Francouzská levice se nevzdává. Zničí Macron důvěru Francouzů v politiku?

S odstupem času lze říct, že se francouzský prezident Emmanuel Macron levicové koalice skutečně bál. A to tak moc, že se podle všech indicií dohodl s Národním sdružením Marine Le Pen na politické podpoře pro nového premiéra Michela Barniera. Bývalý evropský komisař a protřelý politik byl překvapením také pro některé členy centristického prezidentova hnutí a jejich podpora pro Barniera stále není jednoznačná. Levicovější z řad macronistů váhají a Macronovo rozhodnutí stále nechtějí zcela přijmout. Macronova zjevná dohoda s krajně-pravicovým Národním sdružením obecně budí v liberální části populace znechucení.

I když jsou šance levice na zvrácení aktuální situace poměrně malé, nevzdává se a stále pokračuje ve své pozitivní a bojovné rétorice.

S nově jmenovaným premiérem jsou spokojení především republikáni. Ze strany se zanedbatelným volebním výsledkem, která získala 62 z 577 křesel v parlamentu, se stali hybnou silou celé země. Neprotestují ani nacionalisté, kteří se již v den jmenování předsedy vlády shodli, že jeho kabinet nebudou automaticky blokovat. Jordan Bardella na svých sítích prohlásil, že „pokud bude premiér aktivně řešit témata, která jsou pro nás prioritní, tedy kupní síla, migrace a bezpečnost, můžeme se bavit o jeho podpoře.“

Zajímavé je, že prezidentův kandidát je sice představitelem odlišné politické rodiny, Macron se ale naprosto cíleně vyhýbá pojmu kohabitace a tvrdí, že našel především muže, od něhož čeká, že se s ostatními domluví. Zase a znovu se zkrátka zbavuje své odpovědnosti a snaží se hrát roli nestranného arbitra. Macron prostě potřeboval někoho, kdo zvládne schválit navržený rozpočet, aniž by požadoval jakékoliv významnější změny.

Před novým předsedou vlády Barnierem teď stojí úkol sestavit takový kabinet, který bude mít šanci získat potřebnou většinu hlasů. Ve Francii nemusí navržená vláda nutně projít hlasováním o důvěře. Donedávna to bylo sice napsaným pravidlem, ale bývalá premiérka Elizabeth Borne si svůj kabinet nenechala posvětit dolní komorou. Nyní se mluví spíše o hlasování o nedůvěře. Mandát tedy získá taková vláda, proti níž nebude hlasovat absolutní většina, tedy 289 poslanců. Levicová koalice Nová lidová fronta momentálně disponuje 180 křesly, macronisté 163 a Národní sdružení společně s některými zběhy od republikánů 143 hlasy. Nový premiér se po své první oficiální návštěvě ve funkci, kterou uskutečnil v sobotu 7. září v pařížské nemocnici Necker, aby dokázal, že stav veřejného zdravotnictví pro něj bude prioritou, rozhodl setkat s případnými politickými kolegy. Nejdříve si do paláce Matignon pozval zástupce prezidentova hnutí a následně se s ním budou bavit poslanci z hnutí Horizons, které založil bývalý premiér Édouard Philippe, který mezitím stihl oznámit svou kandidaturu v následujících prezidentských volbách v roce 2027.

Jaká je pozice levice?

Barnier se sice několikrát nechal slyšet, že se případně nebude bránit levicovým politikům ve své vládě, zatím ale žádné setkání s nejpočetnější politickou frakcí nechystá. Zároveň se politici napříč levicí shodují, že nikdo z nich by se takové vlády v žádném případě nezúčastnil. „Bude to pravicová vláda, s pravicovým programem zaměřeným na pravicový elektorát. Pro nás by to bylo naprosto devastující,“ hodnotí situaci bývalý prezident a současný poslanec François Hollande.

Stejně mluví i zbytek koalice. Nepoddajná Francie stále pokračuje ve snaze odvolat Macrona, se stejným heslem pořádala také sobotní demonstrace, kterých se podle oficiálních zdrojů zúčastnilo na 300 000 lidí po celé zemi. Davem se linula hesla jako „Macron demise“, „Odstup“, „Ukradené volby“ nebo „Vydržíme!“. Shromáždění se aktivně zúčastnili i vedoucí představitelé zelených, socialistů a komunistů a Nová lidová fronta stále odkazuje na svou jednotu a neoblomnost.

Hlavně v liberálních kruzích se samozřejmě objevují i názory, že kdyby levice nebyla tak urputná a souhlasila se jmenováním socialisty Cazeneuva, mohla by se alespoň částečně podílet na moci. To by ale mohlo slovy generálního tajemníka socialistů dopadnout také tak, že se z „kompromisu náhle stane kompromitace.“ A to si samozřejmě nikdo nechce a ani nemůže dovolit, zvlášť pak v momentě, kdy není jisté, zda za několik měsíců nepřijde nové rozpuštění dolní komory parlamentu, a s tím i nové volby. Francouzská ústava totiž neukládá jasný časový rámec, kdy může prezident opět vyhlásit další předčasné volby, musí to být v kalendářním roce, který následuje po posledních volbách. Ústavní právníci se předhánějí s interpretacemi, ale teoreticky je to možné už v lednu roku 2025.

I když jsou šance levice na zvrácení aktuální situace poměrně malé, nevzdává se a stále pokračuje ve své pozitivní a bojovné rétorice. Je možné, že do svých řad získá pár macronistů, kterým není otevřená kolaborace s krajní pravicí po chuti a společně se jim podaří zastavit schvalování některých zásadních zákonů. Je ale zřejmé, že levicová koalice bude spíše všechny své síly napínat k dalším volbám, ke kterým dříve nebo později stejně dojde. Druhý zářijový víkend proběhne tradiční levicový festival Fête de l`Humanité, kde se opět sejdou zástupci Nové lidové fronty, aby diskutovali společnou budoucnost a také to, jak bojovat s arogancí moci.

Krize Páté Francouzské republiky se tak dále prohlubuje a prezident, který dosud nebyl schopný za své činy přijmout jakoukoli odpovědnost, se jen snaží udržet u moci, dokud to jde. I přes naprostý odpor většiny společnosti, i přes mezinárodní ostudu, jakou bylo i jeho vypískání při slavnostním zakončení Paralympiády na Stade de France. Ale co hůř, je možné, že se tento v minulosti nadějný liberální politik do historie zapíše jako člověk, který rozbil Pátou republiku, zničil důvěru v politiku a umožnil krajní pravici vládnout.

Autorka je politoložka.