„Covid nás připravil.“ Jak fungují ukrajinské univerzity v době války

Jak vyučovat a provádět výzkum v době války? O situaci ukrajinských vědců a každodenním fungování vysokých škol jsme hovořily s ukrajinskou historičkou Tetianou Kovalenko.

Veronika Pehe

Jak vyučovat a provádět výzkum v době války? O situaci ukrajinských vědců a každodenním fungování vysokých škol jsme hovořily s ukrajinskou historičkou Tetianou Kovalenko

Tetiana Kovalenko je docentkou na fakultě historie Charkovské národní univerzity V. N. Karazina. Jako historička se specializuje na dějiny střední Evropy a paměťová studia. V současné době je od října 2022 stipendistkou Německého historického institutu v polské Varšavě. Setkali jsme se v Praze, kde koncem dubna vystoupila s několika přednáškami.

 Začněme situací ve vaší domovské instituci – Charkovské národní univerzitě. Její budovy byly vážně poškozeny ruským ostřelováním již na začátku války v loňském roce. Jak univerzita funguje ve válečných podmínkách?

Některé budovy mé univerzity byly zničeny již v prvních dnech války. Univerzita okamžitě vyhlásila prázdniny, které trvaly od začátku války v únoru 2022 do konce března. Stalo se to opravdu velmi rychle. V těch dnech jsem nebyla schopna příliš přemýšlet o své práci a povinnostech. Jen jsem si psala se studenty, protože už během covidu jsme měli konverzační skupiny na různých online platformách.

Podle zákona mohou být studenti vysokých škol osvobozeni od vojenské služby, ale vím, že v prvních dnech mnoho studentů do ozbrojených sil skutečně vstoupilo. Bohužel mnoho z nich také ve službě zemřelo.

Když 24. února vypukla válka, napsala jsem svým studentům, abych zjistila, jak se jim daří. Následující měsíc se neučilo. Ale administrativní pracovníci pracovali, lidé pomáhali odklízet trosky ze zničených budov. Mnoho zaměstnanců pracovalo na tom, aby byly učebny bezpečnější, zabezpečovali okna, mnoho bezpečnostních opatření bylo učiněno v knihovně, která je jednou z největších univerzitních knihoven na Ukrajině. Máme miliony knih, včetně sbírky vzácných svazků. Bohužel některé vzácné knihy byly při raketovém útoku poškozeny.

Jak vypadá každodenní fungování univerzity o rok později?

Na konci března loňského roku se naše vedení rozhodlo pokračovat ve vzdělávacím procesu. Nemuseli jsme vést přednášky a semináře přes Zoom, Skype apod., vše záleželo na situaci jednotlivých pedagogů a jejich studentů. Pokud jsme měli možnost vést přednášky online, udělali jsme to. Pokud tato možnost nebyla, využívali jsme tzv. distančních kurzů. Tyto kurzy jsme využívali již během covidu a byla to pro nás opravdu velká pomoc. Platformy jako Google Classroom nebo Moodle umožňovaly studentům číst materiály, někteří učitelé nahrávali své přednášky na YouTube. Já jsem například nahrávala hlasové zprávy, protože ne všichni studenti měli přístup k videomateriálům.

Připojení k internetu bylo zřejmě poměrně špatné?

Ano, takže jsem posílala textové materiály a hlasové zprávy, ale nejen to. Některým studentům, které znám už delší dobu, jsem psala osobní zprávy, ve kterých jsem jim říkala, jak mě mrzí, že se v tomto věku musí schovávat v krytu nebo utíkat z domova. Vím, že mnozí z nich mají také mladší sourozence. Mnozí z nich mi psali také proto, že během našich online hodin za covidu viděli mou dceru, když byla doma. Také mi říkali, ať se opatrujeme, že to je to nejdůležitější. To mi opravdu pomohlo.

A jaká opatření jste přijala, když vypukla válka?

Moje rodina se přestěhovala z Charkova do Poltavy, dál od hranic s Ruskem, takže se zdálo, že je to bezpečnější oblast. I když dnes na Ukrajině žádný bezpečný region neexistuje. Bomby a rakety mohou padat všude. Nestanovila jsem studentům žádné přesné termíny. Věděli například, že mají do určitého data splnit nějaký úkol, ale řekla jsem jim – pokud to nezvládnete teď, můžete to udělat za týden nebo za dva týdny. Věděla jsem také, že někteří studenti se věnují dobrovolnické práci. Říkala jsem si – buď mohou pracovat na úkolech, nebo pomáhat ostatním. Tak jsem jim napsala, že mi nevadí, když úkoly pošlou později.

Kampus Charkovské univerzity, než byl v roce 2022 ve válce poničen. Foto Vizu, Wikimedia Commons.

 

Neuvažovalo vedení univerzity o přesunu na bezpečnější místo?

Vím, že naše vedení diskutovalo o možnosti evakuace univerzity, ale nakonec tak neučinilo, protože většina profesorů hlasovala pro to, aby zůstali v Charkově a pokračovali v práci tam. Rektorka naší univerzity zůstala v Charkově po celou dobu války. Jsem na ni opravdu hrdá.

A co studenti a studentky? Byli někteří odvedeni do armády?

Podle zákona mohou být studenti vysokých škol osvobozeni od vojenské služby, ale vím, že v prvních dnech mnoho studentů do ozbrojených sil skutečně vstoupilo. Bohužel mnoho z nich také ve službě zemřelo. Máme online projekt, který vede muzeum historie naší univerzity a který připomíná ty, co padli během války. Poskytuje rozhovory a sdílí informace o těchto lidech. Nebyli to jen studenti, ale také profesoři a další zaměstnanci, kteří chtěli narukovat, aby – jak říkáme – chránili svou rodinu, svůj dům a svou zemi.

Řada vyučujících našla originální způsoby, jak se s touto situací vypořádat. Známá jsou virální videa s přednášejícím v zákopech…

…ano, a také studentů, kteří četli knihy, a dokonce i učitelů, kteří organizovali zkoušky na frontě. Nemyslela jsem si, že to řeknu, ale covid nám opravdu pomohl. Veškerou metodiku a mnoho materiálů pro distanční vzdělávání jsme už měli k dispozici.

Mnoho ukrajinských vědců využilo stipendia v zahraničí. Vy sama nyní působíte ve Varšavě. Jak to ovlivnilo fungování ukrajinské akademické obce?

V Polsku jsem od října. Už na konci února minulého roku bylo mnoho možností zahraničních stipendií. Rozhodla jsem se ale zůstat s rodinou, protože manžel nemohl Ukrajinu opustit. A říkala jsem si, že i kdybychom spolu strávili jen jeden „normální“ den, stojí to za to. Ale pak jsem začala chápat, že zima může být velmi chladná, a já mám malé dítě, takže jsem začala hledat možnosti. Teď jsem v Německém historickém institutu ve Varšavě a dalo mi to opravdu velmi mnoho. Válka začala ještě za covidu a my jsme měli karanténu, takže jsme téměř nechodili na univerzitu a měli jsme výuku přes internet. Ve Varšavě jsem konečně začala pracovat jako dřív – vodím dceru do školky a pak jdu do knihovny nebo do kanceláře. Je to iluze normálního života. Mnoho mých kolegů je v jiných zemích a jsme v kontaktu. To mi opravdu pomáhá.

Dnes je pro ukrajinské vědce snazší ucházet se o práci v zahraničních institucích než před válkou. Například nám stačí napsat jednostránkovou žádost, a ne desetistránkovou. Takže z toho mám radost. A také chci využít možnosti být v zahraničí k tomu, abych lidem o Ukrajině více vyprávěla. Protože já mám pocit, že jsem v bezpečí, ale lidé tam nikoliv. A já kvůli tomu trpím. Když čtu zprávy, mám chuť všem zavolat a zeptat se, jestli jsou v pořádku. Když jsem byla na Ukrajině, zprávy mi nepřipadaly jako taková hrůza. Asi proto, že když jste tam a víte, že jste v pořádku, tak lidé kolem vás jsou nejspíš také v pořádku.

Úzkost je horší, když jste daleko.

Přesně tak. Zároveň teď na Ukrajině probíhá spousta dobrovolnických projektů, které pomáhají dětem nebo dospělým z válečné zóny, pomáhají lidem s traumatem. Na Ukrajině jsem se tohoto procesu účastnila, ale tady jsem vědkyně s běžným pracovním dnem. Jsem ráda, že mám hodně práce, protože když mám příliš mnoho času, začínám přemýšlet a stále více litovat, že nemohu být se svou rodinou.

Váš manžel nemohl jet s vámi?

Bohužel. Neviděla jsem ho od října. Na Ukrajinu samozřejmě jet můžu, ale není to tak jednoduché. Je to více než dvacetihodinová cesta vlakem, a ne vždy je to bezpečné.

Jste historička, prameny, se kterými pracujete, se nacházejí v archivech, ke kterým nyní nemáte přístup. Jak to ovlivnilo vaši práci?

Mám to štěstí, že jsem pořídila spoustu fotek. Když jsem bádala v archivech, přemýšlela jsem, jestli mám všechny ty fotky opravdu pořizovat. Možná je nepotřebuji, možná je to ztráta času. Ale teď jsem ráda, že jsem to udělala. Na druhou stranu, archivy na Ukrajině stále pracují a opravdu aktivně se zapojily do digitalizace archivních dokumentů. Statistiky za loňský rok ještě nemáme, ale jsem si jistá, že procento digitalizovaných dokumentů bude velmi vysoké. Ukrajinské archivy také za tímto účelem dostaly od západních partnerů nové skenery.

Vznikly nějaké snahy o přesun materiálů do bezpečných oblastí nebo do zahraničí?

Ne, hlavní strategií je digitalizace. Ukrajina je obecně velmi digitalizovaná země. Téměř veškerou potřebnou byrokracii mohu vyřídit na dálku.

Ráda bych se zeptala na genderový aspekt současné situace ve vědě. Předpokládám, že většina lidí, kteří využívají stipendia v zahraničí, jsou ženy.

Měli bychom upřesnit, že ženy s dětmi. V praxi to znamená, že podmínky pro ukrajinské vědce a vědkyně nejsou tak přísné jako před válkou. Každý vidí, že pokud je žena s jedním nebo dvěma dětmi v cizí zemi sama, bude muset trávit čas péčí o ně. Tak například já končím svůj pracovní den ve čtyři hodiny odpoledne a začínám ho znovu v deset večer, když jde dcera spát. To se samozřejmě občas mohlo stát i u nás na Ukrajině, ale teď se to stalo normou. Ale to není stížnost, jen realita. Na konferencích je to obvykle tak, že ukrajinské ženy se účastní osobně a ukrajinští muži online. Taková je realita našeho života.

Ale myslím si, že je to také příležitost pro ukrajinské ženy a pro vědkyně. Před válkou si ženy možná říkaly – mám teď malé dítě, tak se teď nebudu hlásit do toho či onoho projektu, ale teď se situace změnila a hlásí se do ambicióznějších projektů i s malými dětmi.

Takže můžeme v této situaci najít i nějaké pozitivní prvky? Ukrajinská věda se stále více internacionalizuje.

Rozhodně. A také můžeme zlepšovat naše jazykové znalosti. Nejen jazyk hostitelské země, ale také angličtinu. Například na Ukrajině jsou všechny zahraniční pořady v televizi dabované. Takže pokud aktivně nečtete nebo se sami nerozhodnete sledovat něco v angličtině, opravdu nemáte tolik příležitostí k procvičení. Ale v zahraničí musíme. Na mé domovské univerzitě máme kurzy, jak se přihlásit do různých mezinárodních programů. Součástí mnoha programů pro ukrajinské stipendisty jsou i speciální kurzy o tom, jak žádat o různé druhy finanční podpory. Je to opravdu také velká pomoc do budoucna.

V tuto chvíli je asi těžké cokoli plánovat, ale chystáte se na Ukrajinu vrátit?

Plánuji se vrátit na konci června. Nejsem si jistá, jestli se vrátím do Charkova, je to velmi blízko hranic a pro děti to není nejlepší místo, protože školní výuka probíhá online. Pro starší děti to může být trochu lepší, ale pro malé děti je to opravdu velmi obtížná situace. Ale já si říkám – dceři je šest let jen jednou a její tatínek a prarodiče toto období prošvihnou.

Jak podle vás tato zkušenost s hybridním učením a masovou emigrací ovlivní současnou generaci studentů?

Máme studenty, kteří nastoupili na univerzitu v době covidu a pak šli rovnou do války. Mohu jen doufat, že zvítězíme dřív, než dostudují. Mluvili jsme o zkušenostech ukrajinských vědců, ale zkušenosti některých ukrajinských studentů jsou podobné. Mnoho studentek se také přesunulo do zahraničí. Své kurzy absolvují online, ale zároveň mají možnost zapojit se do života jiné společnosti. Také děti – je to pro ně příležitost, jak se naučit jiný jazyk, seznámit se s jinou kulturou. Až se všichni vrátí na Ukrajinu, bude to pro ukrajinskou společnost představovat hlubokou změnu.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále