V Evropě i v česku po volbách do evropského parlamentu výrazně posílily ultrapravicové strany. V důsledku změněného poměru sil i vyšších ambic nacionalistických a tzv. suverenistických formací, došlo také k přeskupení jejich sil a frakcí v europarlamentu. Jejich posílení a následné změny se promítly, a ještě promítnou i do české politiky. Zejména hnutí ANO Andreje Babiše, které je nyní oficiálním členem největší ultrapravicové frakce Evropy a spojencem proruského Viktora Orbána, zamíchalo kartami. Zároveň ale není jasné jak, a to na evropské i české úrovni.
SPD vstoupilo do ještě do radikálnější ultrpravicové frakce, než jsou Babišovi a Turkovi Patrioti pro Evropu.
Do voleb v USA tu nastane určité mezidobí, Viktor Orbán po své zahraniční misi Kyjev-Moskva-Peking přiznal, že jeho mírový plán čeká na to, až bude prezidentem zvolený Donald Trump. Podobná situace je v celé evropské ultrapravici, která bude s případným zvolením Trumpa mnohem sebevědomější. Zvláště pokud by to znamenalo také zvnějšku vnucený mír pro Ukrajinu a posílení ruského vlivu. Pokud se Trump prezidentem nestane, ultrapravice v Evropě bude volit jinou taktiku. I tak bude nepřehlédnutelná.
Není to tak, že se ultrapravičáci po Evropě zvlášť výrazně „znormalizovali“ nebo snad „dediabolizovali“, jak o tom hodně mluví v případě své strany francouzského Národního sdružení Marine Le Pen. Změnili se spíš všichni ostatní a směrem k ultrapravici se posunul střed a spolu s ním i politické strany a jejich představitelé, respektive politický střed, mainstream. Změnilo se to, co považujeme za normální a přijatelné.
Chudák Okamura
Posilování ultrapravice v celé Evropě i v samotném Česku paradoxně odnesl matador domácí xenofobní scény Tomio Okamura. Jeho SPD v eurovolbách výrazně oslabila a předběhlo ji i Stačilo! komunistické předsedkyně Kateřiny Konečné a taky dvojblok Motoristé-Přísaha s lídrem Filipem Turkem. Zvláště nástup Filipa Turka je do jisté míry příznačný. Jeho kariéra totiž v lecčem připomíná tu Okamurovu.
Než se Okamura stal politikem, byl televizní celebritou, podnikatelem a byznysovým influencerem. V roli investora se pravidelně objevoval v reality show Den D, jako odborník pravidelně komentoval turistický ruch atd., před kameru se cpal, kde se dalo. Politika pro něj byla dalším krokem navazujícím nejen na působení v televizi, ale taky na psaní knížek a blogových příspěvků. Právě jako svérázný bloger si Okamura získal pozornost domácích rasistů, když v jednom svém textu navrhoval stěhování českých Romů do Indie, kde si měli založit vlastní stát. První voličské hlasy ve volbách, napřed v senátních 2012 a o rok později v parlamentních volbách, tak Okamura získával už jako oblíbená televizní tvář.
Filip Turek získal popularitu na internetové televizi V.O.X. a na dalších internetových kanálech, a také on pronikl do politiky z pozice všeobecného influencera s politickými názory. Oproti Okamurovi Turek využívá novější média a má celkově mnohem lepší pozici na českém ultrapravicovém internetu. V síti pořadů, podcastů a show se donekonečna nadává na feministky, Evropskou unii, ekologii, příliš mnoho pohlaví, současné umění a podobně. To vše s různou mírou naštvání a „dělání si legrace“. To vše z úst úspěšných nebo pseudoúspěšných mužů vychvalujících kapitalismus a tvrdou práci. Z tohoto prostředí vychází i Turkův slovník, který oslovuje do velké míry formou a gesty spíše než konkrétním obsahem a politickými požadavky.
Turek i Okamura cílí na podobné voliče. Oba usilují o hlasy lidí zásadně nespokojených se stavem současné evropské a české politiky a oba za současný stav viní zelenou politiku, migraci a nedostatek státní suverenity. Přitom se hlásí k nacionalismu, „tradicím“ a kulturnímu a sociálnímu konzervatismu. V některých ekonomických a sociálních rétorických apelech se však mohou překvapivě rozcházet.
Konec předstírání
Okamura i jako ultrapravicový, anticikanistický a rasistický politik vždy formuloval sociální požadavky a nešetřil kritikou nízké životní úrovně pracujících. Jedním z jeho evergreenů byl boj za oběti exekuční mafie a za regulaci tohoto businessu. V Česku je totiž ve srovnání s okolními zeměmi nadměrně vysoký počet lidí v exekucích, často se přitom lidé v těžko splatitelných exekucích ocitli kvůli zpočátku velmi nízkým částkám anebo smlouvám na hraně či za hranou zákona. Ve svých sociálních požadavcích samozřejmě Okamura hrál staré dobré pravičácké rozdělování lidí na „zasloužilé“ chudé na jedné straně a ty druhé, nezasloužilé, nepřizpůsobivé, závislé a jinak nevyhovující. Takovéto dělení je z podstaty vylhané, právě špatně nastavený sociální stát, jako máme i v Česku, udělá z „poctivého člověka, který po mnoha letech přišel o práci“, velmi rychle „vyžírku, která zneužívá dávky.“ Právě proto ultrapravicová sociální politika pro chudé nefunguje. Ale to neznamená, že Okamura vágně podobné požadavky nekladl.
Turek je v tomto ohledu mnohem podobnější ODS. Mluví o podpoře průmyslu, zjevně tím naráží zejména na Green Deal a obecně jakékoliv regulace, ale může to znamenat právě i omezování sociálních práv zaměstnanců a podobně. Opakovaně také mluvil o tom, že daňová zátěž je moc vysoká a bylo by dobré ji snížit. Ekonomické problémy by tedy řešil spíš dalším omezováním jistot a větší mocí pro firmy a kapitál. Turek nebyl jediný nový europoslanec, který vzešel v těchto volbách z prostředí internetových celebrit. I v ekonomických otázkách dodržuje kulturu kšeftování a draní se nahoru každý sám za sebe, tedy ještě tvrdšího kapitalismu.
Politika z Bruselu
Toto je jen jeden z nápadných posunů doprava, které česká politická scéna zaznamenala po eurovolbách. Nejvýznamnější pochopitelně je Babišův přesun z liberální do ultrapravičácké frakce s Viktorem Orbánem, Marine Le Pen a rakouskými Svobodnými, kteří kdysi vznikli jako strana pro bývalé nacisty. Do této frakce se připojil i Turek, který na rozdíl od Babišova ANO má v europarlamentu sám sebe a ne jen druhořadou skvadru ze svojí partaje. Pokud chce někdo dělat českou politiku z Bruselu, bude to z této frakce právě on. I ODS je členem ultrakonzervativní frakce společně s polským Právo a Spravedlnost a z Bruselu za ni dělá politiku Saša Vondra.
Politici z hnutí ANO jako Havlíček vehementně tvrdí, že se ANO změnou svojí evropské loajality nemění. Že se nestává proruskou stranou, ani že nesouhlasí, tedy nehodlá být zodpovědné, za program a výroky všech svých nových ultrapravicových a neofašistických spojenců po Evropě. To je ze strany ANO a Havlíčka určitě chytrá odpověď, zároveň ale přes všechnu svoji snahu nemůžou Havlíček ani Babiš popřít, že svým vstupem do frakce posilují i Orbána a tím i jeho hlas v Evropě. Hnutí ANO tímto krokem jen dokončilo obrat, který pomalu probíhlal už dlouho. Na domácí scéně to pochopitelně bude znamenat ještě větší tlak na Okamurovu SPD, jejíž voliče bude chtít Babiš vysát. Inspirovat se bude určitě i u Filipa Turka a Kateřiny Konečné.
SPD vstoupilo do ještě do radikálnější ultrpravicové frakce, než jsou Babišovi a Turkovi Patrioti pro Evropu. Do frakce Evropa suverénních národů s německou AfD, se kterou odmítla spolupracovat i francouzská nacionalistka Marine Le Pen, se SPD ocitla sice možná v nejostřejší partě, ale taky v partě, kterou nikdo nechce. A je otázka, jakým způsobem bude Okamura radikalizovat rétoriku na domácí půdě oproti Babišovi. Když ten už zahájil pomrkávání po protiukrajinsky naladěných voličích odmítajících podporu Ukrajině a volajících po neutrálnější pozici Česka.
Na domácí půdě tomu chce SPD čelit alespoň dalším spojováním. Kromě již ověřené spolupráce s Trikolorou chce Okamura nyní spolupracovat i s hnutím PRO Jindřicha Rajchla. O mnoho mladší hnutí s kořeny ve velkých demonstracích na Václavském náměstí v letech 2022 a 2023 však už samo ztrácí dech. Můžou to být právě ale plná nebo aspoň poloplná náměstí, která by Okamurovi udržela punc toho nejtvrdšího protimigračního a protiukrajinského bojovníka. Spojením s Rajchlem si pojistil, že alespoň tato oblast politické mobilizace mu úplně neuteče. I tak prostor pro jeho politické působení zůstane poměrně úzký. Na to, kdy byl Okamura jediný hlasitý ultrapravičák, který to měl navíc zcela zjevně jako business model, budeme brzy jen nostalgicky vzpomínat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás