Po evropských volbách udělala evropská pravice škatulata, škatulata, hejbejte se. Češi, kteří mají pouhých jedenadvacet europoslanců, byli v nadprůměrné míře u toho. Český oligarcha a majitel strany ANO Andrej Babiš ohlašoval založení krajně pravicové frakce Vlastenci pro Evropu spolu s maďarským autoritářským vůdcem Viktorem Orbánem a Herbertem Kicklem, představitelem rakouských Svobodných, první krajně pravicové strany, která vstoupila do evropské vlády (už po volbách v roce 1999). Mělo to svůj dobrý důvod: ANO do frakce dodalo 7 europoslanců. Spolu s dvěma dalšími poslanci Filipem Turkem a jeho béčkem je Čechů nakonec ve frakci celkem devět. I po vstupu dalších výrazných krajně pravicových hráčů, jako je zejména francouzské Národní shromáždění Marine Le Pen a Jordana Bardelly, tvoří počet sdružených europoslanců 84. Češi zde tedy mají víc než desetinu.
Není to přitom tak, že by tato frakce vysála všechny české europoslance ochotné spolupracovat s krajní pravicí nebo pochybnými autoritářskými konzervativci. Okamurova SPD, zhrzená z toho, že si většina jejích dosavadních europarlamentních přátel ze skupiny Identita a demokracie našla nové kamarády v jejich babišovsko-turkovské konkurenci, se brzy otřepala. Její zbytkový europoslanec Ivan David (bývalý ministr v sociálnědemokratické vládě) zamířil do frakce Evropa suverénních národů s nejkrajnější evropskou ultrapravicí, vedenou Alternativou pro Německo, která byla i pro Le Pen a Wilderse příliš nahnědlá. Bude tam v dobré společnosti polské Konfederace (jejich poslanec Grzegorz Braun před nedávnem proslul spálením chanukového svícnu v polském parlamentu), francouzské Rekonkvisty (napravo od Marine Le Pen) a dalších. Skupina Stačilo!, tvořená předsedkyní komunistů Kateřinou Konečnou a odpadlíkem od Okamurova béčka PRO, se mezitím rozhodla nepředstírat levicovost a odejít z radikálně levicové platformy (z níž by patrně beztak byli vyloučeni) – především pro nesouhlas s evropskou klimatickou a migrační politikou.
Jinými slovy: z 21 českých europoslanců je jich 14 buď ve formacích s krajní pravicí nebo sami krajní pravici reprezentují.
Ze slepence s příznačným názvem Spolu putovali dva europoslanci z ODS do staré známé frakce Evropští konzervativci a reformisté, které dominují Bratři Itálie původně postfašistické političky Giorgie Meloni a polské Kaczyńského Právo a spravedlnost. Otevřeně ultrapravicových stran tu mezitím trochu ubylo právě proto, že nové víření v euroklubech přimělo řadu jejich bývalých přátel přiznat barvu. Španělští krajní pravičáci ze strany Vox se přidali k Babišovi a Orbánovi a představitelé Zemmourova Znovudobytí (Reconquête) – ano, s Vondrou a Zahradilem seděla v této frakci po nějakou dobu strana, která byla ve francouzské politice napravo od LePen, odešli dokonce k AfD a Okamurovi.
Jinými slovy: z 21 českých europoslanců je jich 14 buď ve formacích s krajní pravicí nebo sami krajní pravici reprezentují. Ze zbylých sedmi je šest (z KDU-ČSL, TOP 09 i STAN) shodně v Evropské lidové straně, která se snaží pózovat v roli umírněných konzervativců, ale ve svých řadách dlouhá léta tolerovala Viktora Orbána. Pokud se podíváme třeba na lidoveckého europoslance Tomáše Zdechovského, lze mít o umírněné póze značné pochybnosti. Zbývá jedna jediná liberální poslankyně, pirátka Markéta Gregorová, která je ve frakci zelených.
Nenaplněný sen Viktora Orbána
Tyto přesuny vypadají jako bezprostřední reakce na eurovolby. Skutečností ale je, že zárodky těchto změn krystalizovaly už několik let, nejpozději od jara 2021, kdy Evropská lidová strana konečně a s velkou neochotou vyloučila Viktora Orbána. Velmi brzy se začalo proslýchat, že se maďarský mocipán rozhodl spojit dvě skupiny svých obdivovatelů: konzervativce a krajní pravici. Dávalo to smysl hned na víc způsobů.
Především si konzervativci z Orbána udělali ikonu. Vdova po Helmuthu Kohlovi prohlásila, že její manžel by si přál, aby nad jeho rakví mluvil maďarský vůdce a ne Angela Merkel, Petr Fiala se snaživě fotil u Orbánova plotu a Jan Zahradil několikrát hlasitě vyjádřil lítost, že se Orbána nepodařilo přetáhnout od lidovců k jejich konzervativnímu euroklubu.
O vztazích mezi Orbánem a krajní pravicí detaily neznáme, nicméně je pravděpodobné, že probíhaly podobné námluvy. Ideově je Orbán, jak upozorňuje třeba maďarská politoložka Eszter Kováts, obdobou západní krajní pravice, ideově nejblíž mu je patrně AfD. To samé platí i o polském Právu a spravedlnosti, a právě tak třeba o Václavu Klausovi, který této straně ostatně jezdil i dělat kampaň.
Tento trend přitom není žádnou středoevropskou výjimkou, ke konvergenci národních konzervativců a krajní pravice dochází leckde. Krajní pravice se snaží umístit v mainstreamu a posunout směrem ke „slušným“ a „přijatelným“ konzervativním stranám, jako to vidíme třeba na strategii „dediabolizace“ u francouzské Marine Le Pen. Naopak konzervativci se ve snaze o účinnost a přitažlivost posouvají ke krajní pravici, jak jsme viděli třeba na velké části propagandy k Brexitu nebo na trumpismu: co z toho je ještě republikánský konzervativismus na steroidech a co už normální krajní pravice? A dokdy má vlastně smysl snažit se to rozlišovat?
Orbán tedy měl politický postřeh a jeho plán dával velký politický smysl. Spojením konzervativců a krajní pravice by vytvořil ohromnou sílu už při minulém složení Europarlamentu, sílu, která se mohla ucházet o vítězství v eurovolbách 2024. Ten kalkul mohl vyjít: kdybychom dnes mechanicky sečetli poslance Evropských konzervativců a reformistů, Vlastenců pro Evropu a Evropy suverénních národů, dostali bychom se k číslu 187, což by znamenalo druhý nejpočetnější europoslanecký klub dýchající na záda nejsilnějším lidovcům s 216 europoslanci. Jistě, nelze dělat mechanické součty, ve frakci jsou různé strany z jednotlivých zemí, které by se patrně nesnesly. Efekt jednotného postupu a zdání celkové alternativy pro Evropu ale patrně mohl zapůsobit a dát i menšímu počtu stran lepší výsledek.
Rozděleni Ukrajinou, rozděleni ambicemi
Sen Viktora Orbána dával velký politický smysl a mohl představovat skutečnou výzvu pro evropský establishment, a ještě více pro zásadové odpůrce národních konzervativců na levici. Do cesty se mu ale postavily dvě důležité překážky, v jejichž důsledku tu máme místo jedné plánované frakce rovnou tři.
Tou první byla válka na Ukrajině. Ta rozdělila nejen střední Evropu, ale i politické síly napříč EU. Řada českých i polských konzervativců, včetně těch, kteří se ještě nedávno učili maďarsky, aby se od Orbána naučili, jak zopakovat jeho zázračná vítězství, si najednou nemohla vzpomenout, co na maďarském vůdci vlastně obdivovala. Zatímco pro ně znamenal národní konzervativismus především „obranu Západu“ proti „hrozbě z Východu“, ať už to byly „hordy muslimských uprchlíků“ nebo Putin, Orbán si vybral z nacionalistického konzervativismu především sledování „národního zájmu“ bez ohledu na ostatní. Kritika liberální demokracie byla pro Orbána od začátku spojená se značnou otevřeností nezápadním možnostem, do čehož patřily i výhodné a patrně též zavazující dealy s Ruskem.
Válka nejen Orbánovi zmařila jeho integrační fantazie, ale sebrala mu možnost zvolit patrně preferovanou variantu. Ještě před pár lety jej poslanci ODS i PiS lákali jako žádané zboží, nyní mu ale neumožnila vstoupit italská premiérka Meloni. Ta udělala z loajality k bojující Ukrajině klíčovou záležitost, která rozhoduje o členství a nečlenství ve frakci.
Za tímto postojem patrně není především solidarita s Ukrajinou. Meloni chce hrát v EU tu nejvyšší hru a podezření, že je proruská, by pro ni bylo toxické. A podobné ohledy musely brát i jiné strany.
Mnohdy bylo pravdou, že největším nepřítelem nacionalisty je jiný nacionalista. Tentokrát to tak zcela neplatí, nicméně podezření, že AfD má ve svých řadách nostalgiky po nacismu, mohlo i nacionalisticky orientované voliče v německých zemích značně zneklidnit.
A tak ambice přiváděly národní konzervativce a krajní pravici ke společnému jednacímu stolu a zase je od něj odváděly. Lákala je představa spojených sil, která by dohromady mohla znamenat skutečnou výzvu stávajícím vládnoucím strukturám v EU, opravdový mocenský blok. Ale odrazovalo to, že pro klíčový cíl každé politické strany (a té nacionalistické snad ještě víc než jiné) – převzetí moci ve vlastním národním státu – mohla lecjaká spolupráce představovat zátěž.
Největší chyba Andreje Babiše?
Podle Jana Bělíčka se právě toto stalo Babišovi, kdy prý vstupem do krajně pravicové frakce udělal svou největší politickou chybu. Z proteovského středového populisty lavírujícího mezi náladami společnosti se stal definitivně někdo, kdo jasně přiznal barvu, půjde snáze identifikovat a snáze se na něj bude útočit. Zbaví se svých chameleonských možností a skončí soubojem o voliče Tomia Okamury. Kéž by to byla pravda!
Jenže Babišovi píáristé sliní prst a nesliní ho vůbec špatně, celkem dobře čtou, kam fouká vítr. Střed se vyprázdnil, oslabil a tísní se v něm příliš mnoho zájemců připravených přinést „věcná řešení problémů“, ať už to znamená cokoli. Babiš svým jasným výběrem mezi „přítelem Orbánem“ a „přítelem Macronem“ zcela jistě odradí mnohé z těch, kteří by jej stejně nevolili. Jeho voliči (a v Česku je obrana spalovacích motorů a odmítání muslimské migrace většinový postoj) ale očekávají jasně opoziční postoj vůči Green Dealu a migračnímu paktu, pocit, že jsou na prvním místě, a rozhodná slova. K tomuto účelu si bohužel vybral Babiš dobře. Platí-li, že největším konfliktem v dnešní politice je střetnutí „lidí odněkud“ a „lidí odkudkoli“, vítězů a poražených globalizace, Orbán a Le Pen jsou bohužel dobrým symbolem toho, že český oligarcha bude do roztrhání těla bojovat za ty „odněkud“.
Vzpomeňme, jak na „hranatou legendu“ Filipa Turka vypadlo krátce před eurovolbami, že je buď politický neonacista, nebo má bizarní pozitivní posedlost Adolfem Hitlerem (těžko říct, co by vlastně bylo horší). Ani to mu ale nezabránilo v úspěchu, ani to od něj neodehnalo širokou škálu jeho podporovatelů. Připomínání Turkových vlastních slov patrně mnohdy fungovalo kontraproduktivně, jako důkaz, jak velkým problémem je „hranatá legenda“ pro liberální establishment, že se o něm musejí šířit tak nehorázná svinstva (bez ohledu na to, že byla pravdivá!). Krajní pravice, a to i ta historicky nejstrašnější, přestala být tabu.
Ale především, kdo vlastně bude na Babiše za spolupráci s Orbánem a krajní pravicí v Česku věrohodně útočit? Připomíná to stand-up Lucie Macháčkové o výběru jmen pro děti, kde zmiňuje protesty své matky proti jménu Samanta s tím, že se jí spolužáci budou smát. „Kdo se bude smát?“ odpovídá Lucie Macháčková otázkou. „Bude se smát Kajetán? Nebo se bude smát Malvína? Análie bude rozhodně držet hubu…“
Lze očekávat, že za spolupráci s Orbánem a Le Pen bude Babiše kritizovat třeba Fialova ODS, která se ještě před pár lety snažila ulovit maďarského premiéra do své frakce a jejíž europoslanec Vondra si ještě před pár týdny stěžoval na údajné démonizování Le Pen? Vyzní taková kritika věrohodně od TOP 09 a lidovců, kteří v tom s ODS i přes názorové rozdíly pojedou „Spolu“? Zrovna KDU-ČSL bude zcela jistě zticha, nejen, že ji v europarlamentu reprezentuje Orbánův fanoušek Tomáš Zdechovský, ale v rámci své snahy o návrat nad pět procent bude podle všeho s Babišem soutěžit v útocích na ty nejslabší a dost možná v této odporné disciplíně i vyhraje.
Česko patří k nejeuroskeptičtějším zemím Unie. Namísto sebevědomé levicové pozice, která by brala mezinárodní spolupráci i členství v EU jako výchozí bod, ale dokázala by pojmenovat nerovnosti, které EU vytváří, a navrhnout jejich řešení, tu máme jednoho nacionalistického kritika Evropské unie vedle druhého. Spolupráce s nacionalisty na unijní úrovni neublížila ODS – může v klidu hrát roli „zachránců demokracie před populismem“ a zároveň se na unijní úrovni paktovat s Právem a spravedlností (nezmátlo to jen české voliče a novináře, ale i předsedu Senátu za tuto stranu Miloše Vystrčila, který gratuloval k vítězství odpůrcům Práva a spravedlnosti a Jan Zahradil s Alexandrem Vondrou mu pak musel na sítích vysvětlovat, s kým že to jeho strana vlastně spolupracuje). Těžko říct, zda ublíží Babišovi.
Francouzské dilema pro českou levici?
Problém bude mít především levice: možná se jí zopakuje francouzské dilema, ale bez toho, aby měla sílu jako ve Francii. Vzpomeňme, co se tam v posledních volbách odehrálo: všichni levicoví kandidáti ve jménu boje proti krajní pravici disciplinovaně odstoupili tam, kde byli třetí, a umožnili zvolení Macronových liberálů i tam, kde šlo o lidi spojené s prosazováním nepopulární neoliberální politiky. Macronovci, ač byli v pozici slabších, to levici rozhodně neoplatili stejnou měrou: neodstoupili tam, kde Le Pen čelila taková levice, která byla na jejich vkus příliš „radikální“, ať už to znamená cokoli. Radikálně levicová Nepoddajná Francie v důsledku toho přišla o několik ze svých nejzajímavějších poslanců a poslankyň. Ani z pozice silnějšího tak levice nepřiměla liberály k tomu, aby se ve společném zápasu proti krajní pravici chovali solidárně a recipročně (když už ne k tomu, aby sebereflexivně nepostavila nepřijatelné kandidáty spojené s nepopulárními reformami).
I my budeme mít dilema: Budeme se jistě snažit o návrat levice, kterou v parlamentu potřebujeme, a také o volební potrestání asociální vlády. Můžeme to udělat bez ohledu na hrozící nástup Babiše, který se přihlásil k evropské krajní pravici? Anebo bude snaha zabránit tomuto návratu znamenat cenu „realistické“ volby některé ze stran skládajících Fialovu vládu, která se totálně zdiskreditovala svou asociálností a o níž víme, že si především zaslouží výprask? Francouzi aspoň měli silnou levici s atraktivním programem, my zatím nemáme ani jedno.
Pokud by volby vypadaly takto, pak Babiš jednoznačně uspěl – vnutil by nám pojetí politiky jako souboje mezi jednou a druhou pravicí, mezi tvrdými euroskeptiky z Vlastenců pro Evropu s o něco měkčími euroskeptiky z Evropských konzervativců a reformistů. Doufejme, že i tahle hrozba probudí k životu zajímavější alternativy.
Autor je politolog a novinář.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás