Osmdesátá léta byla v Americe érou fitness. Prodejní rekordy trhaly videokazety, na nichž Jane Fonda cvičí aerobik, největší hereckou hvězdou se stal svalovec Arnold Schwarzenegger a v posilovně se odehrává i video k největšímu hitu dekády Physical zpěvačky Olivie Newton-John. Dobovou estetiku a étos tělesného sebezdokonalování teď vytěžuje film britské režisérky Rose Glass Zatracená krvavá láska (Love Lies Bleeding), který se odehrává na konci osmé dekády v jakémsi americkém zapadákově.
V nejlepších momentech film připomíná Thelmu a Louisu na steroidech.
Příběh samozřejmě začíná v posilovně, kde se cestou na šampionát ve Vegas zastaví začínající kulturistka Jackie (Katy O’Brian). Čeká na ni osudové setkání se správcovou Lou (Kristen Stewart), která ji naučí píchat si steroidy, ale také Jackie zaplete do sporů uvnitř své rodiny. Otec Lou (démonický Ed Harris) má ve městě pod palcem všechno důležité včetně místní policie, ale teď se o něj zajímá FBI a vypadá to, že jeho rodinné impérium se brzy zhroutí.
Lesbická romance z první třetiny filmu je ale jen začátek. Z Jackie napumpované steroidy se stává monstrum a první obětí je domácí tyran JJ, švagr Lou. Chvíli se zdá, že Lou všechno zvládne ututlat, a mrtvola putuje do rokle, kde obvykle končí nepřátelé její rodiny. Pak se ale do věci vloží její nenáviděný všemocný otec a všechno směřuje k vyvrcholení letitého konfliktu mezi otcem a dcerou. Otec má k dispozici střelné zbraně, ale Lou má svoji Jackie.
Překročit své já
Britská režisérka Rose Glass debutovala před pěti lety dobře přijatým psychologickým horrorem Saint Maud. Její novinka v produkci společnosti A24 by se dala zařadit do kategorie body horror – kulturistka na steroidech ve fantaskních cronenbergovských sekvencích mutuje, jindy zase roste, jako kdyby mělo jít o ženskou verzi komiksové postavy Hulka.
„Bolest je slabost, která opouští tělo,“ hlásá jeden z motivačních plakátů v posilovně, kde Lou pracuje. Kulturistika je ve filmu zobrazena jako posedlost překračováním limitů vlastního těla. Jackie chce ale hlavně překonat omezení svého genderu. Na americkém zapadákově konce osmdesátek vládne pevnou rukou patriarchát a ženy si musí nechat líbit ponižování. Lou by z tohoto omezeného světa ráda utekla, ale neví jak, a až Jackie jí ukáže cestu. Ta je ale bohužel lemována mrtvolami.
Druhou potenciální žánrovou škatulkou pro Zatracenou krvavou lásku je neonoir. Scénář, za nímž stojí Rose Glass a Weronika Tofilska, pomalu odhaluje skrytou, temnou vrstvu americké společnosti prorostlé zločinem. Postavy se vzájemně drží v šachu starými křivdami a to největší násilí se jako obvykle děje uvnitř spořádané rodiny. Otec Lou vlastní ve městě kromě posilovny také střelnici a své zaměstnankyni Jackie ochotně vysvětluje, že zbraně jsou víc než jakákoliv jiná síla, kterou lidé disponují. Jackie mu ale nakonec dokáže, že víc než bouchačky je láska.
Thelma a Louise na steroidech
Zatracená krvavá láska má perfektní start. S pomocí tepajícího osmdesátkového disko soundtracku pumpuje do diváka energii a povedené je i zobrazení queer romance. Kristen Stewart v roli správkyně Lou skvěle zachycuje zoufalost maloměstského života podtrženou její queerness. Zároveň ale tušíme, že v její minulosti je toho víc, než je ochotná říct. Katy O’Brian jako Jackie také hraje suverénně, její postava je od samotného začátku rozrušujícím živlem, který ve městě všechno převrátí naruby. Když pak přijdou její steroidové rauše a nekontrolovatelné výbuchy agresivity, stává se víc a víc zdrojem chaosu.
V nejlepších momentech film připomíná Thelmu a Louisu na steroidech, chvíli je jako trochu méně cynické Fargo (film i seriál) nebo feminističtější Městečko Twin Peaks. Ukazuje, jak se v posilovací mánii odráží osmdesátkový neoliberální sen o možnosti stvořit nového člověka skrze maximalizaci vlastního úsilí. Smutným varováním je ale skutečnost, že Jackie nakonec zjistí, že sebetvorba nového já má své hranice v konzervativní, patriarchální společnosti, která nesnese žádné zpochybňování. Posilovat může, jak chce, ale stejně si na ni systém nakonec došlápne.
Někde ve dvou třetinách filmu trochu dojde dech a tempo se zvolní. Najednou má prostor i černá komedie – třeba zoufalý povzdech Lou pokaždé, když musí uklízet krev a lidské vnitřnosti. Jak Jackie postupně ztrácí schopnost vnímat realitu, posouvá se film víc a víc do podoby jakéhosi halucinačního snu. Trochu se tím neguje jeho syrovost a vyloženě fantaskní závěr možná až moc chce utéct filmovým klišé. Stejně ale skončí u největšího klišé všech dob a oslavuje sílu lásky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás