Rozhovor s člověkem, který je přesvědčený, že cokoliv vlastní stát nebo veřejný sektor, je hůř spravované, než když to vlastní soukromník, se často odvíjí dost podobně. Můžeme si vzít za příklad třeba vlastnictví domů. V diskusi o konkrétním domu, který není v dobrém stavu, se ozve někdo, kdo prohlásí, že stát by neměl vlastnit domy, protože se o ně neumí starat. Když snesu příklady a srovnání, která ukazují, že soukromé vlastnictví nemovitosti může vést k tomu, že dům je nakonec k demolici, a že i obecní správa nemovitostí může být efektivní, dozvím se, že soukromé vlastnictví je stejně vždycky lepší. Je to taková argumentace kruhem, kdy je jasná jen jedna věc, a to že soukromé je vždycky lepší než státní, obecní nebo prostě veřejné. Skutečnost, že se na dobré správě věcí podílí i řada jiných faktorů než to, o jaký typ vlastnictví jde, se pak zcela vytrácí.
Argumentaci založenou na svatém grálu soukromého vlastnictví nelze prorazit ničím.
Lze například s velkou mírou jistoty předpokládat, že ve Švýcarsku budou jezdit čisté vlaky dochvilné jako hodinky bez ohledu na to, v jaké formě vlastnictví se nacházejí. Byť by tedy dobře fungující systém bez znárodnění soukromých železničních společností v roce 1902 nejspíš nevznikl. Nepřekvapí ani to, že si ve Švýcarsku vlaková doprava s autobusovou nekonkurují, ale naopak na sebe navazují. Stejně tak není potřeba mnoho imaginace na to, aby člověk pochopil, že pokud budou chtít jezdit Britové normálně vlakem, který opravdu přijede a odveze je tam, kam potřebují, nezbyde jim nic jiného než železnici opět znárodnit.
Argumentaci založenou na svatém grálu soukromého vlastnictví nelze ale prorazit ničím. A protože českou politiku tato víra, že stát by neměl vlastnit nic, značně ovlivňuje, vedou se neustále diskuse o tom, co by se ještě mělo zprivatizovat. Nejhorší dopady má tato ideologie na instituce, které by měly poskytovat veřejnou službu, jako jsou dráhy a pošta.
Příběh České pošty je smutný a zároveň pro tuto ideologickou slepotu symptomatický. Instituce byla dlouhé roky ničena tím, že špatně placení zaměstnanci, kteří museli dělat práci i za několik lidí, byli nuceni prodávat různé komerční produkty. V objemu práce, který se nedal zvládat, neplnili pracovníci vždy svou úlohu na jedničku, což kritiky vedlo k tomu, že by se to nejlépe mělo celé zprivatizovat. Snaha dostat se do černých čísel pak vedla vedení pošty k omezení služeb a také k prodeji nemovitostí. Nyní přichází pošta s tím, že prodá komerčně úspěšnou Balíkovnu. A při této příležitosti jsme se dozvěděli, že se pošta „v rámci transformace překlápí z obchodně-logistické společnosti ve společnost, která by místo byznysových měla plnit služby pro stát a sloužit státu a občanům“. V diskusích na sociálních sítích jsem se dočetla mnoho variací na tuto tezi. Tedy že státní podnik tu přece není od vydělávání a nemá být komerční.
S tím by se dalo i souhlasit, kdyby se ovšem zároveň pošta stále nechtěla dostat do černých čísel tím, že prodá to, co funguje, a nadto ty nemovitosti. Až prošustruje peníze, které takto získá, budeme mít zase na talíři, že by se měla celá zprivatizovat, protože je ztrátová, byť se tedy ukázalo, že si stát nejspíš uvědomil, že poštu potřebuje a že soukromé společnosti její funkci plně nahradit nemohou.
Na celém procesu mě ale ze všeho nejvíc zneklidňuje nápad na prodej ikonické budovy hlavní pošty v Jindřišské. Prodej se sice zatím odsunul, ale nejspíš se budovy pošta nakonec zbaví. Ta je přitom symbolem pošty a představuje kulturní dědictví nesmírného významu, jež se na peníze ani přepočítat nedá. Prodejem se zalepí nějaké ty díry, budovu někdo koupí a téměř jistě už nebude sloužit veřejnosti. Při podobných situacích mě vždycky napadá, kde jsou konzervativci, když je člověk potřebuje? Bojují v kulturních válkách, a zatím v naší společnosti chybí hlas, který by upozorňoval na to, že tradice, dědictví a kontinuita jsou hodnotami, bez kterých se nám tu bude žít mnohem hůř.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás