Olympijská transfobie je dalším bojem o moc ve světě sportu

Olympijské hry v Paříži se měly stát oslavou diverzity, jak naznačoval zahajovací ceremoniál. Realita ukázala, že vše je mnohem složitější. V jedné věci přitom olympiáda oslavou diverzity skutečně je. Ženské sportovkyně jsou letos poprvé v historii her zastoupeny v úplně stejném počtu jako jejich mužské protějšky. Oslavu kazí fakt, že k tomu došlo až 128 let od prvních novodobých her v Athénách. A také skutečnost, že realizační týmy sportovců (zahrnující trenérský tým a další osoby ve výpravě doprovázející olympijské sportovce) jsou stále jednoznačně mužské. Vždyť na olympiádě v Tokiu před třemi roky v nich tvořily ženy pouhých 13 procent.

Paradoxní na celé situaci je skutečnost, že skutečně kontroverzní není účast obou boxerek na letošních hrách, ale jejich vyřazení na loňském světovém boxerském šampionátu.

Babylon pojmů

Přesto by to mohl být důvod k oslavě, protože právě kvůli Paříži se začala velká část lidí zastávat ženské kategorie ve sportu. K tomu velkou část osobností vyprovokovala kauza kolem boxerek Imán Chalíf a Lin Jü-Tching. Alžírská a tchajwanská reprezentantka začaly být během turnaje obviňovány z toho, že se v jejich případě nejedná o ženy, ač soutěží v ženské kategorii. Spustila se celá plejáda obvinění, šovinistických až transfobních útoků, které dosáhly svého dna v podobě fantaskních konspirací, že se jedná o trans sportovkyně.

K tomu je třeba poznamenat dvě zcela podstatné poznámky. Obě závodnice absolutně splňují požadavky ohledně svého startu v ženské boxerské kategorii. O tom žádná. Druhá se týká definování pojmů. Trans sportovec je označení pro někoho, kdo sportuje v jiné kategorii pohlaví, než v jaké se narodil, protože během života prošel či prošla změnou své genderové identity. Na rozdíl od posledních letních her v Tokiu se letos olympiády žádný trans sportovec neúčastní. Důvodem je zpřísnění podmínek pro start, když sportovní svazy ve velkém přistoupily k zákazu startu, pokud nebyla tranzice v podobě alespoň hormonální léčby zahájena ještě před dokončeným pubertálním vývojem. Reálně se jedná o v podstatě téměř nesplnitelnou podmínku, která jako nezamýšlený důsledek může vést ve sportu úspěšnou mládež k zahájení tranzice v poměrně brzkém věku.

Jako intersexsportovci se zase kategorizují ti, jejichž fyziologický pohlavní vývoj se vyvíjí netypickým způsobem. A jak ukazuje letošní olympiáda, nabourávají představu dvou čistých binárních kategorií mužů a žen. O tom, kdo patří do jaké kategorie, rozhodují nastavená kritéria. Jenže zde nastává problém. Neexistuje jasné měřítko, které odděluje ženy a muže. I když se nás klaka konzervativních mesiášů starých dobrých časů snaží přesvědčit, že tomu tak bylo alespoň v minulosti, není to pravda. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Zdeněk Koubek, který se narodil jako Zdena Koubková, zářil ve třicátých letech minulého století jako Zdena na atletických oválech, především v běhu na 800 metrů. Štvavá mediální kampaň a ostrakizace ve sportovním prostředí ale rychle vedly k vyloučení této rekordwoman, jak byla Koubková nazývána, nejen z atletické dráhy. Po půlročním turné po USA, kde o svém případu přednášela, podstoupila následující rok operativní změnu pohlaví v podolském sanatoriu. Přišla změna jména a vyhození všech Zdeniných trofejí do popelnice. Nakonec u sportu Koubek zůstal, když s bratrem hrával rugby v Říčanech.

Jeden svaz vládne všem

Ale zpět k aktuální kauze. Z obou boxerek se v okamžiku stalo projekční plátno pro politické ideologie, které odsuzovaly cokoli, co se vymyká dvěma kategoriím pohlaví. Na straně druhé ale přišel i druhý extrém, který v upřímné humanistické snaze čelit další vlně transfobie a šovinismu bagatelizuje sportovní podmínky pro start, který by byl povolen jen na základě individuálního zájmu. Vzhledem ke specifikám sportu jako brutálně konkurenčního poměřování fyzické výkonnosti ale liberální přístup nechtěně vylévá svým humanismem z vaničky netolerance i dítě samotné podstaty sportu. Když ale odkryjeme všechny možné příčiny, které k současné situaci vedly, odhalí se nám mechanismy, na nichž sport ve skutečnosti stojí, z nichž čerpá a které je třeba skutečně kritizovat.

Tou nejzávažnější je problematika politické moci sportovních federací. Paradoxní na celé situaci je skutečnost, že skutečně kontroverzní není účast obou boxerek na letošních hrách, ale jejich vyřazení na loňském světovém boxerském šampionátu. Za ní stála světová asociace amatérského sportu IBA, kterou v pět let trvajícím mocenském boji o nadvládu nad olympijským boxem Mezinárodní olympijský výbor nakonec suspendoval a nahradil. Právě mechanismy politického boje jsou jedním z hlavních faktorů, které mají stěžejní roli v celé kauze. Ta je ale spojena i s postavením samotných sportovců, jejich umlčováním, vylučováním a využíváním.

Stejně podstatnou rovinu ale představuje i celé jednadvacáté století doprovázené snahami vědecky vymezit obě binární kategorie sportovců rozdělených na dvě pohlaví, v nichž spolu soupeří o stupně vítězů. Místy zoufalá snaha vytvořit rovné startovní podmínky pro fair-play poměřování sil ale vede k absurdním a represivním opatřením, která zároveň opomíjejí vrozené výhody, kterými disponovali například běžec Usain Bolt, plavecká superstar Michael Phelps nebo třeba zlatý olympionik z Kladna Jaromír Jágr.

Jak spolu souvisí boj o politickou moc ve světě nejen olympijského sportu, logika kapitalismu, nahodilé posuzování role testosteronu ve sportovním výkonu a snaha vytvořit ze sportu skanzen posledního hájemství bílého muže, se více dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.