Jak zachránit regiony a pomoct školám? Mít více úředníků a přestat si nalhávat, že se z nebe snesou investoři

V rámci projektu Vzděláváním k neúspěchu vznikly tři podcasty, které se věnují sociální a ekonomické situaci v regionech, kvalitě vzdělávání nebo otázce inkluze.

Stanislav Biler
Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec

Ukázat jednoznačně prstem na největší problém českých základních škol nejspíš nelze. Pokud se na to podíváme optikou dětí a jejich práva na zajištění co nejlepšího možného vzdělání, pak rychle narazíme na zjištění, že jim nikdo nic takového negarantuje ani za to neodpovídá. Z toho také vyplývá, že děti žijící v periferních regionech mají obecně menší šanci, že v jejich obci bude kvalitní škola. Stát se touto elementární nerovností nezbývá.

Jaká daná škola bude, záleží na obci coby zřizovateli, na řediteli školy a pak na samotné lokalitě – zda je v dojezdové vzdálenosti potenciálních pedagogů nebo je natolik atraktivní, že je dokáže přitáhnout a přesvědčit, aby se v obci usadili. To už jsou proměnné, které definuje pozice konkrétní periferie. Ty v rámci Česka spojuje několik znaků: vylidňují se, stárnou, postrádají pracovní příležitosti, kulturní vyžití a dostupnou lékařskou péči. Situace přitom obvykle není stabilizovaná, ale postupně se zhoršuje.

Stát vytváří dvě kategorie obyvatel

Proč tomu tak je a co by se s tím dalo dělat, se snažil v doprovodném podcastu zodpovědět Ondřej Slach, sociální geograf z Ostravské univerzity. Rozhovor s ním – a také s dalšími zde zmíněnými – vedla redaktorka Alarmu Táňa Zabloudilová.

Evropské peníze, které mají podporovat třeba vyloučené lokality, končí v rukou žadatelů, kteří jsou dlouhodobě úspěšní, a to dál rozevírá nůžky mezi školami.

Slach za zásadní problém označil odliv obyvatel a popsal efekt eskalátoru: „Malá města v Česku mají mezi pěti a patnácti tisíci obyvateli. V periferních regionech je jich zhruba 92 a 60 procent z nich vykazuje dlouhodobý populační pokles daný odlivem obyvatel. Když jsme se dívali na jejich odliv, více než třetina lidí směřovala do Prahy a další třetina do krajských měst. Důsledkem je, že v těchto regionech chybějí lidé. A když v regionech nemáte lidi, těžko tam můžete rozvíjet nějaké ekonomické a další aktivity.“

Nejde přitom o to, že by se v těchto regionech žilo jen o trochu hůř než jinde. Rozdíly jsou mnohdy zásadní: „Stát zde fakticky vytváří dvě kategorie obyvatel. Osoblažsko a další jsou v kategorii obyvatel, kteří mají horší životní podmínky než obyvatelé v jiné části Česka. Bavíme se o dostupnosti zdravotní péče, o kvalitě školství, bavíme se o kvalitě života jako takového… To už je otázka lidské důstojnosti, ne toho, že chce někdo víc nebo míň, ale o zajištění elementární péče, která není stejná,“ vysvětluje Ondřej Slach a dodává: „Do zhruba padesáti procent obcí o víkendu nezajíždí hromadná doprava… Pokud nemáme zajištěny základní služby, nemá smysl se bavit o nějakém ekonomickém rozvoji a dalších věcech. Roli sehrává také to, že se jedná o malé, řídce osídlené oblasti, které mají malý volební potenciál, což se promítá do pozornosti politiků.“

Současný stav pak podle Slacha určuje možnou budoucnost: „Za takové situace nelze očekávat, že do těchto regionů zamíří velcí investoři nebo že zde budou vznikat inovativní firmy. To v situaci nezajištěných základních služeb prostě není možné a také to není možné v situaci, kdy vzdělaní a kvalifikovaní odcházejí pryč.“

Do regionů podle sociálního geografa sice míří investice do silnic nebo budování turistických center, ale chybějí investice do lidí, které se vykazují obtížněji než opravená silnice. Chybějí lidé s penězi, kterými by udrželi v chodu lokální ekonomiku. Tomu nepomáhají ani opatření jako zrušení superhrubé mzdy, což pomohlo vysokopříjmovým, kterých je zde pomálu, ale neprospělo chudším a chudým, kterých je zde naopak hodně. Pomoct by podle Slacha měly investice do místních služeb, do nemocnic a do škol, aby mohla vzniknout rezidenční ekonomika.

Za kvalitu vzdělání neručí nikdo

Z problémů regionů vyplývají problémy škol. Týká se to zvláště zajištění kvalifikovaných pedagogů, kterým se do okrajových částí země z výše zmíněných důvodů příliš nechce. Stabilizace periferních regionů je však pro vytvoření nebo udržení kvalitních škol zásadní.

Školám a dětem se věnují dva podcasty. První z nich se nahrával živě v Kampusu Hybernská, kde jsem si pod moderátorským vedením Táni Zabloudilové povídal s expertem na vzdělávání ze společnosti PAQ Research Karlem Gargulákem. Z hodiny a tři čtvrtě dlouhé diskuze bych zmínil dva problémy: decentralizaci a byrokracii, kdy problémem není jen její množství, ale také absence byrokratů, tedy úředníků, což spolu mnohdy souvisí. Ale popořadě.

Když se hovoří o decentralizaci školství, míní se tím několik věcí, které směřují k tomu, že nikdo nenese systémovou odpovědnost za úroveň škol v určitém regionu. Podle Karla Garguláka byla decentralizace v devadesátých letech vedena úvahou, že bude nejlepší, když si každá obec svou školu pohlídá sama, tím ale zmizela odpovědnost za celek: „Tou neodpovědností větší než za jednu školu se nám začaly školy v kvalitě hodně rozcházet.  Stát současně nebyl dlouho schopný vydefinovat nějakou kvalitu. Toho dosáhl až v letech 2014 až 2015, kdy stát řekl, jaké věci dělá dobrá škola.“

„Zadání státu není zaměřené na výkon, jak by se mohlo zdát, ale požaduje určitou kvalitu. Zadání pro školy je nějakých 26 kritérií, která jsou primárně zaměřena na to, aby se všechny děti posouvaly kupředu, aby se podporovaly jak děti, které mají nějaké specifické potřeby, tak romské děti, nadané děti, a tak dál. To je zadání pro ředitele, učitele, pro školy,“ popisuje Gargulák něco, co dává smysl, ale současně s sebou nese jeden problém vyplývající z decentralizace: „Je to obtížně vymahatelné. A důvod je ten, že za to nikdo nenese odpovědnost, kromě té školy samotné. Záleží tím pádem hodně na kvalitě ředitele, který se zodpovídá starostovi, což je zřizovatel té školy. Zřizovatel nese odpovědnost jen za svou školu nebo školy, pokud jich má více. Ale nenese odpovědnost za žádné širší území.“

Za ono širší území ovšem nenese odpovědnost prakticky nikdo, a proto jsme se dostali do situace, kdy spolu dobré i špatné školy v podstatě sousedí a jen shoda náhod rozhoduje o tom, jaké vzdělání se tomu kterému dítěti dostane. Bity jsou nejvíce děti z problémových poměrů, protože ambiciózní rodiče se o vzdělání svých potomků aktivně starají. Že chybí střední článek podpory, zmiňují dnes v podstatě všichni.

V rámci reportáží jsem se ptal starostů na to, co od škol coby zřizovatelé vlastně chtějí, jaké jsou jejich představy o vzdělání, jak tyto výstupy kontrolují a podobně. Bez výjimky jsem se setkal s údivem. Pohled zřizovatelů se dá shrnout tak, že zvolením ředitele školy jejich zodpovědnost za vzdělávání končí a se školou je pojí především otázka rozpočtu a oprav budov. Nelze se tomu divit. Na starostovi obce leží nekonečná řada činností s omezenými personálními zdroji. Nicméně výsledkem je, že dohled zřizovatele nad kvalitou vzdělávání fakticky neexistuje. O klíčové roli zřizovatele hovořila v posledním podcastu, který se věnoval především inkluzi, také Helena Pravdová z Férové školy. Pokud zřizovatel nemá znalosti z oblasti školství, pak nemůže vědět, jak má školy a proces vzdělávání vlastně hodnotit. Více v podcastu s Helenou Pravdovou.

Šetříme na úřednících

Že jsou školy dnes zavaleny administrativou, vám řekne každý ředitel už ve dveřích. Část této zátěže přitom pramení ze systému, kde se prakticky vše řeší pomocí grantů, výzev a dotací, na něž školy sepisují žádosti, které musí administrovat a hlídat. Na to jim ale chybí personální zdroje na straně jedné a na straně druhé je vypisuje stát, který na rozdělování miliard korun zaměstnává komický počet úředníků a současně mluví o tom, že jejich stavy musí snížit.

„Často se mluví o tom, že úředníků je hodně, ale na státní úrovni je jich opravdu málo a to pak vede k tomu, že třeba kvalita toho, jak jsou nastaveny podmínky programů podpory, je opravdu nízká. Nakonec to vede k tomu, že evropské peníze, které mají podporovat třeba vyloučené lokality a podobně, končí v rukou žadatelů, kteří jsou dlouhodobě úspěšní, a to dál rozevírá nůžky mezi školami. To evropský poskytovatel určitě nechce, ale v Česku se to děje,“ popisuje Karel Gargulák.

Na populistickém tažení za osekání počtu úředníků nevydělá vůbec nikdo. Určitě ne my, školy nebo snad děti. Někdo by měl naopak vyčíslit, kolik nás stojí, že stát nezaměstnává dostatečný počet dobře placených lidí. V praktické rovině to třeba znamená, že když v jedné škole na Javornicku připravovali žádost o poskytnutí dotace na modernizaci tříd, museli na to mít externí agenturu – během tři čtvrtě roku totiž stát opakovaně měnil podmínky a neustále měněný rozpočet muselo škole opakovaně schvalovat zastupitelstvo obce, aby po tři čtvrtě roku práce stát celou výzvu pro zmatečné zadání zrušil.

Karel Gargulák k tomu říká: „My jsme dostali miliardy peněz z Národního plánu obnovy, ale na samotné rozdávání peněz jsme nezaměstnali lidi. Rozdávají se obrovské peníze a úřady nemají kapacitu to dělat, což je strašně nezodpovědné. A všechny vlády pokračují ve škrtání míst, takže my nemáme jak ty peníze do těch území dostat… Ministerstvo školství je hodně poddimenzované. Systém o statisících dětí, desetitisících učitelů a tisíců škol spravuje asi tak 150 lidí. Pak je nějaká podřízená organizace, která má dvě stě lidí a Česká školní inspekce stovky lidí, a to je všechno.“

Autor je redaktor Alarmu.

Projekt Vzděláváním k neúspěchu vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Stanislav Biler je spisovatel, novinář a sociolog. Věnuje se především domácí politice, školství a životu na periferii Česka. Od roku 2021 připravuje videopořad Všichni tady umřeme. | [email protected]