Existenciální tíseň dezinformátorů z Václaváku

Paranoia a pocit života v totalitě bez jakékoliv reprezentace vlastních zájmů je pevnou součástí nejednoznačné ideologie dezinfo scény.

Pavel Šplíchal
Foto Alarm

Není těžké rozpoznat způsob, jakým současná ultrapravice manipuluje. Místopředseda Trikolory Petr Štěpánek komentoval v rozhovoru pro Parlamentní listy pokus skupiny účastníků skončené demonstrace Česko proti bídě o stržení ukrajinské vlajky z budovy Národního muzea s pochopením:

„​​Přesně takhle reaguje nervózní totalitní režim. Arogancí, obušky a násilím. Vůbec se nedivím, že lidem už jde ta modrožlutá záplava na kdejaké budově, natož pak na historické budově Národního muzea, na nervy. Totéž platí o válečnické rétorice a skutcích našich vládních militaristů, kteří vedou naši zemi do bídy. Jeden z nejúžasnějších momentů sobotní demonstrace byl, když Václavák skandoval: My chceme mír!“

Vyostřování výroků může být především Rajchlovou taktikou na udržení vlastní relevance v dezinfo hnutí, ve kterém je hodně zájemců o vůdčí roli, ale jen jeden stále ten stejný dav ochotný se účastnit demonstrací.

Jenže u Národního muzea se neskandovalo „my chceme mír“ ani nic podobného. Skandovalo se tam oblíbené heslo všech českých nácků „Čechy Čechům!“ A nebyla to náhoda, nestalo se to tak, že by obránce míru náhodou napadlo toto heslo. Ti, kteří s ním začali, moc dobře věděli, co řvou a proč. Štěpánek tak může srovnávat zásah policie u muzea s akcí totalitního režimu proti mírumilovným protestujícím. Jenže policie nechala celou několikahodinovou akci na Václavském náměstí proběhnout v naprostém klidu. Zasahovala, až když se část demonstrantů po konci akce snažila dostat do budovy Národního muzea.

Totalita

Pocit života v „totalitě“ je základní emocí postcovidové ultrapravice. Podle nich dochází k všeobecnému morálnímu úpadku, o kterém všechna média, kromě několika vybraných, vytrvale lžou. A pokud ještě není totalita dnes, tak přijde hned zítra. „Možná poslední pokus, než se zhmotní všechny ty zákony na potírání opozice… totiž na potírání dezinformací. Ale to je dneska už jedno a to samé. Dezinformace je každý opoziční názor, který by mohl zarezonovat,“ psal před akcí na svůj blog jeden ze sobotních řečníků Daniel Sterzik, autor Vidlákových kydů.

V kontextu začínající nebo už probíhající totality pak dává smysl i záměr blokovat vládní budovy, který Jindřich Rajchl vyhlásil na konci sobotní demonstrace, pokud vláda do 10. dubna nepřijme jeho podmínky. Přestože počty účastníků demonstrací dezinfo scény nerostou, Rajchl sám sebe prohlašuje za mluvčího všech nespokojených v České republice, v jejichž jménu hodlá rozpoutat pouliční boje. Alespoň tedy rétoricky. Vyostřování výroků může být především Rajchlovou taktikou na udržení vlastní relevance v dezinfo hnutí, ve kterém je hodně zájemců o vůdčí roli, ale jen jeden stále ten stejný dav ochotný se účastnit demonstrací. Situace na této scéně musí být stále na hranici zhroucení.

Fialovu „vládu národní katastrofy“ považuje dezinfo scéna za nelegitimní, a to nejen jako reprezentanta asociální politiky. Dezinfo scéna běžně zpochybňuje často i samotný výsledek voleb z roku 2021. Poukazuje na malé množství lidí, kteří volili strany vládní koalice (43 procent), někdy i se započítáním nevoličů (pak jde o nějakých 30 procent hlasů pro současnou pětikoalici). Objevuje se i babišovský argument o spojení všech proti jednomu a podobně. Vyhrocenější je pak argument o kompletní zaprodanosti vlády, která je jen „dosazená“ mezinárodními mocenskými centry a velmocemi. Ale i ten v sobotu zazněl.

Konspirace

I když jsou demonstranti na Václavském náměstí často nazýváni „dezoláty“ případně „dezinfo scénou“, neznamená to, že nemají politickou ideologii a poměrně soudržný příběh. Bez ohledu na všechnu slovní omáčku, na obří nenávist a nacionalismus, bouří se především proti poklesu životní úrovně a ze strachu o budoucnost. Životy spousty lidí se v posledních letech zhoršovaly a současná česká vláda svou politikou ekonomickou jistotu obyvatel rozhodně nezlepší. Spíš naopak.

Část lidí by nepochybně věřila konspiračním teoriím a dalším bludům bez ohledu na svou ekonomickou situaci. Covid a s ním související restrikce otřásly důvěrou na mnoha úrovních, výhledy do budoucna se zhroutily. Ty nejšílenější konspirace se v lockdownu jevily až příliš jako reálné. Vysoké ceny energií i jídla nepochybně tlačí další lidi do tísnivé situace, na kterou někteří reagují zjištěním, že všechno je jinak a naopak. Když na náměstích slyší, že vláda se zajímá jen o zisky pro sebe a pro své mezinárodní pány a Češi chudnou, neodpovídá to nakonec jejich zkušenosti víc než to, co v televizi říká premiér Petr Fiala? Vláda se spíše než na pomoc lidem zasažených chudobou zaměřuje na mnohem méně nákladný boj s dezinformacemi a doufá, že tím všechno vyřeší.

Pro pravici je to vítězství v každém případě, místo ekonomických nerovností se řeší právo na dezinformace a svoboda deklasovaných nechat si lhát proti státní cenzuře, parta současných osobností dezinfo scény nejspíš v politických elitách nevyvolává příliš velký strach. Jindřich Rajchl dokáže zaujmout nenávistným projevem na náměstí, ale to neznamená, že dostane statisíce lidí k urnám. Pocit ztráty kontroly nad svým životem sycený nenávistnou dezinformační, ultrapravicovou propagandou ale v posledních letech už několikrát ukázal, co dokáže. Stačí si vzpomenout na heslo brexitové kampaně „Take Back Control“.

Autor je redaktor Alarmu.

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.