Odkaz jednoho otce. Vyšla kniha českého Sinta

Letos na jaře se otevřel Památník holokaustu českých Romů a Sintů na místě bývalého koncentračního tábora v jihočeských Letech u Písku. Na otázku, co nejvíce zajímá jeho návštěvníky, mi řekl jeden z pracovníků zdejšího výstavního pavilonu: „Nejčastěji se ptají, kdopak jsou Sintové.“ Za takové situace se hodí, že právě vyšly vzpomínky Jana Hauera, kronikáře této skupiny zdejšího obyvatelstva, nazvané Moji lidi. Je to první kniha o českých Sintech nebo také první kniha českého Sinta, pokud si tedy nepřipustíme, že jsou zde už dávno jiné knihy sintských autorů, kteří měli pádné důvody se veřejně nezmínit o svém rodinném pozadí, a člověk je považuje za české nebo německé autory. Být Romem totiž znamená být stále ve střehu, respektive být diskriminován a napadán čistě jen z důvodu vzhledu, etnického původu či příslušnosti k určité etnické skupině.

Sintové dávno pochopili, že v tomto světě je nejlépe žít ve skrytu – a hlavně po svém.

Když už tedy o sobě odmítají dát vědět, proč si o nich má člověk číst? Sám Jan Hauer byl celý život zásadně proti vydání knihy, ale ve svém stáří se po desetiletém váhání a poté, co ho tří „mladé dámy z akademické sféry“ přesvědčily, jak velkým přínosem jsou jím shromážděné fotografie a příběhy, nakonec odhodlal své svědectví vydat i písemně. Místo toho, aby odhalil „svůj“ svět nebo prozradil „své lidi“, se autor svým vyprávěním starých příběhů Sintů a sbíráním jejich rodinných fotografií snažil zachytit svět, který mu po celý život nenávratně protékal mezi prsty.

Ač se ve knize nenajdou fotografie z lágrů, hlavním leitmotivem vyprávění je ztráta „jeho lidí“. Autor to dokáže nejlépe tam, kde píše o svém otci. Ten za války ztratil první manželku a své čtyři děti v Osvětimi. Svým po válce narozeným dětem pak říkával: „Vy nejste žádné dětí, vy jste banda.“ Právě tento „übervater“, kterému se syn vždy chtěl přiblížit, aniž by dokázal získat jeho uznání, ztělesňuje v knize „zaniklý svět“, který Jan Hauer přípravou knihy nakonec předal svým potomkům.

Žijeme ve skrytu

Kdo jsou tedy Sintové? Jedná se o jednu z podskupin skupiny, které se zde lidově či hanlivě říká „Cikáni“. Doma jsou Sintové hlavně v Německu, Rakousku, ale i v dalších zemích Evropy, většinou tam, kde pobývalo německy mluvící obyvatelstvo. I v českých zemích žijí odnepaměti. Je tomu tak i u takzvaných původních českých Romů, jakým byl třeba dnes už známý Čeněk Růžička. Historici mluví o jejich příchodu do Čech před šesti sty lety – i takové číslo je ale jen odhad. Co vlastně víme? Tehdy neexistovaly občanky ani „cikánské legitimace“, takže každý nově příchozí se mohl představit tak, jak se mu to právě nejlépe hodilo.

V Německu se v 80. letech spouštěčem literárního vystoupení Sintů stalo vládní i společenské uznání genocidy Romů jakožto dalšího dluhu Německa vůči obětem nacismu a zároveň skutečnost, že soudy odmítaly i třicet let po válce přeživší sintské oběti rasového pronásledování finančně odškodnit. Postupně tak byly publikovány desítky autobiografií Sintů – těch, kteří jako jedni z mála přežili koncentrační tábory a podali o tom svědectví.

V posledních letech vyšly první z těchto knih už i v českém překladu, například autobiografie Zilli Schmidt s názvem Pánbůh měl se mnou něco v plánu nebo před třemi lety kniha Žít bez hořkosti autorky Philomeny Franz. Většina těchto autorů a autorek se zdráhala přiblížit čtenářstvu detaily sintské kultury nebo jejich jazyk. Pronásledované skupiny obyvatelstva mají různé strategie přežití – například různá tabu ztěžující represivním složkám státu, aby je zkoumaly, evidovaly, sestavovaly seznamy… Po zkušenostech z nacismu se Sintové ještě více uzavřeli a pokoušeli se žít v utajení. Kdo z nich promluvil veřejně o dalších Sintech, byl často považován za donašeče a někdy dokonce vyobcován z řad vlastních lidí. Jedna z prvních, kdo přece jen detailně představili vlastní kulturu a zvyky, byla Ceija Stojka, rakousko-romská malířka a spisovatelka. V češtině jí v roce 2008 vyšly literárně zpracované vzpomínky pod názvem Žijeme ve skrytu.

I to může vysvětlit, proč teprve nyní mají čeští čtenáři příležitost se důkladně seznámit s dějinami, kulturou a hodnotami českých Sintů. Jan Hauer, povoláním mimo jiné brusič, opravář deštníků a cestující obchodník se zbožím všeho druhu, se stal kronikářem svých lidí. Díky své fenomenální paměti byl žádaným hostem pohřbů, kde nejenom vyprávěl, ale i sbíral další příběhy a malé vybledlé rodinné fotografie, které dnes zdobí jeho knihu.

Od sbírky ke knize

Když jsme před dvaceti lety s Čeňkem Růžičkou a Výborem pro odškodnění romského holokaustu chystali výstavu fotografií z doby před holokaustem, brzy nám došlo, že nejlepší snímky najdeme právě u zdejších Sintů. Hlavně proto jsme tehdy jeli za Janem Hauerem do středočeských Kozolup. Poté, co si nás vyslechl, nám řekl jednoznačně: „To je dobrý nápad, ale my Sintové máme jinou kulturu, my stále dodržujeme staré zákony – na rozdíl od Romů. A nechceme, aby si nás někdo pletl s Romy.“ První výstavu fotografií s názvem „Lety – příběh zamlčené genocidy“ jsme tedy museli připravit bez něho. Její prezentace v roce 2005 v prostorách Evropského parlamentu v Bruselu a pak zde v Poslanecké sněmovně a Senátu se obešly bez jeho sbírky.

Když jsme v roce 2006 na žádost Romani Roseho, předsedy Ústřední rady německých Sintů a Romů z Heidelbergu zorganizovali prezentaci výstavy Dokumentačního centra německých Sintů a Romů s názvem „Romský holokaust – genocida Romů a Sintů a rasismus v dnešní Evropě“ v pražském Veletržním paláci, Jan Hauer po vernisáži výstavy promluvil s předákem německých Sintů a pochopil význam takovýchto výstav. V rámci dalšího projektu jsem s ním objížděl republiku s mobilním skenerem v ruce, abychom přesvědčili jeho známé, že nám mají poskytnout své rodinné fotografie. Nechtěli jsme je odvézt, jen naskenovat na místě.  Zatímco Jenda si tímto rozšířil svoji cennou sbírku, výbor získal cenný fotografický materiál pro další výstavu s názvem „Zaniklý svět. Fotografická výstava původních českých Romů a Sintů“. I tu jsme v září roku 2007 prezentovali v prostorách Národní galerie. Tehdy ovšem Jan Hauer stále trval na tom, že na panelech nesmí být uvedena jména ani přezdívky zobrazených Sintů. A že bychom jeho fotografie mohli použít třeba v katalogu k výstavě? V žádném případě! Řekli jsme si, že výstavou to končí…

V dalších letech Hauer pokračoval se svým sběratelstvím, které rozšířil o kopie dokumentů ze státních archivů, svědčící o jeho dávných předcích. Pak za ním začali jezdit Sintové i zdaleka a zvali ho na pohřby, aby jim vyprávěl a ukázal na fotografiích příběhy zesnulých a jejich předků. A mezitím Čeněk Růžička s mobilní verzí výstavy objížděl republiku, aby lidem vysvětloval dějiny, kulturu a svět původních českých Romů.

Je to jen začátek? Dá se očekávat, že začnou i další zdejší Sintové psát knihy? Těžko. Proč taky? Co je doma, ať zůstane doma. Kniha Moji lidi je a prozatím zůstane jedinečná. Není třeba ji vykládat, stačí si ji přečíst a prohlédnout si fotografickou sbírku, včetně toho, co se píše mezi řádky. Sintové už dávno pochopili, že v tomto světě je nejlépe žít ve skrytu – a hlavně po svém.

Autor je novinář.