Fujimorovo krvavé dědictví stále cloumá peruánskou společností

Autoritář Alberto Fujimori stál v čele země v letech 1990 až 2000. Peruánci se dodnes vyrovnávají s důsledky jeho autokratické vlády. Tisíce obětí porušování lidských práv jeho režimu stále hledají spravedlnost, zatímco jeho hluboce rozdělující odkaz nadále polarizuje peruánskou politickou scénu i společnost.

Fujimori zemřel 11. září ve věku 86 let ve svém domě v Limě. Jeho úmrtí oznámila dcera Keiko Fujimori, která jde v otcových politických stopách. Fujimori, který deset let vládl Peru tvrdou rukou, strávil poslední roky svého života ve vězení. Z něj byl propuštěn pouhých devět měsíců před smrtí, a to na základě kontroverzního rozhodnutí ústavního soudu z prosince 2023. V době propuštění si odpykával pětadvacetiletý trest za porušování lidských práv a korupci, kterých se dopustil během své vlády.

El Chinito

Fujimori se narodil v roce 1938 v Limě japonským přistěhovalcům a v roce 1990, kdy se zapojil do prezidentské kampaně, byl téměř neznámou osobností. Bývalý rektor agrární univerzity a neplatič daní bez politických zkušeností se zdál být nepravděpodobným kandidátem na úspěch ve volbách, zejména v konkurenci spisovatele Maria Vargase Llosy, kterého podporovaly pravicové síly. Image outsidera a Fujimoriho kampaň, která se zaměřovala na chudé oblasti, však našly odezvu u voličů unavených tradičními bílými elitami v zemi, kde má původní obyvatelstvo volební právo teprve od roku 1979.

V té době se Peru potýkalo s vážnou hospodářskou krizí, kdy inflace vzrostla na 7 500 procent. K tomu se přidávaly násilnosti mezi státními silami a levicovými guerillami, včetně Sendero Luminoso a Revolučního hnutí Túpac Amaru. V této souvislosti se Fujimori, kvůli svému asijskému původu známý jako „El Chino“ nebo „El Chinito“, stal pro mnoho Peruánců symbolem naděje. Jeho výzvy ke stabilitě a protistátní rétorika oslovily vyčerpanou veřejnost a vedly k jeho překvapivému vítězství, které podpořily levicové strany i běžní občané zoufale toužící po změně.

„Fuji Shock“

Optimismus spojený s Fujimoriho vládou bohužel vydržel jen několik týdnů, než se dostavilo zklamání, když se jeho prezidentství dramaticky odchýlilo od předvolebních slibů. Pouhé dva týdny po svém nástupu do funkce šokoval nově zvolený prezident národ zavedením přísného plánu úsporných opatření. Ten šel daleko i nad rámec návrhů pravicových oponentů a seškrtal ekonomiku velmi zranitelnou vůči vnějším vlivům. Tento náhlý zvrat, známý jako „Fudžiho šok“, byl prvním z mnoha jeho vlády.

Nejvíce trpěly chudé a domorodé komunity. 79 procent obětí pocházelo z venkovských oblastí, 56 procent byli rolníci a 75 procent hovořilo kečuánštinou nebo jinými domorodými jazyky.

V roce 1992 Fujimori s podporou armády v rámci „autopřevratu“ rozpustil Kongres, aby upevnil svou moc, a v roce 1993 změnil peruánskou ústavu. Tyto kroky, všeobecně odsuzované jako diktátorské, spustily rozsáhlé ústavní změny, které prezidentovi poskytly neomezenou moc, ochromily demokratické instituce a politicky i ekonomicky izolovaly Peru v rámci Latinské Ameriky i mimo ni. Vytvořil také nebezpečný precedens pro rozpuštění Kongresu, který byl realizován vládami následujícími po Fujimorim, což vedlo k politickým otřesům, v jejichž důsledku se od roku 2016 do současnosti za velmi dramatických okolností v zemi vystřídalo šest prezidentů.

Fujimori byl znovu zvolen v roce 1995. Je sice pravda, že si udržel značnou podporu zejména v chudých oblastech, kde byly za jeho vlády realizovány infrastrukturní projekty jako výstavba škol a silnic, nelze však přehlédnout nezákonné manévry při sčítání hlasů: ovládnutí soudního systému a volebních soudů, zmanipulované hlasování desítek tisíc vojenských a policejních důstojníků, kteří před Fujimoriho vládou neměli právo hlasovat v prezidentských volbách. Fujimori navíc upevnil kontrolu nad sdělovacími prostředky, včetně tisku a televize, a výrazně omezil přístup Peruánců ke zprávám a mediálnímu obsahu.

Peněžní odměny za hlasy se staly normou, stejně jako zastrašování opozičních politiků a jejich rodin včetně výhrůžek smrtí. Jednou z Fujimoriho klíčových taktik bylo vykořisťování nejchudších. Za jeho vlády bylo například 65 procent peruánské populace závislé na státní podpoře a kontrole přístupu k potravinám. Jeho vláda vyhrožovala místním komunitním kuchyním zastavením dodávek surovin, pokud nebudou organizovat provládní shromáždění. Mnoho chudých lidí se také dostalo z extrémní chudoby tak, že výměnou za své hlasy dostali peníze na založení malých mikropodniků, například stánků se zeleninou. Kriminalizace sociálních hnutí, studentských svazů, domorodých komunit a organizací občanské společnosti jako údajných „teroristů“ nebo členů Sendero Luminoso účinně umlčela jakékoli vyhlídky na občanskou neposlušnost.

Fujimoriho eskadry smrti

Nejhorším aspektem Fujimoriho režimu bylo rozsáhlé porušování lidských práv. Po autopřevratu v roce 1992 se zintenzivnila „špinavá válka“, která vedla k nezákonným zadržením a mizením osob. Před převratem šokoval Peru masakr v Barrios Altos, kdy tajné polovojenské eskadry smrti Grupo Colina zabily 15 civilistů včetně osmiletého dítěte a křivě je obvinily z napojení na Sendero Luminoso. Navzdory požadavkům na vyšetřování byly všechny tyto snahy zastaveny.

Dne 18. července 1992 Grupo Colina unesla a popravila devět studentů a profesora z univerzity v La Cantutě a jejich těla tajně pohřbila. Jejich ostatky byly nalezeny téměř o rok později díky informátorovi z armády. Masakr v La Cantutě vyvolal návrhy na amnestii, které chránily pachatele, a prohloubil autokratický charakter režimu.

Díky neúnavné práci ochránců lidských práv se tyto případy, které nakonec vedly k pádu Fujimoriho režimu, staly precedentem pro odhalení dalších zvěrstev: 4 500 zmizelých osob, více než 7 300 mimosoudních poprav a mučení. Za 75 procent případů mučení byli zodpovědní státní zaměstnanci, přičemž většinu z nich spáchaly ozbrojené síly a policejní složky, ty se také podílely na 83 procentech případů sexuálního násilí.

Nejvíce trpěly chudé a domorodé komunity. 79 procent obětí pocházelo z venkovských oblastí, 56 procent byli rolníci a 75 procent hovořilo kečuánštinou nebo jinými domorodými jazyky. Až 85 procent všech případů, které Komise pro pravdu a usmíření zkoumala, se odehrálo v nejchudších oblastech Peru. Mezi zavražděnými nebo zmizelými bylo 68 procent osob bez dokončeného středoškolského vzdělání a přibližně 70 procent vnitřně vysídlených osob patřilo k domorodým komunitám. Většinu obětí mučení tvořili domorodí rolníci, převážně mluvčí kečuánštiny s minimálním vzděláním. Většina těchto obětí se nikdy nedočkala spravedlnosti.

Násilná sterilizace domorodých žen

V rámci masivní politiky kontroly porodnosti bylo za Fujimoriho diktatury násilně sterilizováno přibližně 270 tisíc žen a 22 tisíc mužů z chudých regionů – především z venkova nebo městských periferií a z kečuánsky mluvící komunity. Tato politika vedená kvótami pro nábor pacientů, pobídkami a sankcemi vůči zdravotnickým pracovníkům, ignorovala povinnost získat informovaný souhlas. Podle obhájců lidských práv měla kořeny v rasismu a diskriminaci a jejím cílem bylo odstranit chudobu tím, že se zaměří na domorodé obyvatelstvo. Během těchto zásahů zemřelo mnoho žen a přeživší dodnes bojují za dosažení spravedlnosti.

Rozdělující poselství

Po deseti letech vlády se Fujimoriho režim zhroutil v důsledku korupčních skandálů. V roce 2000 uprchl do Japonska, aby se vyhnul soudnímu procesu. Nakonec byl zatčen v roce 2005 během nečekané cesty do Chile a v roce 2007 vydán do Peru, kde čelil mnoha obviněním. V roce 2009 byl odsouzen k 25 letům vězení za korupci a porušování lidských práv, včetně podílu na masakrech v Barrios Altos a La Cantuta. Tento rozsudek, kdy byla bývalá hlava státu dohnána k odpovědnosti, byl na mezinárodní úrovni považován za přelomový okamžik. Fujimori byl poprvé propuštěn v roce 2017 po kontroverzní milosti tehdejšího prezidenta Kuczynského, po devíti měsících se vrátil do vězení a v roce 2023 byl opět propuštěn pod záminkou zhoršujícího se zdravotního stavu.

Fujimoriho odkaz však nadále rozděluje peruánskou společnost. Velká skupina jeho příznivců mu připisuje zásluhy na ukončení teroristického násilí v devadesátých letech 20. století. Pod jeho vedením byl v roce 1992 zatčen vůdce hnutí Sendero Luminoso Abimael Guzmán, což znamenalo začátek konce krajně levicového guerillového hnutí.

Mnozí Peruánci se také domnívají, že Fujimori zavedením liberální hospodářské politiky založené na masivní privatizaci oživil ekonomiku zdevastovanou v osmdesátých letech. Položil podle nich také základy hospodářského růstu, který země zažívala až do konce roku 2010. Tyto argumenty převzala jeho dcera a politická nástupkyně Keiko Fujimori ve svých kampaních v prezidentských volbách v letech 2011 a 2016. Ačkoli v obou volbách těsně prohrála, ukázala sílu fudžimorismu, hnutí, které se do značné míry zaměřuje na kult bývalého prezidenta.

Hnutí bylo oslabeno také korupčními skandály a obviněním z infiltrace zločineckou organizací. K tomu se přidalo předběžné zadržení Keiko Fujimori v říjnu 2018 v souvislosti s aférou Odebrecht, pojmenovanou podle brazilské stavební společnosti obviněné z úplatkářství v celé Latinské Americe.

Fujimorismus stále žije

Fujimoriho vláda zanechala nesmazatelnou stopu v politické a sociální struktuře Peru. Jeho autoritářská taktika, manipulování s médii a rozsáhlá korupce se hluboce zakořenily v politické kultuře země. Navzdory hospodářské stabilizaci zůstávají škody způsobené demokratickým institucím, ospravedlňování násilí a trvalé podlomení občanského života hlavními prvky jeho temného dědictví. Toto dědictví se znovu vyjevilo během poslední demokratické krize v roce 2022, kdy chaotická vláda prezidenta Pedra Castilla vyvrcholila pokusem o autopřevrat. Po neúspěšném pokusu rozpustit Kongres a získat jednostrannou kontrolu nad vládou byl Castillo sesazen a přísahu jako prozatímní prezidentka složila Dina Boluarte.

Vláda Diny Boluarte vyvolala masové protesty po celé zemi, demonstranti požadovali nové volby a její odstoupení. Protesty byly ale brutálně potlačeny, což vedlo k mnoha úmrtím, včetně mimosoudních poprav, při nichž byli demonstranti označeni za „teroristy“. To znovu traumatizovalo peruánskou společnost a vyvolalo bolestné vzpomínky na devadesátá léta, kdy byli lidé na základě takových obvinění beztrestně zabíjeni. Boluarte nyní čelí obvinění z porušování lidských práv. Její vláda mezitím schválila třídenní státní smutek za Fujimoriho, což ještě více rozzlobilo tisíce rodin, které stále čekají na spravedlnost za zločiny jeho režimu. Naděje na stabilnější Peru zůstává mizivá a výsledek nadcházejících voleb v roce 2026 je velmi nepředvídatelný.

Autorka je sociální antropoložka.