Důstojná reprezentace v politice je sama o sobě k ničemu

Oslavování „důstojnosti“ projevů politiků a političek k politické analýze moc nepřispívá.

Pavel Šplíchal
Foto European Parlament, CC BY 2.0 DEED

Prezidentské večeře, obědy, projevy, udílení vyznamenání, diplomatické recepce a podobné formální akce vyžadují dekorum a cit pro styl. Milovníci oblečení, znalci etiket a další různorodí experti můžou podobné akce hodnotit na základě kritérií typu, jestli se hodil předkrm k vínu nebo kravata k ponožkám. I když ale politická formální setkávání musí mít svá pravidla, aby se předešlo zbytečným nedorozuměním, nemělo by pouhé jejich naplňování být důvodem k pozitivnímu hodnocení. První novoroční projev prezidenta Petra Pavla stejně jako další jeho projevy komentátoři i lidi na sítích spokojeně hodnotí jako „důstojné“. Bohužel to nic neznamená.

Oceňování důstojnosti může snadno splynout s přehlížením strukturálních nerovností a chyb.

Reprezentativní role prezidenta svádí k jejímu estetickému chápání. Typická je pozornost vůči oblečení „první dámy“ a podobné kvazipolitické mediální žánry. Hodnotit takto politické projevy a další politické akty je ale chyba. Prezident ani v tom nejlepším saku nepřestává být politikem. Jeho projevy jsou politickými projevy a je potřeba jim tak rozumět. Kdyby Petr Pavel nemluvil o vládě a její politice, ale třeba o seriálech a trávení času s rodinou, možná by šlo jeho projevy depolitizovat, ale nikdo, ani prezident Pavel, se o nic podobného nesnaží. Adorovat „důstojnost“ jako v zásadě nicneříkající kritérium tak nedává smysl.

Hlad po důstojnosti je nicméně pochopitelný. Roky s Milošem Zemanem jsou lemovány skutečně nedůstojnými obrázky. Nejde jen o Zemana s „virózou“ u korunovačních klenotů nebo Zemana při různých příležitostech sprostě urážejícího své odpůrce, ale třeba taky o Zemanův žertovný small talk s Vladimirem Putinem, ve kterém český prezident navrhuje likvidovat novináře a Putin ho mírní s tím, že stačí korigovat. Je samozřejmě fajn, když toto prezident nedělá.

Populismus

Kategorie „důstojnosti“ jakožto apolitičnosti či nadstranickosti pronikla i do hodnocení Pavlova novoročního projevu. Když Václav Dolejší na Seznam zprávách kvituje Pavlův zájem o mladé, na které všichni ostatní kašlou, už si nevšímá toho, že prezident kladně hodnotí vládu, která objektivně vytváří mladým lidem horší podmínky k životu. Právě apolitická „důstojnost“ umožňuje nevšímat si zjevných rozporů. Prezident Pavel si všimne mladých, dokonce zmíní problémy s bydlením a vnímání nespravedlnosti a klimatické krize, ale vládu zároveň chválí a opakuje klišé o špatné komunikaci. Jako by vláda nesměřovala přesně opačným směrem než ke klimatické udržitelnosti nebo dostupnosti bydlení. Důstojnost toto všechno ale snese.

Pokud Zemanovo „buranství“ bylo někdy chápáno českými komentátory jako svého druhu populismus, který zakrýval Zemanovy opravdové zájmy, za populismus musíme označit i vyzdvihování důstojnosti, která je sama o sobě jen formou. Nejde jen o Pavlův projev, který přece jen aspoň na nikoho neútočil, ale o to, že oceňování důstojnosti může snadno splynout s přehlížením strukturálních nerovností a chyb. To, proč se Pavlem adresovaní mladí necítí vždy dobře, může souviset i s tím, kdo dnes extrémně a nemorálně prosperuje a bohatne. Označení příčin mizérie by možná vyvolalo mírné napětí, ale vánoční či novoroční pohoda se stejně stává čím dál víc únikem do soukromého bezčasí. Pojmenování oligarchů a fosilních miliardářů jako hlavní příčiny celé řady našich potíží by nám svátky nezkazilo.

Autor je redaktor Alarmu.

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.