Bohatnutí oligarchů není přírodní zákon, ale politický proces

Čeští politici a český stát jsou tichými svědky dvou naprosto zásadních a vzájemně úzce provázaných procesů. Lidé jako Daniel Křetínský, Pavel Tykač nebo Patrik Tkáč bohatnou o desítky miliard ročně především díky vlastnictví energetické infrastruktury, která jim vydělává astronomické sumy. Většina české společnosti zatím relativně chudne nebo stagnuje, a to právě i kvůli vysokým cenám energií.

 V podstatě celá politická scéna se přitom tváří, že obrovské bohatnutí několika málo lidí, které zásadně proměňuje mocenský poměr sil ve společnosti a má – a ještě bude mít – nepopiratelný vliv na politiku, se děje jaksi automaticky, mimo vliv státu, zákonů a vládnutí vůbec. Že jde o jakýsi přírodní proces či snad Boží vůli, každopádně apolitický fenomén, který se politiků ani netýká. Proměna struktury společnosti tak není předmětem politických a obecně veřejných debat.

Daně po centristicku

Hnutí STAN jako proklamativně centristická strana čas od času ve vládě přece jen opatrně připomene, že státní rozpočet nemá jen výdaje, ale také příjmy. Tato rétorická snaha ale praktické výsledky nepřináší. Jarní pokus zdanit banky dopadl neslavně. Od zástupců bank jsme se dozvěděli, že sektorová daň se jim nelíbí a že na jejich zisky se nesahá. Navíc veřejnosti i politikům začali bankéři vyhrožovat, že případné náklady na vyšší daně okamžitě převedou na zákazníky. Po této demonstraci síly ze strany bank politici ustoupili. Ministr financí Zbyněk Stanjura řekl, že takovou daň nechce, přestože podle průzkumu si ji přálo 70 procent voličů.

V podstatě celá politická scéna se tváří, že obrovské bohatnutí několika málo lidí se děje jaksi automaticky, mimo vliv státu, zákonů a vládnutí vůbec.

Daň z mimořádných zisků sice zůstala, ale nepřinesla zdaleka takové příjmy, jaké byly potřeba. Mimořádné zisky se projevily v žebříčcích Forbesu, ale už méně v příjmech státu a z rozpočtů řady domácnosti naopak peníze mizely. A tak si na malém hřišťátku, které velký kapitál vymezil malému českému státu, povídají ve studiu ČRo pravičák z ODS Jan Skopeček a centrista ze STAN, ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček.

Když se na jaře vyjasnilo, že velcí hráči do společné kasy jednoduše přispívat nebudou, a to ani přes své mimořádné zisky, zůstali politikům napospas zase jen občané. Starostové, kteří společně s Piráty a KDU-ČSL, na jaře iniciovali i debatu o zdanění bank, tentokrát přišli s tím, že by bylo možné zvýšit míru progresivity daně z příjmu fyzických osob. Svým způsobem by šlo o návrat do časů superhrubé mzdy, byť v menším, s větším důrazem na rozložení daňové zátěže a bez zbytečného zmatení pojmů termínem „superhrubá“.

Jenže debata v pořadu Pro a proti na stanici ČRo Plus ukázala, že ani s případným zavedením progresivního zdanění příjmů to není na spadnutí. Politik ze STAN sice připomněl, že zrušení superhrubé mzdy lidem s nižšími příjmy moc nepomohlo a připomněl i skutečnost, že máme jednu z nejnižších majetkových daní, ale všechno zůstávalo v rovině nezávazného komentáře. Přestože měla být debata o návrhu nových daní, oba politici dokola opakovali, že základem je šetřit ve veřejných rozpočtech. I podle Vlčka jsou příjmové daně až „posledním řešením“.

Ministr ze STAN ale aspoň zmínil, že stát v nějaké podobě musí zachovat služby, které poskytuje, a že řada jeho funkcí je pro společnost důležitá či klíčová. Vlček touto argumentací jako by cílil především na vyšší střední třídu, která stále není dost bohatá na to, aby veřejné služby nepotřebovala. Miliardáři je nepotřebují a na jejich zdanění už si nikdo netroufá, a tak se Starostové odhodlali k největšímu návrhu, a to zdanění tichých vín, tedy zrušení jedné nesystémové výjimky. Dalším „staňáckým“ řešením nevyváženosti rozpočtu by mělo být opětovné navýšení zdanění cigaret. Jenže to už se v Česku nedá zvýšit tak, aby to pro stát ještě bylo výhodné, jak připomněl Skopeček ve studiu. Už teď totiž roste přeshraniční nákup.

Smutná debata

V situaci, kdy jsou oligarchie, finanční skupiny a banky mimo debatu o daních, tak přichází na řadu „neřesti“. Vedle příjmů do státní kasy můžou politici při danění alkoholu a cigaret mít i dobrý pocit z výchovy obyvatel. Míra zdanění těchto produktů je však v Česku už tak vysoká, že Skopeček, principiálně oponující vyššímu zdanění čehokoliv, je v této debatě paradoxně sociálnější, když Vlčkovi připomíná, že alkohol (ani cigarety) nejsou standardní zboží a někteří lidé si je budou kupovat za prakticky jakoukoliv cenu. Případně zvolí nákup na černém trhu, což přináší další, především zdravotní rizika a nakonec se to negativně promítne i do státního rozpočtu.

Debata o veřejných výdajích tak nemohla skončit jinde než u škrtání. A Jan Skopeček našel ve skrz na skrz proškrtaném rozpočtu cíl hodný člověka s konzervativním hodnotovým zakotvením: školství. Konkrétně to od ekonomického experta ODS schytala inkluze znevýhodněných žáků, která podle něj stojí zbytečně peníze a nic nepřináší. Skopečkův „bobtnající stát“ jsou pedagogičtí asistenti pro děti se speciálními potřebami. Vždycky se dá najít slabá skupina, na které se bude šetřit a která se obviní ze selhání a zadlužení celku. Děti, které při školním vzdělávání potřebují asistenci, nevlastní mediální domy se stovkami zaměstnanců, nemají velký vliv na veřejnou debatu, a tím pádem ani na výsledky voleb, a tak mají smůlu.

Pokud se přitom Skopeček zaštiťuje „normální učitelkou“, která prý na inkluzi nadává, sklízí jen plody vlády ODS, jež není schopná ani ochotná školství pořádně zafinancovat. Jenže plnění slibů jako „investice do vzdělání“ a „země budoucnosti“ by vyžadovalo skutečné investice, a to by dost možná vyžadovalo důslednější a spravedlivější daně… Sama ODS přitom ukazuje, že jsou jí školství a budoucnost úplně jedno. Demokracie znamená především netrestat úspěšné.