Země Asie a Afriky bývaly odnepaměti nejen předmětem zájmu a zdrojem inspirace, ale také předmětem sporů a střetů interpretací. Významný předěl v tomto směru představuje dílo Edwarda W. Saida (1935–2003), palestinsko-amerického vědce, jenž zpochybnil dosavadní západní bádání o Východu i jeho důsledky, zdaleka nejen akademické, a položil tak ideové základy postkoloniálním studiím. Úvahy o studiu „Jiných“, snahy o revizi chápání minulosti i samo vnímání pojmů „Orient“ a „orientální“ na Západě již dlouhá léta podněcují myšlenkový kvas ve společenskovědním prostředí a zároveň jejich politické a mediální přesahy vedly k nejedné bouři. V českém kontextu tato problematika rezonuje – až na drobné výjimky – s notným zpožděním a o poznání méně intenzivně. Chtělo by se dodat: pozdě, ale přece. Snad tedy není od věci nastínit stručně pár pojmů a východisek.
To, co v pohádce vyvolává úsměv, často až příliš koresponduje s tím, co se v „dospělé“ společnosti považuje za bernou minci.
Orient je z latiny odvozené označení pro východ, přičemž se jím rozumí východní svět ve vztahu k Evropě; jako takový je antonymem Okcidentu, západního světa. Co přesně se však Orientem rozumí a jaké je vymezení jeho západní hranice, na tom už nepanuje shoda. Odmyslíme-li si různé žertovné výklady, kladoucí počátek Orientu k Negrelliho viaduktu či k nejmenovanému hraničnímu přechodu se Slovenskem (či německé vtipy o orientálním Bavorsku), pak by se měl Orient rozkládat od východního Středomoří, přes Blízký, respektive Střední východ, Indočínu, Malajsko až po Čínu a Japonsko. O postavení Afriky se přitom vedou spory a polemiky se týkaly rovněž Balkánu. Předešleme, že v různých dobách a v různých jazycích se měnily akcenty na to, co Orient pokrývá; byly tak doby, kdy toto slovo primárně poukazovalo na Dálný východ, avšak jindy (a jinde) zase na ten Blízký.
Orientální pohádky pro dospělé
Od časů, kdy tajemné východní končiny začaly vydávat svá tajemství nepočetným vyvoleným cestovatelům, v oněch dobách se rekrutujících zejména z řad poutníků či kupců, zato však podněcovaly zájem a obrazotvornost nesčetných snílků, uplynula dlouhá staletí. Historicky vzato až poměrně nedávno přestal být Orient exotickou destinací, fyzicky dostupnou pouze těm, kdož byli obdařeni odvahou a vytrvalostí, a v mysli zase čtenářům nadaným nespoutanou fantazií, ale představy o něm a realita se i nadále rozcházely, často až závratně. Vedle Orientu „vnějšího“ tak vždycky existoval i Orient „vnitřní“, čili Orient představ, snů i všemožných výkladů. To platilo v časech dřevorytů a platí to i v časech sociálních sítí. A tak zatímco Orient „vnější“ se pozvolna stával předmětem studia, zpočátku vedeného především pohnutkami misijními či dobyvatelskými, později však, zhruba od konce 18. století, vystřídanými či doplněnými ambicemi vědeckými, stával se Orient prostorem pro všemožné projekce, ale i nevyčerpatelným zdrojem inspirace či arénou fantazie.
První představy o Orientu člověk zpravidla získává již v dětském věku, z pohádek či filmů pro děti, kdy není rozhodující, o který konkrétní titul se jedná, neboť orientální motivy či kulisy zpravidla přinášejí jistý předpřipravený soubor představ a stereotypů, který se příliš nemění. A přestože se dospělí mohou na „orientální kulisy“ ve filmech pro děti dívat se shovívavým pousmáním, mnohé orientalizující stereotypy s nimi spojené nejsou příliš odlišné od těch, které oni sami sdílejí a přijímají za skutečnost. Jinými slovy, to, co v pohádce vyvolává úsměv, často až příliš koresponduje s tím, co se v „dospělé“ společnosti považuje za bernou minci.
Orient tedy sehrával různé role: byl sférou fantazie, cílem cest, předmětem studia i zdrojem inspirace. A s dvěma posledními přístupy pak souvisí výrazy, které znějí podobně, a tudíž se často zaměňují, a to orientalismus a orientalistika. Zatímco v češtině oba pojmy rozlišujeme, v angličtině máme jen jeden, „orientalism“, jehož náplň je dána kontextem. Aby to bylo ještě zašmodrchanější, pod pojmem orientalismus se mohou skrývat dva diametrálně odlišné fenomény, které však přesto mají něco společného, a to jisté chápání („předporozumění“) Orientu, které nevyplývá primárně z autentické zkušenosti či kriticky zpracovaných poznatků, nýbrž z určitých předem daných východisek, která nejsou primárně vyvozena z Orientu samého, nýbrž z „Orientu, jak jej chceme mít“, čili ze světonázorového, estetického či jiného ukotvení samotného pozorovatele.
Orientalismem se tedy předně rozumí (což bylo původní chápání tohoto slova) napodobování různých prvků východních (orientálních) kultur západními autory a umělci, typické zejména pro 19. a 20. století, které se projevovalo v literatuře, výtvarném umění, architektuře, hudbě i jinde. Ovšem pod pojmem „orientalismus“ se skrývá také dnes již klasické dílo Edwarda W. Saida z roku 1978 a v širším smyslu pak západní cesty nazírání Orientu, vycházející z předpokladů jistých pro Orient příznačných daností, které mají být, ve svém důsledku, příčinou nerovného vztahu mezi Východem a Západem. Edward Said se sice soustředil především na evropský vztah k Blízkému východu a k islámu, ale pojem „orientalismus“ dnes bývá běžně používán v zobecňujícím smyslu k popsání vztahu mezi Západem a „těmi druhými“, tj. mimoevropskými kulturami a civilizacemi.
Nastavení pro západní vkus
Význam slova orientalismus je podle Saida komplikovaný, neboť vymezuje více okruhů, jež jsou však vzájemně propojené. Na orientalismus tak lze nahlížet jako na disciplínu, která zkoumá Orient z různých pohledů, například z pohledu antropologického, sociologického, historického či filologického (v češtině na to máme pojem „orientalistika“). V obecnější rovině pojem orientalismus znamená snahu postihnout druh myšlení založený na ontologickém a epistemologickém rozlišení mezi Orientem a Okcidentem (Západem). O tomto oboru lze uvažovat též jako o společenské instituci, která zkoumá výroky o Orientu a autorizuje názory na něj, popisuje Orient, učí o něm, objasňuje ho a řídí. Orientalismus je tedy způsob, jakým Západ Orientu vládne, restrukturalizuje ho a spravuje.
Orientalistikou se rozumí interdisciplinární vědní obor zkoumající Orient. Ovšem pojem orientalistika je dnes již téměř bezobsažný a také původní geograficky vymezené studijní obory jako sinologie, indologie či arabistika se stále častěji stávají pouze zastřešujícím termínem pro odborníky mnoha různých specializací, jejichž společným jmenovatelem je znalost jazyka, kontextu a reálií daného regionu. Dnešní orientalistické obory (přičemž v anglicky psaných textech se dnes, na rozdíl od češtiny, užívání slov „Orient“ či „oriental“ pokládá vesměs za nežádoucí) se vzhledem k rostoucímu významu asijských velmocí stále více zaměřují na současné asijské společnosti a disponují nemalým interdisciplinárním potenciálem, neboť využívají metodiky a poznatků různých oborů jako např. historie, religionistiky, sociologie či lingvistiky. Pojem orientalista, byť se běžně užívá, se jeví stále více jako poněkud archaicky deštník zastřešující množství oborů, které stále více čelí obecnějším vědním trendům hyperspecializace.
Bylo by chybou zúžit přístupy k Orientu pouze na orientalistiku a orientalismus. Orient mohl být pro mnohé cílem cest, pro jiné koníčkem a pro další nástrojem či záminkou. Zájem o Orient nabíral v průběhu dějin rozličné podoby: od ušlechtilé zábavy našich obrozenců a orientálních „kabinetů kuriozit“ zdejších aristokratů až po současný „orientální marketing“. O tom, jak se u nás prodává „orientální duchovno“, „orientální moudrosti“ či „orientální léčitelství“, netřeba dlouze teoretizovat, postačí letmý pohled do knihkupectví či různých e-shopů, aby si čtenář vytvořil vlastní představu.
A stejně tak jako v kulinářství často bývají orientální ingredience uzpůsobeny jazykům západních konzumentů (namátkou anglické kari), tak i „orientální duchovno“ bývá prezentováno a prodáváno způsobem, který zpravidla konvenuje s přednastaveným očekáváním publika. Krásným příkladem budiž dílo velkého mystického básníka Džaláleddína Rúmího, který po jistý čas v USA lámal žebříčky prodeje, přičemž podstatná část jeho početných obdivovatelů ani netušila, že tento „hlasatel lásky“ byl muslimským učencem. „Deislamizace“ a s tím související „univerzalizace“ Rúmího i jeho duchovního odkazu je jenom jedním z mnoha příkladů; své by k tomu jistě mohli dodat znalci dalších „orientálních“ učení či artefaktů.
Můj Ahmad je jiný
Objevování neznámého a vyrovnávání se s „jinými“ či přímo „exotickými“ lidmi, zvyklostmi, kulturami či náboženskými představami provázelo obyvatele českých zemí odedávna. Dramatické události nového milénia a zejména pak bouřlivé debaty v období tzv. migrační krize v letech 2015 a 2016 přesvědčivě dokázaly, že téma „my a oni“ nepatří ani zdaleka jen do sféry akademického zájmu, ale má zcela praktické a hmatatelné konsekvence. Nejvíce emocí v českém prostředí tradičně vyvolávají polemiky o islámu a muslimech, přičemž je překvapivé, nakolik dnešní argumenty i stereotypy navzdory modernímu jazyku i prostředkům šíření veskrze reprodukují dávno zažité šablony. Virtuální „muslim“ či „Arab“ českých internetových debat je spíše než kreativním výplodem současných aktivistů produktem kolektivně sdílených představ s prastarými kořeny i mimořádnou životností.
Vedle cíle cest, předmětu zájmu či zdroje inspirace se však Orient mohl stát – a také často stával – rovněž záminkou či nástrojem, a dodejme rovnou, že v obou těchto „rolích“ se nadmíru osvědčil. V minulosti se totiž mohlo v Orientu odehrávat něco, co by jinak v dobových podmínkách neprošlo (viz např. sexuální motivy v orientálních „harémových“ titulech, tak oblíbených v 19. století). V současnosti se zase může Orient snadno stát „odrazovým můstkem“ k dalekosáhlým úvahám či ideologickým prezentacím (viz český odpor proti islámu z let 2014 až 2016 provázený hledáním „našich hodnot“ na pozadí vymezování se vůči Jiným). Začne se tak třeba hovorem o islámu a po několika peripetiích na téma „naše a jejich hodnoty“ skončíme u nefunkční EU…
Orient může být předmětem internetových kulturních válek, ale též akademických polemik. V obou rovinách se přitom objevují motivy antiteze či nekompatibility, s nimiž se ostatně vyrovnává podstatná část Saidova díla, jež má mnoho obdivovatelů i kritiků. Vyrovnávání se s Orientem má však různé roviny, učené i jadrné, úmorné i dramatické a taky tragické i komické. Jejich dynamiku nám může, na závěr, přiblížit jeden příklad povahy spíše tragikomické. Orientálec, respektive orientální muslim, jakožto antiteze „našich hodnot“ se s železnou pravidelností objevuje v jistém typu debat, které se pro svou četnost i jako kolovrátek se opakující strukturu dokonce dočkaly své vlastní zkratky. Neznámý vtipálek na českém internetu je kdysi označil akronymem MAID, sestávajícím z počátečních písmen věty „My Ahmad is different“ („Můj Ahmad je jiný“). Jejich obsah lze shrnout následovně: naivní západní žena, která má muslimského (resp. orientálního) přítele (milence, manžela, partnera) se v nich střetává se zkušenou ženou, která velmi dobře ví, co jsou muslimové (resp. „orientálci“) zač, jací jsou „doopravdy“, neboť sama měla kdysi muslimského (resp. orientálního) přítele (milence, manžela, partnera), případně odhalila jejich „pravou tvář“ díky informačním vymoženostem sociálních sítí. Zatímco první žena hájí tezi, že „její Ahmad“ je milý, něžný, citlivý, přemýšlivý či chápající, druhá žena velmi dobře ví, že každý muslim („orientálec“) se dříve nebo později projeví ve své „pravé podstatě“, tedy jakožto machistický, sexistický, despotický a bigotní hrubián. A právě v tomto kontextu zpravidla zaznívá ona památná věta „Ale můj Ahmad je jiný“. Načež je dotyčné odpovězeno, že žádný Ahmad přece není jiný, neboť všichni jsou stejní a liší se jenom v tom, jak dlouho se dovedou přetvařovat.
Jak si lze snadno domyslet, za to, že řečení „Ahmadové“ představují protipól „našich hodnot“, může samozřejmě jejich původ. Standardní orientalistické rekvizity nám tak výmluvně připomínají, že zatímco „my“ tíhneme k demokracii, „oni“ tíhnou k despocii (či v lepším případě k osvícenému autoritářství). Zatímco „my“ vyznáváme svobodu, „oni“ podřízení se tmářskému náboženství. Zatímco „my“ si žen vážíme, „oni“ je utlačují a terorizují, zatímco u „nás“ se daří racionalitě, „u nich“ naopak jenom kvete fanatismus i fatalismus. A tak bychom mohli pokračovat, aniž bychom se dobrali konce. Nejhorší na tom je, že podobné uvažování (jistěže bez „Ahmadů“ a podané poněkud kultivovanějším jazykem) stále tvoří běžnou součást zdejšího mediálního diskursu, veřejnoprávní média nevyjímaje. Orientalismus má zkrátka dosti tuhý kořínek.
Autor je orientalista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás