Novela zákoníku práce: místo flexibility a bezpečí nabízí jen úzkost a nejistotu

Z ministerstva práce a sociálních věcí se stává spíše ministerstvo práce a kázně. Zatímco v případě dávek Jurečka standardně láteří nad jejich zneužíváním, v případě práce se staví na stranu zaměstnavatelů proti zaměstnancům.

V srpnu vládu čeká projednávání novely zákoníku práce, která má mimo jiné prodloužit zkušební dobu ze tří na čtyři měsíce u řadových zaměstnanců a z šesti na osm u vedoucích. Prodlouží se tak doba, kdy může zaměstnavatel pracovnici či pracovníka vyhodit bez udání důvodu. Jaké jsou přesně důvody pro tuto změnu, jaké jsou zkušenosti ze zahraničí a o jaká data a analýzy se toto rozhodnutí ministerstva opírá, samozřejmě nevíme. V Česku se vládne podle pocitů a nálad. A v tomto případě má ministr Jurečka pocit, že to tak bude lepší.

Poté, co vyplavaly na povrch tyto komplikace, včetně toho, že na politiku zaměstnanosti dávají Dánové násobně více prostředků než my, jsme o tomto inspiračním zdroji už neslyšeli.

Podle Jurečky má prý opatření dokonce pomoci zaměstnancům, aby se lépe seznámili s pracovním prostředím a rozmysleli se, zda v něm chtějí pracovat. Z toho budou lidé žijící čtyři měsíce v nejistotě a prakticky bez nároku na cokoliv jistě nadšení.

Větší nadšení projevují samozřejmě zaměstnavatelé, kteří budou moci s lidmi snadněji zametat. Je kuriozní, že celá „debata“ o proměně zákoníku práce v Česku začala omíláním dánského modelu flexicurity, kdy sám pojem je spojením slov odkazujících na flexibilitu a bezpečí. V české představě, která nemá čas se zabývat realitou, se dánský model stal oblíbeným, protože je v něm možné lidi vyhazovat bez udání důvodu. To přináší několik problémů, kdy ten první je hned v tom, že to není pravda.

Pak následuje plejáda dalších dánských zajímavostí, jako je masivní podpora v nezaměstnanosti, silná role odborů nebo propracovaný systém rekvalifikací, který teprve lidem zajišťuje flexibilitu a bezpečí, tedy možnost kdykoli změnit za pomoci státu obor a rekvalifikovat se na jinou profesi. Ona flexibilita se totiž netýká ani tak zaměstnavatelů lidi vyhodit, ale především lidí flexibilně měnit práci.

Poté, co vyplavaly na povrch tyto komplikace, včetně toho, že na politiku zaměstnanosti dávají Dánové násobně více prostředků než my, jsme o tomto inspiračním zdroji už neslyšeli. Adaptovat tento model by bylo extrémně pracné a bylo by to drahé. Vybudovat flexibilní pracovní trh totiž není jen tak. To by vláda musela transformovat také úřady práce z fiktivních do skutečných. Tedy v instituce, které lidem pomáhají skutečně hledat práci nebo je dokážou doopravdy rekvalifikovat. Zatímco dnes jen kontrolují, jestli někdo nepřišel někam pozdě, vyplácí dávky a s prací nemají mnoho společného.

Místo flexicurity budeme mít flexiety

Z původní flexicurity tak zbyla v Česku jen flexibilita, kterou se novelizace zaštiťuje nyní. Ve skutečnosti zákoník nebyl a nebude ani flexibilní. Natažením zkušební doby, a tedy prodloužení možnosti někoho bez udání důvodů vyhodit totiž žádný flexibilní pracovní trh nevznikne. Nevznikne ani tak, že do práce naženeme čtrnáctileté, což je další část návrhu. Flexibilní pracovní trh by vznikl až tehdy, kdyby si lidé mohli zvyšovat kvalifikaci a zlepšovat tak své postavení, kdyby k tomu dostali adekvátní podporu v nezaměstnanosti, která by jim zajistila důstojný život a ne živoření. To by pomohlo i zaměstnavatelům, kteří by snáze našli ty, které skutečně hledají.

Když Jurečka hovořil o tom, že novela reaguje „na měnící se potřeby na pracovním trhu“, tak je třeba odvětit, že novela nereaguje vůbec na nic. Bez celkové transformace úřadů práce z dohledových institucí, které jen kontrolují potvrzení nezaměstnaných a chození na schůzky, které nikam nevedou, ve skutečně nápomocné úřady, se s pracovním trhem v Česku nestane nic. Jurečkova novela pouze znepříjemní lidem život a přinese více nejistoty. Dánové mají svou flexicurity, v Česku budujeme jakousi flexiety, flexibilní úzkost. Je to k ničemu, ale naše. Dostane se na všechny a nic nás to nebude stát.

Její součástí je pro většinu zaměstnanců špatně placená práce, ve které ale ve srovnání se zbytkem Evropy mohou trávit nadprůměrné množství času. Mzda jen obtížně drží krok s inflací a s cenami bydlení ztratily české mzdy kontakt už dávno. Pokud o práci přijdete, od úřadů práce pomoc nečekejte a s almužnou coby podporou v nezaměstnanosti rodinu neuživíte. A pokud byste chtěli s malými dětmi do práce, máte smůlu, místa ve školkách totiž nejsou a nebudou. Není to úplně Dánsko, ale stejně jako dánský model je i tento unikátní a obtížně přenositelný kamkoli jinam. Kdekoli jinde by totiž lidé dávno stavěli barikády.

Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.