Dluhy jsou od toho, aby se odpouštěly

I poměrně kritický sociolog Daniel Prokop nepochybuje o tom, že „dluhy se musí platit“. Kde se bere tato naše neotřesitelná víra?

Ela Plíhalová
Foto Sheila, Flickr, CC BY-NC 2.0

Letos jsem k Valentýnu dostala stotisícový dluh. Majitel našeho domu mne naháněl a já, jako správný zileniál, samozřejmě telefon nebrala. Kdo ještě v dnešní době volá? Evidentně majitelé bytových domů v Praze, tedy alespoň ten náš. Po dohledání bankovních výpisů se ukázalo, že jeho naléhavé telefonování mělo důvod: dohromady dlužíme devadesát sedm tisíc, což je součet třech celých nájmů plus nějaké domovní poplatky.

Věc se má tak, že když jsme se do příliš prostorného bytu na Letné před dvěma lety s dalšími čtyřmi studentkami nastěhovaly, opravdu jsme zkusily první nájem neposlat. Náš plán byl částku poslat až na začátku následujícího měsíce a doufat, že to projde. Jenže pak měl výběr dané části nájmu od nás čtyř a přeposlání celé částky majiteli na starosti další spolubydlící, který se jaksi rozhodl dvakrát částku nepřeposlat, přestože ji od zbytku osazenstva měl. Tenhle spolubydlící se před půl rokem odstěhoval, aniž by se o této drobnosti někomu zmínil, a tak majitel bohužel odhalil i naše původní šméčko. Jak tomu osud chtěl, nájemní smlouva je psaná na mé jméno.

Myslíš si, že jsme rozpustilé opovážlivé studentky, které si dovolily až moc, a je samozřejmostí, že teď musíme dluh splatit? Jestli tvoje odpověď je ano, pak doufám, že ti tenhle článek alespoň ukáže, že snění o světě, kde jsou dluhy od toho, aby se odpouštěly, je možné.

Nemyslitelnost dluhové amnestie

Sociolog Daniel Prokop před pár týdny v rozhovoru pro iRozhlas prohlásil, že řešení masového zadlužení napříč společností, kdy „okolo 400 000 lidí v České republice je v mnohačetných a neřešitelných exekucích,“ je zpřístupnit oddlužení. A pokračoval, že „samozřejmě nejde dluhy jen tak odpustit a vytvářet tím precedens, že se můžete zadlužit a potom se to odpustí.“ Zejména v českém prostředí – které se vymyká v rámci Evropy – vznikla celá řada dluhů v právně velmi nestabilním a sociálně nerovném prostředí. Paradoxní je, že on a jemu podobní milovníci silného sociálního státu vědí, že tržní systém je postaven na třídní společnosti a jeho hlavním smyslem je vytvářet další nerovnosti – jinak by přece nevolali po sociálním státu, který má tyto nerovnosti opolštářkovat. Proč je ale nenapadne, že samotné principy tohoto systému, který dluhy vytváří, stojí za zpochybnění? Proč i intelektuální elity, které evidentně nahlížejí systém do jisté míry kriticky, stále chápou dluhy nejenom jako něco, „co nelze jen tak odpustit,“ ale navíc berou toto tvrzení s naprostou samozřejmostí?

Zatímco dluh je kvantifikovatelný, převoditelný i směnitelný na finančních trzích, závazek je nevyčíslitelný, osobní a vychází vstříc potřebám, přáním a možnostem obou stran.

Zesnulý antropolog a anarchista David Graeber otevírá svou robustní knihu Debt: The First 5000 Years (2011) scénou ze zahradní párty ve Westminster Abbey. Když si hostitel všiml, že David nervózně postává v koutě, představil ho právničce neziskové organizace se slovy, že David je zapojen do alterglobalizačního hnutí a že si určitě budou mít o čem povídat. Z úvodní kapitoly není zřejmé, zda právnička opravdu o sociální hnutí, které na přelomu milénia požadovalo po Mezinárodním měnovém fondu (MMF) i Světové bance dluhovou amnestii pro chudé země, projevila zájem či David zkrátka využil příležitost jí to vysvětlit. Nicméně se rozpovídal o své etnografii na madagaskarské vysočině, kde tou dobou po desetiletích klidu propukla malárie.

„Problém byl v tom, že udržování programu eradikace komárů vyžadovalo peníze, protože se musely provádět pravidelné testy, aby se zjistilo, zda se komáři nezačali znovu množit, a případně se spustily postřikové akce, pokud se zjistilo, že ano. Ne moc peněz. Ale kvůli škrtům nařízeným MMF musela vláda monitorovací program přerušit. Zemřelo deset tisíc lidí.“

Právnička sice se zájmem naslouchala, ale oponovala: „Vždyť si ty peníze půjčili! Každý musí platit své dluhy.“ Zdálo by se, že ztráta deseti tisíc lidských životů je jen těžko ospravedlnitelná a s nařízenými škrty, které ji způsobily, by člověk jen těžko souhlasil. Čím je morálka okolo dluhů tak zvláštní, tak unikátní, že vzdělaní a jinak empatičtí lidé, jako je třeba právnička z Davidova příběhu nebo i náš Daniel Prokop, jsou pro ni schopni přehlížet krutosti, které by jinak odsuzovali?

Kolébka demokracie i exekutor

Graeberova monografie Debt: The First 5000 Years se pro svědomitou rešerši, citlivé zasazování událostí do historických souvislostí i přístupný jazyk stala klíčovým textem ekonomické antropologie. Graeber mimo jiné zpochybňuje příběh z učebnic klasické ekonomie, dle kterého fungovala prvně barterová směna, z té pak vznikly peníze a poté rozvinutější společnosti vymyslely virtuální peníze a dluhy.

Tuto představu, kterou razil zakladatel ekonomie Adam Smith, tedy že peníze vznikly z barterového systému, nikdy nepodpořily žádné etnografické studie. Graeber v knize naopak na příkladech antického Říma, Řecka i dalších impérií ukazuje, že ražba a cirkulace mincí vznikla kvůli financování armád a ukotvuje termín „vojensko-mincovně-otrokářský-komplex“. Chod armád nutných pro dobytí nových území byl podle Graebera placen jednak z výběru daní na těchto územích, což zajistilo jejich zapojení do pro ně nevýhodných peněžních transakcí, a jednak získáním válečných zajatců zotročených k těžbě zlata a stříbra potřebných k výrobě mincí.

Západ sám sebe velmi rád prezentuje jako kolébku demokracie, ale zároveň i jako jejího vývozce nebo dokonce jejího ručitele. Přesto ale většina zemí globálního Jihu, které jsou dnes obrovským dlužníkem, byly v určité době dobyty, a tedy i rozkradeny nějakou evropskou zemí – možná i stejnou evropskou zemí, které nyní dluží. Například Madagaskar byl Francií dobyt roku 1895. Okupace se neobešla bez násilí, jen během povstání v roce 1947 bylo zabito přes půl milionu lidí. Madagaskar dodnes Francii dluží. A nejenom to, MMF i Světová banka dovolují refinancování půjček chudým zemím jen pokud splní požadavky ve formě ortodoxní hospodářské politiky volného trhu, se kterou místní občané nikdy nesouhlasili. Jaký je Západ vývozce demokracie, když donutí zámořské půdy založit národní státy, přijmout demokratické ústavy, a pak ještě trvá na tom, že ať už bude zvolen kdokoli, stejně nemá kontrolu nad politikou své země?

Politiky škrtů, ve kterých často přijde o financování zprvu zdravotnictví, školství a jiné marnotratnosti, dopadají nemilosrdně na každodennost místních. Tyto dopady na vztahy, pocity a živobytí komunit jsou podstatným tématem ekonomických antropoložek. Příkladem je etnografický výzkum kolem indické řeky Huglí Laury Bear popsaný v knize Navigating Austerity (2015). V té autorka dokazuje, že rozpočtové škrty dopadají nejen na chátrání veřejných infrastruktur nebo na kvalitu životního prostředí, ale ve výsledku jen dále rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými i uvnitř menších komunit, které jsou nuceny se s dopady politik navržených ve Washingtonu nebo Curychu, nějak vypořádat.

Přestože doprava na Huglí je dlouhodobě výdělečná, zisk je používán ke splácení dluhů a úředníci přístavu jsou i úplatky tlačeni do implementace škrtů. Rezivějící vybavení, zchátralé budovy, nefunkční stroje a hrozby propouštění jsou pak každodenní strastí dělníků, kteří na řece pracují. Kvůli těmto zhoršujícím se podmínkám pak mohou být dělníci nuceni si půjčovat, aby zajistili sobě a svým blízkým základní potřeby – a vznikají tak další dluhy.

O prohlubování nerovností mluví i Deborah James ve své knize Money from Nothing (2014) z Jihoafrické republiky, kdy se po zrušení apartheidu stal ze zadlužení pro mezinárodní společenství přijatelnější nástroj, jak ukáznit nebílé populace. Následky zadlužení chudých zemí jsou různorodé, ale často je nejvíce pocítí již marginalizované skupiny. Například aktivistky a pracovnice na sexuálním trhu z Havajského kolektivu Af3irm ukazují, že mezi vynucované politiky MMF patří i takové, které ručí za prosperitu sexuálního turismu na Havaji, který pak slouží právě k splácení onoho státního dluhu.

Osobní závazek nebo vyčíslitelný dluh

S právničkou z londýnské zahradní párty i Danielem Prokopem na mysli přemítám, kde se bere samozřejmost zásady, že každý musí splácet své dluhy. Vysvětlením může být i výrok z Graeberovy knihy, který ve mne zůstal po letech, co jsem ji odložila: „Vypadá to, že jsme odsouzeni k životu v morálním vesmíru, který moc nedává smysl.“ Na jedné straně jsou totiž lichváři, tedy lidé poskytující půjčku za příliš vysoký úrok, kolektivně představováni jako zlí – až snad hříšní. Na druhou stranu jsou však i dlužníci nahlíženi jako líní, možná i rozmazlení, ale rozhodně zasluhující ponížení a veřejnou hanbu. Příkladem může být registr dlužníků, do kterého v České republice nemají přístup pouze banky, ale je veřejný, tím pádem do něj může nahlédnout kdokoliv: od potenciálního pronajímatele nebo zaměstnavatele až po sousedku.

Vysvětlením tohoto morálního zmatku může být fakt, že dluh má zcela jiné významy podle toho, mezi kým se uskutečňuje. Důvodem, proč „Lannister vždy splácí své dluhy,“ je, že rod Lannisterů je nejbohatším ve Westeros, fiktivní říši fantasy ságy Hra o trůny. Lannisterové pak tímto heslem hlásají svým poddaným jakousi morální integritu a zamlžují tím fakt, že své bohatství, a tedy i samotnou schopnost splácet dluhy, získali tak, že těmto poddaným vládnou a vybírají od nich daně. Podobně když nejmocnější banky způsobily hypoteční bublinu a finanční krizi v roce 2008, prezident Bush neotálel a zachránil je podpisem Emergency Economic Stabilization Act. Obyčejným občanům ale hypotéky odpuštěny nebyly.

Velký rozdíl je, když dluh naopak vznikne mezi rovnocennými, které již spolu mají vybudované nějaké pouto, například mezi kamarádkami. Kdybych půjčila své kamarádce, protože bych si to zkrátka mohla v tu chvíli finančně dovolit, nejen, že nebudu mít zájem nárokovat si úrok nebo jiné podmínky splácení, ale možná bude předání této částky dokonce formulováno jako dar. S tím, že je možné, že od ní v budoucnu budu očekávat nějakou protislužbu, pokud se dostanu do štychu.

Graeber v knize Debt rozlišuje mezi závazkem a dluhem. Zatímco dluh je kvantifikovatelný, převoditelný i směnitelný na finančních trzích, závazek je nevyčíslitelný, osobní a vychází vstříc potřebám, přáním a možnostem obou stran. Graeberova kniha je také plná příkladů z komunit napříč časy i kulturami, které ukazují, že „dluhy“ byly součástí každodenního života a sloužily k redistribuci předmětů, materiálů i jídla. Jelikož se však v těchto komunitách lidé znali navzájem, fungovala tato cirkulace na principu budoucí reciprocity a slibu, že blízká osoba naplní svůj závazek vůči ostatním, stejně jako očekává, že ostatní budou plnit svůj vůči ní.

Globální tržní systém nás však tak zaneprázdňuje námezdní prací, druhou směnou i konzumem, že zaručuje naši vzájemnou izolovanost. Aktivně nám tak zamezuje budovat si důvěrná pouta nutná k této redistribuci postavené na reciprocitě.

Peníze mají schopnost proměnit komplexní morálku ve věc neosobní aritmetiky – a tím pádem ospravedlnit věci, které by se jinak zdály pobuřující a obscénní. Všechny moderní národní státy jsou založeny na deficitních výdajích. Přestože finanční krize 2008 ukázala, že masový spotřebitelský dluh kapitalismus nezachrání, nedošlo od té doby k žádným významným změnám ve způsobu fungování tohoto systému.

Myslím, že vhodným kritériem při přemýšlení nad tím, zda je vhodné dluhy odpustit, je podívat se na materiální zajištění zapojených stran. Zatímco náš nájem se společně se zálohami na elektřinu i plyn zvýšil během dvou let o celou třetinu, náš majitel si užívá pasivního příjmu ze svých čtyř pražských domů.

Prosím, jestli ti někdo něco dluží, popřemýšlej nad následky, které by přineslo odpuštění tohoto dluhu. Třeba tak budeme společně budovat svět, kde už nikdy nikdo nezažije tak drahou zimu.

Autorka je antropoložka a spolutvůrkyně podcastu Rozpustilý*í.

Čtěte dále