Jak televize zobrazuje queer lidi, lidi s nadváhou nebo násilí? Jaké obrazy Němců, narkomanů nebo třeba policistů si odnášíme z jejího sledování? Na tyto a další otázky odpovídá dvacet dílů střihového pořadu TeleRevize. Ten připomíná, že televizní vysílání je plné zkratek a stereotypů, které mohou být pro někoho ponižující anebo jsou rovnou společensky škodlivé. Dorota Vašíčková a Petra Chaloupková vytvořily pro internetový portál iVysílání ambiciózní pořad, který se snaží dívat na televizní vysílání kriticky, ale zároveň s humorem a podvratně. Druhá série se uzavřela na konci července a vévodil jí průvodce Sebastian Šikl, který se spolu s tvůrkyněmi strefuje do černobílého vidění světa, který televize mnohdy podporuje.
Kde se vzal nápad na střihový metatelevizní pořad vzal a byla za tím nějaká inspirace?
Dorota Vašíčková: Já působím už čtvrtým rokem v iVysílání České televize jako dramaturgyně původních on-line pořadů a vždycky jsme věděli, že budeme chtít dělat pořady určené mladým na internetu. Česká televize má bohatý archiv, takže se téma televize nabízelo. V TeleRevizi můžeme věci z archivu zasadit do kontextu tak, aby to bylo zajímavé pro mladé diváky.
Námětů jak to uchopit bylo na začátku několik. Žádná přímá inspirace nebyla, ale bavily mě střihové pořady, které dělá třeba Funny or Die, byť nám z toho nakonec vzešlo něco trochu jiného. Od začátku jsem věděla, že to chci dělat s Petrou, která taky pracuje v iVysílání a stejně jako já vystudovala filmovou vědu.
Petra Chaloupková: Jestli si dobře pamatuju, tak tvoje velká inspirace byly také videoeseje.
DV: To je pravda. Já jsem ten střihový formát brala jako něco, co je vlastní internetu. Princip videoesejí je to, že vysvětluješ nějaký filozofický nebo teoretický koncept, což pro TeleRevizi také platí. Náš kamarád Jirka Anger říká, že videoeseje můžou být klidně i akademický formát. S pomocí videografických nástrojů vysvětluješ nějaké složitější formy a k lidem je dostaneš lépe, než když o nich píšeš dlouhé články.
TeleRevize si podle průvodního textu dává za cíl „dívat se na televizi znovu a lépe s otevřenýma a kritickýma očima“. Byla ta hlavní motivace poukazovat na problematické stereotypy v televizním vysílání?
DV: Ambice byla ukázat základní principy toho, jak se dá kriticky uvažovat nad audiovizuálním obsahem. Že se to nakonec soustředí hlavně na stereotypy, je dané tím, že ty se dají ukazovat zábavným způsobem. Hodně jsme narážely i na to, že televize spoustu věcí neukazuje, ale to se samozřejmě blbě ukazuje. (smích)
V komentářích se psalo, že Česká televize dělá levicovou propagandu a někdo měl problémy se Sebastianovými dlouhými vlasy a psali, že neví, jestli je to moderátor, nebo moderátorka.
PCH: Do jisté míry to byla trochu z nouze ctnost. Měly jsme hromady archivního materiálu, který byl vyloženě problematický, a řešily jsme, že se v roce 2023 a 2024 nedá ukázat bez doprovodného komentáře, který by je uvedl do kontextu. Takže se s tím nedalo pracovat jinak. Vlastně jsme se také hodně snažily udělat zábavný pořad na téma mediální gramotnosti.
Jak složité bylo prosadit v televizi pořad, který se dívá na televizi kriticky? Protože nakonec jeho terčem jsou spíš tvůrci problematického obsahu než jeho diváci.
DV: Vlastně to ani moc těžké nebylo. Neříkám, že to neprovázely nějaké problémy, ale ty se týkaly zatím všeho, co jsme v ČT dělaly. Pořád jsme se trochu klepaly, že se někdo ozve a zastaví nám to, ale nestalo se to. Řekli nám, ať uděláme pilot, ten se jim líbil, a tak jsme natočily první sérii. V druhé sérii jsme ten formát už měly osahaný, ale chtěly jsme to trochu omladit a víc se soustředit na témata pro mladší diváky.
To, že se to někomu zevnitř televize nelíbí nebo má nějaké kritické poznámky, je normální. Někdo tvrdil, že se střílíme do vlastní nohy, ale stejně tak se nám ozývali různí jiní kreativní producenti, kteří říkali, že je to úplně fantastický. Je to prostě trochu love-hate formát, což se ukazovalo na reakcích uvnitř televize i na těch od veřejnosti.
Jak samotné díly vznikaly? Na první pohled to vypadá, že za každou epizodou je neuvěřitelné množství práce prohrabování se v archivech. Má televize svoji minulost zarchivovanou nějak přehledně, anebo jste musely pokaždé začínat od nuly?
PCH: Spíš od té nuly. V archivu televize se dá fulltextově vyhledávat, což byl nástroj, který jsme využívaly nejvíc. Také jsme mohly vycházet z nějakých znalostí, které jsme nabyly během školy, a pak to prostě vychází z toho, na co jsme se dívaly, když jsme byly mladší. Takže nakonec je to taková kombinace všeho.
Časově nejnáročnější byly rešerše. Co jsme našly, jsme daly na hromadu a přebíraly jsme to a hledaly v tom nějakou strukturu. Až pak jsme vytvořily nějaký argument. To ale platí hlavně pro druhou sérii, v té první jsme to dělaly tak, že jsme do materiálu vstupovaly už s nějakým jasným názorem.
DV: Věděly jsme, co hledáme, ale to se nakonec ukázalo trochu nefunkční, protože často jsme zjistily, že hledáme něco, co vůbec neexistuje. Pro druhou sérii byly na prvním místě rešerše a z nich teprve vznikl scénář, což se ukázalo jako funkčnější a taky rychlejší.
Nutno podotknout, že jsme se snažily pracovat i s dalšími rešeršisty, ať už z řad redakce ČT nebo našich stážistů z filmové vědy. Jen jsme tam narazily na trochu jiný přístup. ČT má svoje rešeršní oddělení, které dělá moc pěkné pořady, třeba Místo zločinu Kavčí hory. Pracují s archivy kreativně, ale trochu se bojí názorového formátu.
Který z dílů ať už první nebo druhé série vám dal nejvíc zabrat?
DV: Asi paradoxně díly o tématech, ke kterým máme nejblíž. Petra psala hodně o queer tématech a v první sérii máme díl o zobrazení homosexuality. Ten nám trval nejdéle, protože jsme tam chtěly dostat všechno, co víme. Já jsem měla podobný problém s dílem o klimatické krizi. Díl je postaven na tom, jak se o klimatu mluví ve zpravodajství, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře vyargumentované a jestli to má dost silnou linku.
PCH: Časově jsme se asi nejvíc zadrhly na té esoterické epizodě. Bylo tam hodně z čeho vybírat, ale zároveň se těžko hledal nějaký zastřešující argument, který by byl jiný než ten nejzákladnější, že televize v devadesátkách zkoušela, kam až může zajít.
Přišel během rešerší nebo natáčení nějaký „wow“ moment. Něco, co vás opravdu hodně překvapilo?
DV: Nemůžu říct, že by mě něco úplně šokovalo. Že by něco bylo jinak, než jsme si myslely. Tušíš samozřejmě, že televize se nějakým tématům věnuje víc a některým méně. Takže mě nepřekvapilo, že jsme našly hodně témat třeba k zobrazování Němců, a stejně tak mě nepřekvapilo, že jsme toho moc nenašly k zobrazování robotů, protože to je nakonec víc filozofické téma než nějaký pevný stereotyp.
Když jsem dělala rešerše pro díl o prvním máji, tak mě překvapilo, jak moc agresivní rétorika se od padesátých do sedmdesátých let používala v propagandě proti některým skupinám obyvatelstva nebo jiným státům. Všechno jsem teoreticky znala, ale když to pak slyšíš, tak je to hodně intenzivní.
PCH: Mě asi nejvíc překvapila neexistence queer lidí v televizním vysílání. Četla jsem o tom v odborné literatuře, ale tady se mi to potvrdilo v praxi. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Měly jsme hrozně málo vypovídajících scén a zároveň jsme potřebovaly nějak potvrdit argument, že to nebylo.
DV: V takových chvílích jsme musely prostě ukázat monoskop.
PCH: Zalepily jsme to celovečerními nebo distribučními filmy, když nebyly televizní postavy.
V TeleRevizi vycházíte z toho, že televize měla tradičně roli média, které má velkou sílu spoluvytvářet diskurz a tím pádem i některé stereotypy. Poslední roky ale televize trochu ztrácí svoje dominantní postavení mezi médii. Mění se na základě toho i její role a neznamená to, že si může dovolit opouštět některé stereotypy, kterými mířila na mainstreamové diváctvo, nebo se jich naopak víc drží, aby neztratila ani je?
DV: Možná bude dobré upřesnit, že my ten termín televize používáme trochu nepřesně, protože jím nazýváme veškerý audio-vizuální obsah, který prošel televizí. Ale děláme to v rámci zjednodušení.
A teď k tvé otázce. Vlastně jsem si při rešerších nevšimla žádného zlomu, který by potvrdil, že televize nějak vyklízí pozice. Naopak se spíš rozšiřují médiatypy, v nichž televize komunikuje. Samozřejmě jsme viděly historické změny. Když jsme procházely archiv, tak tam jasně vidíš, že už jsi v šedesátkách, protože to vypadá jinak. A že jsi v devadesátkách, protože se tam dějí tyhle a tyhle věci. Po roce 2000 je v televizi vidět formální uklidnění, tvorba se spíš přiklání k nějaké řemeslné profesionalitě.
PCH: Ono to i z našich epizod nakonec vyplývá, že se toho tolik zase nezměnilo. Obzvláště co se týče nějakých stereotypů, ať už jde o zobrazování klimatické krize, Němců nebo třeba queer lidí. Možná vidím nějaký posun, co se týče blackface, ale tady byla laťka na zemi. Zároveň ale seriál Trpaslík není tak starý.
Vývoj jde v nějakých etapách, proto nevěřím na velké historické zlomy. A i když se mluví o tom, že televize ztrácí na síle, tak je to pořád nejrozšířenější mainstreamové médium, které nastavuje diskurz. Vezmi si třeba teď zahájení olympiády, které na některých místech vzbudilo úplně morální paniku. To se mohlo stát díky tomu, že se na přenos dívalo v televizi tolik lidí.
Takže stereotypy zůstávají pevně zakořeněné?
DV: Nejde o to, že by stereotypy zanikaly, některé asi ano, ale spíš jsme si všimly, že se poslední dobou množí. Zobrazení některých věcí je různorodější, ale mění se v závislosti na médiatypu. Záleží na tom, v jaké bublině se pohybuješ a co konzumuješ. Používají se jen v nějakých kontextech, v jiných na ně nenarazíš.
PCH: V našem pojetí stereotypy nemají jen nutně pejorativní význam. Je jasné, že typ vyprávění, které používají televizní pořady, potřebuje zjednodušení a něco se nedá bez stereotypů rychle vyprávět. Klidně ale můžeme slovo stereotyp nahradit vzorcem nebo templatem. Neříkáme, že každý, kdo používá stereotyp, musí dostat „cancel“ nebo že chceme dávat na pranýř celou Českou televizi.
A není to tak, že televize je dnes více názorovým bojištěm než dřív? Že je víc polem, které nabízí prostor pro nějaký dialog, který může být samozřejmě někdy i vyhraněnější…
DV: Ano. Tady se dá použít Bourdieu a jeho teorie pole. Důležité je, jak funguješ v rámci pole, navíc ty pole se množí mezi sebou, a to, co teď prožíváme, je množení polí a to jak na sebe reagují. Po letech totální homogenity jedné Československé televize před rokem 1989 jsme se dostali ke konkurenčnímu boji tří až pěti televizí na jednom trhu. Teď se to pole zmnožilo ještě o celý řád díky nástupu internetu. A všechna pole fungují v sobě a uvnitř nich probíhá dialog, ale fungují i mezi sebou na úrovni mediatypu. K tomu se teď ještě přidal internet, který na to reaguje. Není tu asi žádná jednodušší odpověď.
První sérií TeleRevize provází Marie Retková, ikonická televizní hlasatelka. Jak vás napadlo ji oslovit?
DV: Hledaly jsme hlas, a když jsme ho našly, tak to určilo psaní dalších dílů. Jak říkáš, je to ikonická postava televizního hlasatelství. Její hlas nám vyhovoval, protože v sobě má i lehce kritický osten a zároveň je spojený s televizní historií. Mariinu hlasu jsme daly mimikry. Má to vypadat jako běžný pořad z československé „dvojky“, ale hlas říká něco jiného, než vidíme. Má to zasít semínko pochybností.
PCH: Obsah je „woke“, ale forma „old“.
U druhé série přepnula TeleRevize do dynamičtějšího formátu. Díly jsou kratší a údernější, Sebastian Šikl v roli moderátora je i vidět a nebojí se být i hodně sarkastický. Proč ta změna a kde jste na Sebastiana narazily?
DV: Ty mimikry jsme u první série dělaly možná až moc dobře, takže nakonec nebylo moc jasné, pro koho to celé je. Když jsme pak analyzovaly, co nás na tom nejvíc bavilo, tak jsme došly k tomu, že to chceme zkrátit a víc dělat vtipy. Na ty nebyl moc prostor, protože Marie tomu dodávala velmi vážnou náladu seriózního pořadu.
PCH: Došlo nám, že potřebujeme najít nějakou personu, která by ty myšlenky dokázala lépe prodat. Já jsem Sebastiana sledovala na Instagramu a YouTube a došlo mi, že dělá podobné věci jako my v TeleRevizi. On si třeba vezme nějakou kultovní scénu, třeba klip Heleny Vondráčkové, a zremixuje ji do něčeho současného nebo aktuálního. Nebo třeba vytvoří s pomocí umělé inteligence píseň od Calina jako kdyby ji zpívala Jiřina Bohdalová. Myslím, že jsme si od prvního setkání sedli. On do toho přidal víc satirický, možná až cynický feel.
Vstoupil do spolupráce i autorsky?
PCH: Původně jsme ho chtěly zapojit autorsky víc, ale byly jsme časově trochu v presu, takže jeho vklad byl nakonec minimální. Občas si během natáčení přidal nějaký vlastní fór a někdy poznámkoval střih. Někdy si text opravoval, aby mu šel líp z pusy a víc odrážel ducha jeho generace.
Související článek:
DV: Od určité chvíle jsme mu to začaly psát na tělo. Vedly jsme debaty, jestli by něco řekl, nebo ne. Hrály jsme takovou hru, jestli jsme dost zkopírovaly Sebastiana, aby to vypadalo, že to skutečně řekl on.
Sebastianův projev je velmi osobitý, vlastně dost netelevizní. Byly na něj nějaké negativní reakce?
PCH: Spousta. My jsme TeleRevizi publikovali na youtubovém kanále České televize, který byl nový a nejvíc na něj chodili diváci našeho jiného pořadu What The Fact. To je takový infotainment, faktografický a velmi nenázorový pořad. Nebo alespoň ve srovnání s TeleRevizí. Takže ta byla hozena do rybníčku lidí, kteří jsou zvyklí na něco jiného a sklidila dost hejtu.
V komentářích se psalo, že Česká televize dělá levicovou propagandu a někdo měl problémy se Sebastianovými dlouhými vlasy a psali, že neví, jestli je to moderátor, nebo moderátorka. Byl to pro mě takový zvláštní náraz do reality, ale postupem času se vytvořila nějaká divácká fanbase, která naopak cení, že i taková zkostnatělá instituce, jako je televize, si vezme tvář z Instagramu a zkusí si rejpnut do vlastních řad.
DV: Přišlo mi zajímavé, že publikum, které bylo z What The Fact naučeno vnímat empirická fakta, při konfrontaci s něčím interpretativním najednou nevědělo, jak to přijmout. Bylo zmatené a mělo touhu si zanadávat v diskuzi. Ale i to je pozitivní. Znamená to, že to na ně nějak působilo, že nad tím museli přemýšlet a nějak to reflektovat. Je možné, že lidi mají problém vnímat složitější, uměnovědný text nebo interpretaci nějakých teorií. O to víc, je ale potřeba takový formát, jaký děláme v TeleRevizi.
Bude tedy i třetí série?
DV: Na to teď nemáme jasnou odpověď. Není to tak dávno, co jsme odvysílaly poslední epizodu, čeká nás zhodnocení, u kterého bývá i zbytek redakce. Po pravdě TeleRevize je hodně časově náročná a nejsem si jistá, jestli budeme mít ještě kapacity tomu obětovat znovu tolik času. Ale témata by byla, to je jasné. Petra by ale mohla nalákat na další pořad, který teď připravuje. Bude hodně jiný než TeleRevize, ale je taky hodně podvratný.
PCH: Točíme první českou dragovou talkshow s první českou drag queen Chi Chi Tornado. Bude to snad taková queer alternativní verze všech těch Karlů Šípů a Janů Krausů a Lucií Výborných. Premiéra je naplánovaná na začátek nového roku.
Bude to i v běžném pozemním vysílání?
PCH: Jen internet.
DV: Nebereme to aletak, že je to „jen“ internet. Z našeho publika na televizi stejně nikdo nekouká. Bylo by krásné, kdybychom přestoupili ke skandinávskému modelu, v němž terestrické vysílání propaguje to internetové, ale tam nejsme a nevím, jestli někdy budeme. Možná se mediální trh jednou promění tak, že to bude jedno.
Rozumím, iVysílání vzniklo jako alternativa pro internetovou generaci. Stejně mě ale vzrušuje myšlenka toho, že by náhodný divák zapnul televizi a v ní viděl TeleRevizi, která by mu ukázala, jak se dívat na televizi kriticky.
DV: Asi narážíš na to, že televize je vnímaná jako pasivní médium, před které si sedneš a zkonzumuješ všechno, co ti poskytne. To je už ale trochu pasé. Myslím si, že kdyby takový divák narazil na něco, co ho štve, tak by to prostě jen přepnul. Dneska už nikoho nedonutíš dívat se na věci, které nechce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás