Po návratu z dovolené, jejíž součástí byl i můj téměř nulový výskyt na internetech, jsem zdaleka nejen facebookové Česko téměř nepoznávala. Muži se v bujících vláknech diskusí intenzivně vciťovali do žen, do jejich letité dřiny a tréninků, které ranami pěstí nakonec prý zmarnil nějaký testosterony zvýhodněný nabušenec, do žen, které v tomhle systému nemají šanci i kdyby sebepoctivěji dřely, a to neznamená nic jiného, než že věci teda zašly už hodně daleko a svět už není normální místo a je to ostuda. Vše bylo jako v nějakém pitvorném feministickém snu, všude náhle staří bílí muži horující za to, aby byl svět (sportu) pro ženy férový a bezpečný, aby v něm normální ženy vůbec měly šanci.
Celé to přitom bylo o to zvláštnější, že stejné mužné zástupy před nedávnem tvrďácky sborově hlásaly, že Istanbulská úmluva je v Česku zmítaném domácím násilím zbytečná, a jindy pomocí biologických argumentů a těžbou uhlí objasňovaly, proč je v pořádku a přirozené, že ženy vydělávají méně, nehodí se do politiky, jsou právem chudší a je to hlavně na nich, aby se staraly o děcka a když už jsou u toho, tak je zcela logické, že uklidí a uvaří.
Právě socioekonomická stejnorodost a malý genetický vzorek sportovců mohl tehdy budit iluzi, že do exaktního poměřování fyzických výkonů už jen stačí zavést pravidla fair play.
Toto mé chvilkové zmatení samozřejmě vyprchalo záhy se zjištěním, že za tím testosteronovým monstrem, pseudoženou, boxerem, mužatkou, tou osobou, tím člověkem, co bije ženy a je chudák a duševní troska – se ve skutečnosti skrývá alžírská boxerka Imane Khelif. Jistě, nemohlo tomu být jinak, jedině to mohlo celou situaci vyjasnit, totiž že tentokrát nevyhrály ty naše český šikovný „holky“, jak se běžně o domácích sportovkyních píše, ale jakási divná cizí holka. Taková, co se českým klukům na internetech a v redakcích zas tak moc nelíbí, půl slova jí není rozumět, navíc by se jí možná i trochu báli. A považte, svou soupeřku, italskou boxerku v ringu dokonce „zmlátila“.
Komentátor na Rorschachově testu
Jistě, socky obecně překypují polopravdami, emocionálními kolapsy (zvláště jde-li o kombinaci muži a sport), unáhlenými a zmatenými konstatováními apod., něco relevantního, aby člověk pohledal, jsou už zkrátka takové, vždyť nemají ani šéfredaktory a editory, ale algoritmy. Naštěstí veřejný prostor formují i profesionální média. Tedy naštěstí… V této kauze snad ještě více než kdy jindy platí, že ono internetem zrozené „není to pravda, ale mohla by být“, se plynule přelilo do publicistiky.
Co vlastně zažehlo prudký stepní požár globálního zděšení? Olympijský boxerský zápas žen mezi Alžírem a Itálií se zvrtnul záhy, když italská sportovkyně Angela Carini hodila ručník do ringu po pouhých 46 sekundách s tím, že úder protivnice byl tak masivní, že má snad zlomený nos. A s grimasou ve tváři a svěšenými rameny opustila ring. No a, řeklo by se možná v devadesátkách, kdy se ženský box pomaloučku prokousával i do televizních přenosů. Možná by se leckdo tehdy akorát ušklíbl, že Carini je důkazem, že box není pro ženský. Celá událost by s největší pravděpodobností zůstala na okraji zájmu a v médiích nepřežila den. Ne tak dnes, kdy předpřipravený narativ, do něhož situace zapadla, byl zcela jiný. A jaký? Pro každého milovníka kulturních válek příliš jednoduchá otázka.
Takové Echo24 se ani vteřinu nerozpakovalo psát o „mužské boxerce“ a rámovat událost podtitulkem „transgender na olympiádě“ , rychle se pokusit vyrobit další skandál „mužské boxerky“ z Lin Yu-Ting, do titulků se dostala i rohatá bestie. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se toto médium soustředí na „transgender“ a jeho politickou kapitalizaci, to nepřekvapí. Relevantním zdrojům informací ale jako zkušení zápasníci uhýbali i komentátoři dalších médií.
Jen s potlačením všech nároků na publicistiku lze dočíst příspěvek k tématu v Hospodářských novinách, než člověku dojde, že sousloví z titulku „Neuvěřitelné, zmatené, nebezpečné“ sedí akorát tak na autora textu Petra Honzejka, jenž se mj. odvolává na citát vrchní TERFKy a transfobky J. K. Rowling nebo Elona Muska. Přitom Honzejkova intelektuální autorita Musk se shodou náhod zhruba před týdnem o své trans dceři vyjádřil skutečně kreténsky: „Můj syn Xavier je mrtvý, zabil ho virus woke kultury.“ Nakonec novinář svou letitou publicistickou praxi zhodnotí v úvažičce, v níž vypučí text myšlenkami o „vyšší spravedlnosti“, kdy se (stále jsme kupodivu u boxu) ukáže, že síla rány není všechno, dojde i na ženskou eleganci, zdravý rozum a krásu fair play.
Se sérií textů rozdmýchávajících hněv milovníků tradičního světa předsudečné nevědomosti přišly i Novinky, kde si například Alex Švamberk dále zaspekuloval nad tím, že „obě vypadají jako mužatky a spekuluje se…“, přičemž „za dveřmi vidí větší hrozbu“, jíž jsou trans lidé, což jsou vlastně méně úspěšní mužští sportovci, kteří se kvůli medailím nechají „přešít“. České masmédium tak zcela nereflektovaně šíří jeden z nejhojnějších a zároveň nejbizarnějších transfobních pseudoargumentů. A nakonec to opět celé skončí u dopingu a „obětování fair play“.
Je to skoro dětsky dojemné, jak čeští novináři milují a vzývají fair play. Přitom upřeně hledí na jednoduchou situaci jedné banální boxerské prohry, přičemž z nich jako při Rorschachově testu leze stará známá misogynie, tentokrát hezky paternalisticky ovinutá nesmírným zájmem o práva normálních (!) žen.
Ruská přísnost musí bejt, hlavně když jde o dekadenci
Novináři také cudně poukazují na kontext sporů mezi Mezinárodní boxerskou asociací (IBA) a Mezinárodním olympijským výborem, který s ní vypověděl spolupráci. Honzejk dokonce směle poukáže na fakt, že „existuje podezření, že IBA je financována z Ruska.“ Nelze přitom už jinak než ironicky dodat, že toto „podezření“ je dokonce tak silné, že i prezident IBA Umar Kremlev se generálním partnerstvím s Gazpromem chlubí přímo na homepage webu asociace.
Že postarší muž novinář vleze na návnadu misogynie do ruské pasti, je smutné, ale odpovídá to českému kulturnímu kontextu a východní mentalitě. Dokonce nedokáže nešermovat transgenderem a všelijakými posměšnými misgenderujícími pojmy ani v emancipačním příběhu chudé dívky z konzervativní země, jakou Alžír je, jež si vydupe fotbal, a nakonec navzdory dalším strukturálním překážkám se prosadí v boxu a kvalifikuje se na olympiádu. Její v tomto příznačně ženskou zkušenost pomyslně korunují výše popsané zpochybňující útočné výlevy, které zároveň nejsou než fantazií autorů. Všechny ty barvité představy o absenci náhodně zvoleného ženského reprodukčního orgánu i naopak spekulace o přítomnosti varlat či aspoň jednoho, chromozomech XY, které byly náhle tak mocné, že argumentačně přebily to, co jindy jednoznačně rozhoduje – „to mezi nohama“. Navíc pohlaví tentokrát každý viděl na první pohled! Ve skutečnosti naopak jediné, co víme s jistotou, je, že Imane Khelif je cis žena, tedy jako žena se narodila, byla vychovaná a identifikuje se tak. To bylo tak nějak taky to jediné, co v ve víru spekulací absentovalo.
Co pak upřímně nechápu, je novinářské selhání, s nímž se tu bez uzardění zmiňují „přísnější pravidla“ IBA, než má MOV nebo národní boxerské federace pro sportovce nebo se naznačuje nějaká rezignace MOV na pravidla a pragmatismus států, které lačné medailí posílají do ženských ringů mužatce.
Ruský hybridní útok na olympiádu je přitom nepřehlédnutelný nejpozději od jejího zahájení a dobře k tomu slouží skandalizace kde čeho, přičemž hlavní narativní matrice je tu známá „dekadence Západu“ a starý dobrý tradiční svět Ruska. Vysvětlovat geopolitické příčiny toho, proč se pařížských her nelze účastnit pod běloruskou nebo ruskou vlajkou, snad už opravdu není třeba rozvádět. Tajemstvím není ani samotná politika IBA, která využívá celkem prosté korupční mechanismy jako v tomto nebo tomto případě, kdy Rusové bezprostředně přispěchali završit diskreditační komplot vůči světovému sportu tím, že Carini finančně odmění za její mediálně vděčné odstoupení ze zápasu. Carini ale obnos nehodlá přijmout, navíc vyjádřila lítost nad útoky směrem ke Khelif.
Teolog a religionista Petr Jan Vinš ruské olympijské angažmá popsal ještě podrobněji včetně vyjádření MOV – právě na zlořečeném Facebooku. Každopádně celé to testování je mimořádně pochybné, tajné a neprůkazné, načasované podezřele poté, když vloni na MS Alžířanka vyřadila Rusku Azalii Aminevu. Navíc šlo o testovací precedens.
Navíc Imane Khelif sice patří mezi nejúspěšnější boxerky, v žádném případě ale není neporazitelná, jak se snaží morální panikáři sugerovat. Laciná je i obava ze zabíjení v ringu, která se v této souvislosti objevuje – několik boxerek během zápasu už skutečně zahynulo – kupodivu v boxerské rukavici se ale skrývala ženská ruka. Naposledy se tak přitom stalo Becky Zerlentes v roce 2005, naopak smrt boxera muže z letošního jara nikoho nedojala, natož aby se internety hroutily debatami ohledně bezpečnosti, mužského zdraví, fair play apod. Znamená to, že je ženský život cennější? Vůbec ne, život nemá cenu – při pohledu na globální konflikty ani dětský, s ohledem na klimatickou krizi ani zvířecí nebo prostě život jako biosféra. Člověka nic nezastaví. Vysokou cenu má jen jako nástroj politického vyděračství, manipulace, zastrašování a disciplinace – pak se vzdouvají emoce na obranu kolektivně halucinovaných skoro mrtvých evropských boxerek, zachraňují se nenarozené plody a vzývá se mateřství – až do porodu, pak už je společnosti opět spíše na obtíž.
Test toho, kdo se chytí na falešnou představu o destrukci sportu trans ženami a na věčnost skoro putující zápasnice, byl bohužel úspěšný – chytil se opravdu kde kdo, někteří i ochotně – například italská premiérka Meloni z postfašistických Bratrů Itálie, která šířila domněnky o pohlaví Alžířanky a zápas označila jako nerovný. Příznačně jí do toho hodila vidle Duceho vnučka, která pro Carinino poraženectví neměla pochopení.
Branky, body, vteřiny a koks
Olympijská myšlenka, jak ji křísil Pierre de Coubertin, vzývá nejen tělesnou a duchovní krásu, ale na rozdíl od starověkých klání nahatých mužů, počítá i s požadavky rovnoprávnosti bez rasové, politické a náboženské diskriminace. Demokratizační apel měl ale tehdy mnoho mrtvých úhlů – příznačně například směrem k ženskému sportu, obecněji genderu, docela dlouho to taky trvalo, než se her mohli rovnocenně účastnit neběloši – jak upomíná „skandální“ úspěch afroamerického atleta Jesseho Owense na „árijské“ olympiádě v Berlíně roku 1936. Rozčarování nad nadvládou některých etnik a národů v konkrétních disciplínách se ale objevuje dodnes.
Dodnes je limitem výprav také ekonomická náročnost přípravy reprezentace, politika i řada dalších okolností. Zkrátka první olympijští sportsmani byli bílí jinoši z nóbl rodin, kteří se rekrutovali z univerzitních sportovních klubů a olympiádě trvalo více než sto let, aby se přiblížila rovnoprávnosti v dnešním slova smyslu.
Právě socioekonomická stejnorodost a malý genetický vzorek sportovců mohl tehdy budit iluzi, že do exaktního poměřování fyzických výkonů už jen stačí zavést pravidla fair play. I samotný doping se řešil až během šedesátých let – vzhledem k studenoválečnickému celoplanetárnímu klání ale dost nedůsledně, jak ukazují některé dodnes nepřekonané rekordy.
Související článek:
Doping obecně nebyl dlouho sportovním tématem – pro srovnání: mezi nejnáročnější sportovní události patří nepochybně cyklistické etapové závody. A tak i například v meziválečné éře Tour de France je zdokumentováno užívání kde čeho od koňské masti přes ether, strychnin, kokain i alkohol a podnik byl spíše cílem dobrodruhů v pravém slova smyslu. Co se týče přímo olympiády, například vítěze maratonského běhu z roku 1904 Thomase Hickse zásoboval brandy a strychninem přímo trenér, což rekordman téměř nepřežil. Tehdejší představy fair play byly zkrátka dostatečně saturovány tím, že se nikdo z cyklistů během závodu nesvezl vlakem (ano, i to se stalo), nebo jako v případě Hicksova později diskvalifikovaného konkurenta autem.
Ve starém světě privilegovaných bělochů stačilo k fair play vlastně docela málo. Ještě to tedy všechno správně změřit, obodovat a je to. Současné vědění nezáludný nápad s rovnocennými podmínkami soutěže ale dost komplikuje. Vědeckými poznatky se potencuje nejen trénink, regenerace, ale i další formy dopingu, jehož nezjistitelnost je vždy tak nějak o krok napřed před jakoukoliv kontrolou. Zásadně se ale prohloubilo i poznání lidského těla, jeho genetiky a množství individuálních odchylek či anomálií, přičemž některé mohou předurčovat k vrcholným výkonům v konkrétních disciplínách.
Ženy a neženy perspektivou sedmé třídy
Právě tady se současné poznatky o lidském těle potkávají nikoliv s dekadencí Západu, který se zbláznil, ale s kritickým a analytickým popisem společnosti, který nabízejí humanitní vědy. Jakési automatické představy o přirozenosti genderového řádu, pohlavní hierarchie a binarity (ovšem s nějakými odchylkami, o nichž je lepší mlčet, aby to celé nezbořily) tají nejen vlivem genderových studií, feminismu a sociologie, ale paralelně i medicíny a biologie (nebo obecně „tvrdých věd“), na jejichž „exaktní jednoznačnost“ se konzervativní pohoršenci nad kde čím tak často upínají. Zatímco s tím prvním se odpůrci vyrovnávají poukazem na „ideologičnost“, neboť tu vlastní „zjevenou pravdu“ příkladně nevidí, u medicínských a biologických poznatků zůstávají jako Majerová z Trikolory na úrovni školní algebry definované tím, že jedna a jedna jsou dvě. Potom šermují hrubě zavádějícími zjednodušeními z učebnice přírodovědy pro děti a děsí veřejnost „ženami s genetickým profilem XY“, které budou kosit něžné sportovní soupeřky apod.
Věci kolem pohlaví a genderu možná nejsou složitější než jiné, jen jejich komplexnost prostě více překáží jednoduchým mocensky motivovaným výkladům. A tak podobně jako u sexuálních orientací a genderových identit nerozhoduje ani u biologického pohlaví ta jedna jediná definitivně určující věc, kterou „máme mezi nohama“, jak se rádo a často říká. Pro v tuto chvíli dostačující vysvětlení si lze sáhnout do textu bioložky Jeleny Braun, která mj. upozorňuje „náš model přírody je binární, ale má stovky definovaných výjimek, a miliony jedinců, kteří se této binaritě nějak vymykají.“ „Celkově tak to, jaké má člověk pohlaví, určuje kombinace chromozomů, pohlavních orgánů, pohlavních buněk, ale i třeba maskulinizace mozku,“ přičemž rozhoduje i chování ovlivněné např. identifikací s genderem, který je součástí fenotypu, tedy biologické kategorie. Analogicky se v jedné z diskusí na Facebooku vyjádřila i molekulární bioložka a genetička Jana Fialová Kučerová. Ve stručnosti – i genetické kombinace XX/XY se vážou na jednotlivé buňky a projevují se mozaikovitě, ne jako jednoznačný identifikátor. Ani Y zapříčiněná vyšší hladina testosteronu pak nutně nezajistí efektivní využitelnost ve svalech při sportovním výkonu. A na druhou stranu de facto asi každý vrcholový sportovec disponuje nějakým fyzickým, genetickým zvýhodněním – typem svalových vláken, stavbou těla, citlivostí na laktát, schopností regenerace atd.
Víme už zkrátka příliš mnoho, abychom mohli vůbec předstírat fair play jako před více než sto lety. Že se zábavní průmysl, jímž vrcholový i profesionální sport nepochybně je, překulí do nějakých verzí „enhanced games“ je více než pravděpodobné stejně jako nárůst sportovních disciplín a etnické diverzity.
Genderová kategorie jako doping
Jak to všechno souvisí s cis ženou z Alžíru, která si z olympiády přiveze nějakou z medailí, což je po sobotním vítězství nad Maďarkou Hamori, kdy se proboxovala do finále a získá minimálně olympijský bronz, už jasné? Je totiž žena a navíc nemá evropské rysy. To představuje dvojí znevýhodnění, které se vzájemně potencuje ve světě, který ovládají stále ještě převážně bílí muži. Muži, kteří, jak jsme si v úvodu textu připomněli, se svou výchovou podmíněnou bohorovností určují, kdo je normální žena a že má boxovat elegantně.
Mužství je zkrátka něco jako sociální doping, genetické zvýhodnění, před nímž se otevírají dveře kamkoliv, kde automaticky přispívá svou expertizou. Muže není třeba na olympiádách geneticky zkoumat a vylučovat je nebo napadat jejich výsledky stylem, že boxují příliš tvrdě nebo běhají příliš rychle. Jejich výkon není limitován genderem, jako je tomu u žen, nejsou šikanováni bodyshamingem a jejich různorodé hladiny testosteronu nesměřují k tomu, aby byli drženi fyzicky zkrátka. Naopak, u mužů se vysoký výkon tak nějak předpokládá, přestože v praxi končí často u fanouškovské identifikace s klubem, disciplínou, sportovcem. Sport je mužskou a muži kontrolovanou sférou a k tomu patří i ostražitost nad povahou ženského sportu a žen sportovkyň. Zatímco rasismus postihuje samozřejmě i mužský sport, u ženského má kvůli tomu další daleko zásadnější dopady.
Jsou to totiž především mimoevropské ženy afrického původu včetně Afroameričanek, které kvůli mohutnějšímu svalstvu čelí velmi častému osočování z dopingu a jak vidíme u Imane Khelif i pokusům jejich kariéru ukončit politicky motivovanými dezinformacemi o jejich genderu.
Ta motivace ale zůstává v jádru misogynní a rasistická – právě na to upozorňují arabská média, která daleko citlivěji vnímají onen univerzálně vnucovaný evropský standard ženské krásy. Estetický ideál bělošský a kulturněhistoricky evropský, kdy žena byla ráda viděna jako křehká, pasivní, trochu bezradná jako dítě, v pohyb a dýchání omezujících šatech nebo na vysokých jehlách znemožňujících svižnou chůzi, natož běh. Je to žena pod kontrolou, disciplinovaná, způsobná, jemná. Jestli pak můžeme útok na Khelif k něčemu úspěšně přirovnat, tak k honu na čarodějnice, snaze, když už ne upálit, tak aspoň „civilizovaně“ diskvalifikovat, vyjmout ze světa patriarchálních ideálů.
Fenomén čarodějnictví tu přitom zdaleka není jen metaforou, ale s pomocí dnes již klasické knihy americké vědkyně italského původu Silvie Federici Kaliban a čarodějnice tu snadno najdeme hlubší paralelu. Federici především vyvrací představu, že čarodějnické procesy byly jen jakýmsi posledním středověkým zatměním evropské mysli, ale dává je naopak do kontextu s modernitou a vznikem kapitalismu.
Ten, aby mohl efektivně kumulovat kapitál, potřeboval levnou práci – a ta nejlevnější je rovnou zadarmo. V raném novověku se tak spustil násilný a krvavý proces, který označujeme jako kolonialismus. Ten ujařmil otroky jako zdroj levné práce, a také ženy, které přišly o svá někdejší ekonomická působiště zformovaná během středověku. Nový řád byl postaven na genderově oddělených rolích a ekonomické moci – na produktivní (za peníze) práci mužů a neproduktivní či přesněji reproduktivní, tedy neplacené práci žen – ovšem primárně právě bez té se neobejde. Mzdový patriarchát, kdy je žena svázána s příjmem muže a zároveň vypuzena z veřejného prostoru přetrvává v mnoha společenských nastaveních dodnes. Stejně jako podvědomý děs z lidí, kteří jej mohou ohrožovat – ekonomicky emancipované ženy, ženy silné, s vůlí se prosadit v tradičních mužských baštách, jako je příkladně sport – o boxu nemluvě.
Ne náhodou se pak oběťmi čarodějnických procesů stávali i queer lidé, pronásledovány byly porodní báby (kontrola reprodukce), kriminalizovala se prostituce (na kapitalistické výrobě nezávislý zdroj příjmu), ženy zkrátka neposlušné a překračující konvence. Třeba někdejší otrokyně v boxerských rukavicích. To vše nepatří do světa neduživých bělochů, kteří tu bubnují na poplach s gentlemanskou péčí o blaho „normálních“ tedy společensky podvolených žen. Tady se spíš bubnuje na poplach před emancipací, ženskou silou a vzdorem, před světem, který ohrožuje genderový doping patriarchátu, v němž ženy nikdy neměly mít rovnocenné místo.
V tomto smyslu i celý ten mediálně a síťově sociální proud nesmyslů a verbalizovaných frustrací není než podobným nástrojem, jakým bývalo utrpení během čarodějnických procesů a jejich efekt šíření strachu a varovných signálů vůči všem, kdo nezapadali, a hlavně zapadat ani nechtěli. Celá věc je především dalším útokem na ženský sport a podobu ženské tělesné zdatnosti, která pro mnohé bohužel končí někde u bikin plážových volejbalistek. A v nemenší míře útokem na všechny sportovce i nesportovce s tělem mimo libé představy strážců vlastních sexualizovaných fantazií, útokem na všechny queer sportovce a sportovkyně, na lidskou diverzitu a důstojnost.
Z toho celého je zkrátka příliš patrné, že staré kulturní motivace strachu schovaného za nenávist, houževnatě přežívají ve svých iracionálních podobách dodnes. Ruská propaganda jim pomáhá jen malinko, největším nebezpečím zůstávají naše vlastní předsudky a nevědomost, mnohdy by se dalo přímo říct hloupost.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás