Žánr science fiction má jeden specifický podžánr, v němž hrají hlavní roli superbohatí padouši a jejich všemocné a všehoschopné korporace. Extrémní majetek jim dovoluje být nad lidskou společností, tahat za nitky, a zároveň se nemuset nikomu zpovídat. Moc společností, jako jsou Transnationals z marsovské trilogie Kima Stanleyho Robinsona nebo The Energy Corporation z kultovní filmové dystopie Rollerball, je děsivá a otevírá otázky ohledně etiky neregulovaného bohatství. V kyberpunkových románech Williama Gibsona nebo Neala Stephensona jsou pak korporace rovnou prorostlé s politickou sférou své doby a ovládají veškeré finanční i informační toky.
Co dřív bylo jen fantazií vědeckofantastických spisovatelů, se poslední roky zdá být realitou našeho světa. Neregulovaný kapitalismus a akcelerovaný technologický vývoj ruku v ruce zrodily miliardáře, s nimiž se chtějí kamarádit nejmocnější politici světa. Učebnicovým příkladem superbohatého zloducha, který je přesvědčený, že stojí mimo systém a může si dělat, co chce, je Elon Musk. Jeho majetek činí podle odhadů bezmála dvě stě miliard dolarů. Sociální síť X, dříve známá jako Twitter, se pod jeho vedením stala ukázkou toho, jak se digitální technologie, tvářící se jako emancipační nástroj svobody slova, stávají prostředkem nástupu fašismu.
Twitter se pod šéfováním jihoafrického „tech-bro“ Muska stal krajně nebezpečným médiem disponujícím obrovskou mocí ovlivňovat globální politiku na mnoho let dopředu.
Jihoafrický magnát, který v začátku zbohatl investicí do technologie internetových transakcí PayPal, kdysi připomínal rozverného excentrika, který kouří při natáčení podcastů joint a randí s indiepopovou „pixie girl“ Grimes. Jenže Elon Musk se po koupi Twitteru (přejmenovaného na X) před dvěma lety přerodil v čistokrevného záporáka, který využívá komunikační technologie ke kumulaci neomezené moci. K Muskovi se lísají krajně pravicoví politici jako bývalý brazilský prezident Jair Bolsonaro, dlouholetý indický premiér Naréndra Módí nebo argentinský prezident Javier Milei. Nepochybně si od toho něco slibují. Musk mezitím údajně posílá miliony dolarů na prezidentskou kampaň Donalda Trumpa a sám po síti šíří konspirační teorie.
Všechno začalo na jaře 2022, kdy Musk koupil Twitter za 42 milionů dolarů a následně nechal obnovit stovky zrušených účtů neonacistů, kterých se síť dříve zbavila. Ospravedlňoval to svobodou slova. Sám na síti šíří pochybné konspirační teorie, jakou je Great Replacement Theory, a ve svých tweetech pravidelně přísahá, že „zastaví woke virus“.
Šikana a trollové
Někdy na začátku léta mi Twitter oznámil, že můj účet oslavil patnáct let. Nikdy jsem nebyl horlivým uživatelem sociálních sítí, ale o Twitteru jsem na konci nulté dekády hodně četl a byl jsem zvědavý, jak to funguje. Docela se mi tam zalíbilo, četl jsem si příspěvky, občas jsem napsal nějaký tweet nebo přidal odkaz na svůj článek kvůli většímu dosahu. Vůbec mě ale nebavilo diskutovat o čemkoliv s lidmi, které neznám. Takhle to fungovalo celých patnáct let, během nichž jsem po očku sledoval, jak se Twitter pomalu mění. Párkrát jsem se zařekl, že s ním končím, ale nikdy jsem to nedodržel.
Chybělo mi těch pár inspirativních nebo vtipných lidí, které jsem odebíral, s pár kamarády jsem přes síť udržoval něco jako iluzi kontaktu a samozřejmě mi bylo líto zahodit dva a půl tisíce followerů, které jsem za tu dobu nějakým záhadným způsobem nasbíral. Takový dosah se hodí při promování knih nebo akcí. Z občasných návštěv adresy twitter.com jsem od určité chvíle začal vinit svalovou paměť mých prstů.
Podobně jako já to má nejspíš hodně „starých“ uživatelů Twitteru. Za poslední roky jsme byli svědky demonstrativní migrace na podobné sítě (Threads, Mastodon, BlueSky), aby se většina uprchlíků zase po chvíli vrátila, protože žádná síť prostě není podobně rozsáhlá. Postupně jsme se všichni museli smířit s tím, že do feedu čím dál víc zasahují boti nebo trollové, které platí různé strany kulturních válek (od ruské federace po ODS).
Nikdy jsem do existence této (ani žádné jiné) sociální sítě neinvestoval silné emoce, takže rozhodně nehodlám brečet, že Twitter byl lepší v době, kdy ho (hlavně v Česku) znalo jen pár elitářů. Ano, dost špatně se smiřuji s tím, že síť se postupně stala místem, kde konzervativci šikanují levičáky za jejich názory, uklidňoval jsem se ale vždy tím, že i ti nejotravnější tyrani se dají nějak povypínat.
Co jsem ale hodně špatně nesl, byla skutečnost, že ráno po první (a nejspíš i jediné) prezidentské debatě Harris versus Trump mi feed zaplavila nevyžádaná videa, v nichž kdosi horečně dokazoval, že nehorázný a rasistický výrok bývalého prezidenta o emigrantech pojídajících domácí mazlíčky je ve skutečnosti pravdivý. Algoritmus mi je naředil s vyloženě pornografickým obsahem a s tweety samotného Elona Muska, který se svět zoufale snažil přesvědčit, že jeho milovaný Trump debatu zvládl na jedničku. Tehdy mi došlo, že jsem byl celé roky naivní: Twitter se pod šéfováním jihoafrického „tech-bro“ Muska stal krajně nebezpečným médiem disponujícím obrovskou mocí ovlivňovat globální politiku na mnoho let dopředu.
Svoboda pro fake news
Živě si vybavuji, jak sociální sítě kdysi vzbuzovaly velké, doslova dějinné naděje jako pomyslná virtuální agora, kde každý bude moci vyslovit svůj názor a lidé budou diskutovat, dokud nedojdou racionální cestou k pravdě. Víme, jakou blahodárnou roli hrály při událostech arabského jara v letech 2010 až 2012 nebo během ukrajinského Euromajdanu o rok později. Bez ohledu na to, jak se tyto revoluce později vyvinuly, pomáhaly sociální sítě šíření svobodných informací v místech, kde média ovládala cenzura státních orgánů.
Sociální sítě ale mají víc tváří a postupem času nám ukázaly i ty méně vlídné. Majitelé rychle pochopili, že angažovanost uživatelů se dá boostovat tím, že jim budou schválně předkládat opačné názory a postavili na tom algoritmus. Svoboda slova, pod jejímž praporem se vedly zmíněné revoluce, navíc rychle zmutovala v možnost volně šířit konspirační teorie. To se ukázalo hlavně během pandemie covidu, kdy jsme trávili na internetu až příliš mnoho času. Lidem, které stát během různých krizí ochotně hodil přes palubu, nabízely svůdný alternativní informační zdroj, který jim dával jednoduché odpovědi na složité otázky a zároveň jim dával pocit důležitosti.
Tehdy se naplno ukázalo, že sociální sítě jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Uživatele uzavírají v informačním zacyklení a zároveň jim poskytují iluzi, že jsou středem vesmíru a můžou mít nad vším kontrolu. Web 2.0, reprezentovaný právě sítěmi jako Twitter, Facebook nebo Instagram, zrodil digitálního narcise, který neznalosti supluje nebetyčným sebevědomím. Ne náhodou je manifestací takové éry hlasitý tlučhuba Donald Trump, jehož politickou kariéru si lze bez Twitteru těžko představit.
Poslední roky zjišťujeme, že internet rozhodně není záchranou demokracie, jak jsme ochotně věřili ještě v devadesátých letech. Je to jen další technologie, která se přínosnou, nebo naopak toxickou stává teprve v rukou lidí, kteří nad ní uplatňují svoji moc. Tady nám imaginace science fiction může sloužit jako varování. Čtenáři žánru moc dobře vědí, že technologie jsou pro lidstvo prospěšné, jen pokud jsou užívány ve prospěch nás všech a je nad nimi dostatečná kontrola. Bylo to tak s každou technologií a bude to tak, dokud lidstvo bude existovat.
Zacházení s informacemi je v naší digitální éře klíčovou dovedností. Když se v datovém přetížení dokážete orientovat, máte částečně vyhráno, v opačném případě se můžete snadno stát obětí manipulací. A sociální sítě jsou dnes největším distributorem informací, proto je vždy dobré vědět, kdo za daty, která bezproblémově přijímáme, stojí a jaké má záměry. Tím spíš, pokud se bavíme o síti, kterou sleduje přes 350 milionů lidí.
Henry Ford internetové éry
O tom, že Musk používá Twitter k šíření vlastní politické agendy, už nemůžou být pochyby. Nemá problém zasahovat do algoritmu sítě tak, aby upřednostňoval dosah vlastních zpráv, a někdejší demokratický, rovnostářský princip sítě dávno vzal za své tím, že si lze verifikované účty jednoduše koupit a získat tím větší dosah i práva. Výsledkem je záplava alt-right podivínů, šiřitelů konspiračních teorií a všemožných „krypto-bros“, jejichž falešné účty a reklamy zamořují feed.
Když Musk hlasitě hájí svobodu slova, jen tím maskuje své mocenské ambice. Těžko někoho překvapí, že miliardář a majitel největší informační platformy na světě jde na ruku politikům, kteří jsou proti regulacím nebo zdaňování superbohatých. Že přitom normalizuje myšlenky autoritářů, je nezanedbatelný vedlejší produkt transformace sítě. Do celého příběhu ale dobře zapadá. Miliardáři mají nakonec v oblibě považovat se za vyvolené jedince, které jejich majetek a od něho odvislá moc předurčuje k naplňování jakýchsi dějinných úkolů. Ideálně samozřejmě tak, aby se přitom nemuseli vůbec nikomu zodpovídat.
Poslední měsíce se víc a víc mluví o regulaci Twitteru/X. Na konci srpna brazilský Nejvyšší soud rozhodl, že pokud se Musk nepodřídí pravidlům státní legislativy, přestanou na něj mít uživatelé s brazilskými IP adresami přístup, což se 1. září skutečně stalo. Australská vláda nedávno navrhla zákon, který by měl zastavit šíření dezinformací a ukládal by internetovým službám, jako je právě X, vysoké pokuty, pokud by nepodnikaly patřičné kroky. (Musk toto rozhodnutí nazval „fašistickým“.) A konečně Evropská unie chystá na X žalobu, která se týká netransparentnosti sítě a potenciálního matení uživatelů s výše zmíněnou verifikací modrých účtů.
Sluší se dodat, že síť je dlouhodobě prodělečná a nic nenaznačuje tomu, že by se to v budoucnosti mohlo změnit. Jediný kapitál, který z ní Musk může vytěžit, je tak ten sociální. S blížícími se americkými volbami bude nepochybně chtít využít dosah X k tomu, aby protlačil Trumpa do Bílého domu a pak si s dobrozdáním republikánské vlády konečně mohl dělat, cokoliv si zamane.
Musk pomalu začíná připomínat Henryho Forda, agilního továrníka, který svými inovacemi změnil automobilový průmysl a nashromáždil obrovský majetek. Na sklonku svého života ho ale ovládla paranoia, pustil se do tažení proti odborům a koupil noviny, skrze které šířil antisemitismus. Jeho knihy plné podivných rasistických teorií četli meziváleční fašisté a mezi jeho fanoušky patřil i Adolf Hitler. V éře „starých“ médií ale byl dosah jeho myšlenek omezený – bůhví co by všechno dokázal, kdyby měl k dispozici internet. Teď se to možná prostřednictvím Muska brzy dozvíme.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás