na francouzskou suverenitu. De Gaulle často opakoval svoji oblíbenou deklaraci: „Vždy se najde nějaký důvod proč věřit ve Francii.” Povznést Francii mezi nejvýznamnější a nejsilnější světové velmoci bylo jeho absolutní prioritou. Byl to ale také muž pořádku se silným kultem osobnosti. V jeho politických představách můžeme najít i celou řadu levicových aspektů. On sám na pravolevé dělení nevěřil a doufal, že jej lze pilnou prací pro stát a národ překonat. „Nejsem ani pro levici, ani pro pravici, jsem pro Francii,” řekl v jednom z rozhovorů v průběhu předvolební kampaně v roce 1965. Proto se na de Gaulla odkazují politici z různých politických stran. Pravidelně mu vzdává hold představitelka krajně pravicového Národního sdružení (Rassemblement national) Marine Le Pen. Z druhé strany politického spektra se k němu vyjadřuje například levicový politik a zakladatel Nepoddajné Francie (La France insoumise) Jean-Luc Mélenchon, který tvrdil, že de Gaulle by se dnes bránil divoké globalizaci, která ohrožuje francouzskou a evropskou suverenitu. Vidí se v něm samozřejmě i prezident Emmanuel Macron, jehož původní politické uskupení En Marche! (Kupředu!) se často pasovalo do role pokračovatele všezahrnujícího hnutí, které překračuje pravolevé dělení. Také tradiční pravice – Republikáni (Les Républicains) – která o sobě stále tvrdí, že jde jako jediná skutečně v politických šlépějích zakladatele Páté francouzské republiky, používá gaullismus jako svou bernou minci.
I proto má francouzský poválečný fašismus velmi omezené pole působnosti. Celou řadu jeho charakteristik totiž najdete právě v gaullismu. Existují ale konkrétní historické milníky, které vytvářejí mocenský i mediální prostor pro krajní pravici. Tím prvním je Alžírská válka, která probíhala mezi lety 1954 až 1962, kdy se do popředí dostávají fašistická uskupení jako například Restauration nationale (Národní restaurace), která přímo navazuje na krajně pravicové politické a kulturní hnutí Action française. Toto společenství, které se samo definovalo jako nacionalistické a royalistické politické hnutí, vychovávalo nejen akční skupiny, ale také zajišťovalo ideologické vzdělávání a indoktrinaci svých elit. Velmi aktivní bylo už v meziválečném období a hlavně při pokusu o fašistický převrat v roce 1934. Datum 6. února 1934, kdy se tyto velké a násilné demonstrace konaly, zůstává jedním z nejsymboličtějších dat pro francouzskou krajní pravici.
Během druhé světové války byla činnost Action française rámována zejména osobou Charlese Maurrase, který ji ideologicky zaštiťoval. Po válce byla aktivita Action française velmi omezená a spočívala v podstatě pouze v podpoře krajně pravicových spisovatelů. Což bylo ale v dlouhodobějším horizontu pro krajně pravicové hnutí velmi důležité, protože se i nadále budovaly ideologické základy, které se propisovaly do literatury.
Alžírská válka byla pro francouzskou společnost rozbuškou společenských konfliktů z mnoha důvodů. Pro příznivce krajní pravice je symbolem úpadku Francie jako velmoci, která pomalu ztrácí půdu pod nohama, kolonie a tím i svou slávu a věhlas. Francouzští nacionalisté se s tímto vývojem nedokázali srovnat, takže vedle demonstrací a radikálních článků organizovali také teroristickou činnost. A to prostřednictvím OAS (L’Organisation de l’armée secrète ), která má na svědomí zhruba dva tisíce obětí v Alžírsku, ale i na území dnešní Francie.
Dalším milníkem, který aktivizoval krajní pravici, byly události května 1968, kdy se dostávaly do střetu komunistické a trockistické aktivistické skupiny s těmi krajně pravicovými. Byl to velmi silný ideologický boj, který se odehrával na půdorysu studené války. V té době vzniká GUD (Groupe d`union défense), což je studentská organizace s centrem na pařížské univerzitě Panthéon-Assas, kde se primárně vyučuje právo, ale také politologie nebo ekonomie, a která je známá jako líheň krajně pravicových intelektuálů a politiků. Mezi absolventy této univerzity najdeme celý rod Le Penů, a sice Jean-Marie Le Pena, jeho dceru Marine i vnučku Marion Maréchal. Sedmdesátá léta se nesla velmi silně ve znamení otevřených střetů mezi ultrapravicí a antifašisty. Toto období velmi zajímavě popisuje dokumentární film Mourir à trente ans(Zemřít ve třiceti) režiséra Romaina Goupila. Násilné střety se následně na nějaký čas přesunuly na fotbalové stadiony nebo na některá předměstí. Aktivistická hnutí poté utlumila svou aktivitu, a to hlavně v devadesátých letech a na začátku milénia. Střety probíhaly i nadále, ale do významných veřejných událostí se nepropisovaly. Někteří politologové a historici to kladou na bedra vzniku Národní fronty. Přední francouzský odborník na krajní pravici Nicolas Lebourg říká, že ulice a podprahové iniciativy se najednou mohly opřít o konkrétní politickou sílu.
Zásadní proměna diskurzu přišla se zvolením Nicolase Sarkozyho prezidentem v roce 2007. Ten si do týmu svých nejbližších poradců zvolil Patricka Buissona, kontroverzního krajně pravicového myslitele, na jehož popud Sarkozy vytvořil novou instituci – Ministerstvo imigrace, integrace a národní identity. Do běžného mediálního a politického jazyka se také začala dostávat spojení jako „národní identita” či „křesťanské kořeny” a Sarkozy také poprvé velmi otevřeně prohlašuje, že za nárůstem kriminality je imigrace a nezvládnutá integrace. Za tato svá prohlášení sice sklízí vlnu kritiky, ale zároveň tento narativ normalizuje. Buisson, který zemřel na konci loňského roku, byl vzděláním historik, titul získal na univerzitě v Nanterre a diplomovou práci psal pod vedením vrchního odborníka na francouzskou pravici René Rémonda. V mládí byl členem zmiňované Action française a aktivně se angažoval jako odpůrce událostí května 1968 a v této době byl velmi blízký například Alainu Renaultovi, jednomu ze zakladatelů Národní fronty. Další část svého aktivního života se profesně čím dál více profiloval jako novinář pro pravicově konzervativní až krajně pravicová periodika jako Minute nebo Valeurs Actuelles. Podle Marine Le Pen se díky Buissonovi velká část pravicových voličů zbavila svých komplexů. Se Sarkozym pracoval po celou dobu jeho prezidentství a mezi jeho poslední a věrné následovníky se řadí novinář a politik Eric Zemmour. Byl to právě on společně s Patrickem Buissonem a velmi vlivným konzervativním politikem Philippem de Villiers, kdo stál u zrodu myšlenky vytvoření široké pravicové koalice, která by zahrnula jak konzervativní macronisty, tak lepenovce.
Pro celkové dokreslení francouzského kontextu je potřeba zmínit další významnou událost, během které se opět velmi aktivizovaly krajně pravicové politické síly, a tou bylo schválení manželství pro stejnopohlavní páry vládou prezidenta Hollanda v roce 2013 známé jako „Mariage pour tous” – manželství pro všechny. Reakcí na tento zákon bylo nespočet, ale nejvýznamnějšími odpůrci bylo hnutí s názvem Manif pour tous (Manif – zkrácenina pro slovo manifestation – demonstrace), které bylo složené z různých, zejména katolických a krajně pravicových organizací a sdružení. Krajně pravicová politická scéna se předháněla v podpoře tohoto hnutí. Demonstrace tehdy trvaly více než deset měsíců. Marine Le Pen se ani jedné z nich osobně nezúčastnila. V rozhovorech několikrát řekla, že je pro rozšíření registrovaného partnerství, ale není pro manželství ani adopce. „Manif pour tous podporuji, ale zavání to politikařením ze strany UMP (Union pour un mouvement populaire)“, což je tradiční pravicová strana, předchůdkyně dnešních Republikánů. Politologové se ale shodují, že její nejasný postoj k této zásadní události byl součástí známé strategie „dediabolizace” Národní fronty. A je to také jeden z aspektů, který na Le Pen kritizoval například Patrick Buisson. Tomu vadilo, že se Marine Le Pen nebezpečně vzdálila od klasických voličů konzervativní pravice, tedy od praktikujících katolíků, kteří sní o staré dobré imperiální Francii, a zaměřila se na zhrzené voliče levice.
Během posledních prezidentských voleb v roce 2022 došlo k otevřenému střetu dvou koncepcí krajně pravicové politiky. Na jedné straně byla „zemmourovská koncepce”, která se otevřeně hlásí ke krajně pravicovým autorům, myslitelům, konzervativnímu dědictví a která staví na resentimentu, nostalgii a snaze alespoň částečně rehabilitovat nejen postavu Pétaina, ale i samotný vichistický režim. Příkladem může být například pojem velkého přesídlení (grand remplacement), který Eric Zemmour používal během své kampaně. Jedná se o slovní spojení, které se poprvé objevilo v beletristickém díle stejného názvu (publikovaném v roce 2011) spisovatele Renauda Camuse, krajně pravicového umělce, který je typickým představitelem „estetického fašismu.” Tento pojem v posledních letech zdomácněl v mluvě tzv. fachosphère, jak se ve francouzském žurnalistickém žargonu obecně nazývají krajně pravicová hnutí. Až se Zemmourem se ale „velké přesídlení” zcela integrovalo do běžného mediálního a politického diskurzu.
Druhou koncepcí je lepenovská a bardellovská, která se symbolicky snaží oprostit od historického dědictví krajní pravice a vštěpit jí úplně jinou tvář – republikánskou, gaullistickou, všezahrnující. Marine Le Pen se cíleně vyhýbá jakékoli historizující diskuzi, v níž by se měla vyjádřit k odkazu nebo dědictví Vichy a Pétaina. Jordan Bardella v kampani před letošními předčasnými volbami do dolní komory francouzského parlamentu šokoval svými návrhy na rušení ius soli, tedy práva na udělení francouzského státního občanství všem dětem narozeným na území Francie. Dále také deklaroval, že by zavedl pravidlo, podle nějž by některé strategické pozice ve státním aparátu nemohli vykonávat lidé s dvojím občanstvím. Není náhodou, že podobný zákon platil ve vichistické Francii v letech 1940 až 1944, kdy veřejné funkce mohli vykonávat jen ti, jejichž otec byl francouzský občan. Národní sdružení se tak mnohými svými politikami příliš neodklonilo od tradičního dědictví krajní pravice, ale rétoricky se opírá o zcela jinou strategii. Le Pen sama tvrdí, že její strana rozhodně nemá být označovaná za extrémní pravici a zároveň říká, že se určitě nehodlá vracet k pravolevému štěpení. „Nebudeme se vracet k levici nebo pravici. Teď jde o štěpení patrioti versus mondialisté,” komentovala těsně před červnovými volbami.
Úspěch Národního sdružení se dá vysvětlit celou řadou důvodů, ať už je to globalizace a s tím spojená ztráta tradičních pracovních míst, znechucení liberální politikou, nárůst cen a snižování kvality života, ale samozřejmě také propracovaná a kontinuální normalizace krajně pravicového jazyka, k němuž dochází ve stále větší míře. Slova, která by se ještě před pěti nebo deseti lety vůbec nemohla ve veřejném prostoru objevit, se stala součástí jazyka nejen politiků, ale i novinářů. A Marine Le Pen a její okolí o tom moc dobře ví.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás