Když vystupujeme z vlaku na Masarykově nádraží, hrnou se proti nám tři ženy s igelitovými taškami, hadry a spoustou čisticích prostředků. Musejí vlak co nejrychleji vydrhnout a vypucovat, aby se mohl otočit a vozit do práce další a další lidi. Ty tři ženy pečují o to, aby se cestující nelepili na sedadla, aby to ve vlaku hezky vonělo a aby se po něm neválely odpadky. Jejich práce je nicméně pro mnoho lidí neviditelná. Stejně tak práce starší ženy, která sedí u vchodu na toalety a již mnoho lidí nazývá „hajzlbába“. Neviditelná je i žena bez domova, která nejistě kráčí směrem k vlaku a už předem ví, že se ji většina lidí pokusí co nejrychleji obejít. Jinou možnost nicméně nemá než doufat, že se najde alespoň pár solidárních cestujících. Všechny tyto ženy jsou v očích uspěchaných cestujících pouhými stíny, které minou cestou do práce.
Aby bylo médium opravdu podnětné pro demokratickou debatu, musí být podle našeho názoru pro všechny zdarma.
Je logické, že v dnešní době, kdy jsme všechny nuceny podávat nejlepší výkony, abychom si mohly dovolit alespoň důstojný život, už nemáme kapacitu moc přemýšlet nad osudy druhých. Od toho tu však mají být, dle mého názoru, média. Aby nám ukázala, jak se žije jiným lidem, co je trápí a co by jim mohlo pomoci. Díky reportážím a rozhovorům s těmi, kdo za minimální mzdu drhnou naše vlaky, můžeme pochopit jejich existenční potřeby a to, jak opravdu funguje prekarizace práce.
„Dokud nejsou všechny ženy svobodné, nejsem ani já,“ píše Audre Lorde. Všechny ženy nicméně nebudou svobodné, dokud nebudou mít důstojné podmínky k životu. Feminismus není jen otázka rovných platů na manažerských pozicích, feminismus je politický. Je to dostupnost sociálního bydlení, důstojná minimální mzda, právní ochrana pracujících… Feminismus je také vzdělávání se o životech romských žen, je to zájem o matky samoživitelky, o queer a trans* osoby, o lidi s postižením… A je to i solidarita s ženami v Gaze, na něž každý den dopadají bomby a jejichž děti jsou vražděny vojáky IDF.
V českém mediálním prostoru nicméně politická rovina feministického boje jako by neexistovala. Většina médií „feministické texty“ limituje pouze na životní styl. Na to, jak chce kdo rodit nebo jak se kdo stravuje. Místy se objeví jemná kritika nedostatku míst ve školkách či toho, že ženy a muži stále berou na stejných pozicích rozdílný plat. Příběhy nejzranitelnějších žen nicméně nezaznívají, a to mimo jiné proto, že je nejde vyprávět bez následné hluboké reflexe nespravedlivých neoliberálních politik. Kritizovat „kapitalismus“ je pak pro velké množství redakcí tabu. Mimo jiné proto, že jsou velká média s kapitálem a vykořisťujícími systémy často pevně spjata. A proto je v České republice zcela nezastupitelný Alarm.
Nedávno jsem byla v jedné takzvané vyloučené lokalitě, kde jsem si povídala s místními ženami. Majitelé bytů, kteří jim pronajímají za velké peníze často zcela neuspokojivé bydlení, si prý přečetli reportáž na Alarmu. Text pojednával právě o tom, jak majitelé zneužívají lidi v nouzi a pronajímají jim plesnivé byty za ceny, které by byly vysoké i v „lepší“ pražské čtvrti. Díky reportáži se majitelé zalekli a pochopili, že se nemohou k nájemnicím a nájemníkům chovat úplně svévolně. Jejich přístup se tedy trochu zlepšil a o byty, ačkoli je nechali drahé, se alespoň začali lépe starat.
Možnost promluvit do médií pomáhá alespoň částečně vyrovnat mocenský nepoměr mezi prekarizovanými a těmi, kdo je utlačují a zneužívají své moci a kapitálu. Díky médiím, jako je Alarm, můžeme poukazovat na nespravedlnosti a ukazovat, že jiný svět je možný. Že lidé dokážou být solidární. A že vykořisťování a zneužívání druhých k vlastnímu zisku není přijatelné.
Abychom mohli v této práci dále pokračovat, potřebujeme však vaši pomoc. V redakci pracuje patnáct lidí a spousta dalších s námi spolupracuje na externí bázi. Aby bylo médium opravdu podnětné pro demokratickou debatu, musí být podle našeho názoru pro všechny zdarma. To nicméně žádá pravidelnou finanční podporu od té části čtenářstva, která si to může dovolit.
Jen díky těm, kdo nás pravidelně podporují, si každý může přečíst, jaké jsou pracovní podmínky žen v drůbežárnách, na úřadech práce nebo v takzvané zakázkové ekonomice. Jenom díky pravidelným dárkyním a dárcům můžeme dále psát o zkušenostech ukrajinských migrantek, které utekly před válkou nebo o tom, jaké problémy zažívají jejich děti v českých školách. Jen díky pravidelné podpoře můžeme psát analýzy a komentáře k nejnovějším zákonům a politikám a tvořit reálnou opozici neoliberálnímu mýtu o „zodpovědnosti jednotlivce“. Tento jednotlivec může být totiž žena, která se setkává celý život s rasovou diskriminací, krizí bydlení a prekarizací práce.
Abychom mohly v naší práci dále pokračovat, potřebujeme vaši pomoc. Být médiem bez paywallu, dotací, bohatých vlastníků nebo velkých sponzorů, není jednoduché. Pokud nás tedy čtete, posloucháte či sledujete, nebo pokud vám přijde naše práce hodnotná, zvažte prosím pravidelnou podporu redakce. Jen pravidelná podpora nám totiž umožní stabilní fungování a jistotu, na které se budeme moci dále rozvíjet a psát v českém mediálním prostředí nezastupitelné texty.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás