ANO je jen parta kariéristů, bez Babiše by se přes noc rozpadlo

Rebelující politici z Babišova politického projektu hejtman Vondrák a primátor Macura narazili na strop autoritativně řízeného hnutí.

Pavel Šplíchal
Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0

Andrej Babiš zůstává poslancem i předsedou hnutí ANO. Jaké překvapení! Po prohře v prezidentských volbách si vzal Babiš na rozmyšlenou pár týdnů, po kterých měl oznámit, co bude dál. A všechno bude stejné. Co by taky dělal? Seděl, četl si svatého Augustina a přemýšlel, co udělal v životě špatně? Přesun Karla Havlíčka na post předsedy stínové vlády a Babišovo prohlášení, že spolu s Havlíčkem bude nyní tváří hnutí Alena Schillerová, znamenají přesně jedinou věc – vůbec nic.

Moravskoslezská rebelie tamního hejtmana Ivo Vondráka a ostravského primátora Tomáše Macury mimo jiné přinesla i úvahu Martina Fendrycha o zablokování hnutí ANO samotným Andrejem Babišem. Ten blokuje šanci hnutí stát se něčím jiným a posunout se směrem k standardnějšímu politickému celku. Celá tato úvaha je ale úplně mimo.

Oligarchicky řízená strana má svou kariérní logiku a svůj strop. Úspěšní komunální politici jako Macura a Vondrák nemůžou stoupat výš na základě vlastních úspěchů, mnohem podstatnější bude vždy jejich vztah s Babišem.

V zastupitelské demokracii může fungovat strana nebo hnutí, jehož jediným skutečným programem je udržet se u moci. Politickou ideologii bez problémů nahradí výzkumy a marketing, vnitřní demokratickou strukturu obstará „majitel“. Bez jasné stmelující ideologie ale takový subjekt potřebuje autoritativní vedení. Babišova legitimita v hnutí nestojí na charismatu, autoritě či programu, ale především na politické infrastruktuře, kterou spolupráce s ním nabízí. Do ní patří MAFRA, marketing ANO a peníze na kampaně. S odchodem Babiše by zmizela i tato infrastruktura. Bez majitele by propukl boj o zdroje a o vliv, který by nemohl skončit jinak než rozpadem hnutí a fatálním propadem voličských preferencí.

Odpadlíci

Texty o drolení ANO průběžně zmiňují dlouhou řadu odpadlíků. Od informatika a někdejšího rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky, jehož politické ambice byly nakonec nenaplněny, po právníka Roberta Pelikána, který jako ministr spravedlnosti úspěšně omezil exekuční byznys. Ve výčtu jsou euro lobbista Pavel Telička, manažerka Radka Maxová, investor Petr Stuchlík i nešťastné případy jako bývalý novinář Martin Komárek nebo někdejší ředitelka Amnesty International Adriana Krnáčová. Posledními dvěma potížisty jsou Vondrák s Macurou.

V jednu chvíli byli všichni tito lidé ochotní uvěřit tomu, bezpochyby především i díky svým velkým egům a ambicím, že dokážou na čas udělat dobře sobě i Babišovi, případně i České republice. I v letech 2013–2017, tedy v čase mnohem liberálnějšího, otevřenějšího a rétoricky antikorupčního ANO – šlo o hodně ambiciózní jedince, kteří chtěli využít oligarchovu platformu a jako lidi, „kteří v životě něco dokázali,“ proměnit svá nadupaná CV v politické kariéry.

Díky Babišovi mohly „osobnosti“ obejít zdlouhavá vysedávání ve stranických strukturách, která jsou často nutnou podmínkou úspěchu v klasických stranách, a vyhoupnout se rovnou na politickou špičku a odtud „měnit věci“. Pokud bylo jejich cílem stát se ministrem a prosadit konkrétní reformy, které zároveň nevadily Babišovi, byla taková spolupráce docela logický krok. Tak tomu bylo v případech Zlatušky nebo Pelikána. Tito „lidé, kteří něco dokázali,“ si nepotřebovali získávat a posléze udržovat podporu u členské základny, klíčové byly vždy jen dobré vztahy s Andrejem Babišem. Když se zhoršily, skončily i jejich kariéry.

Pro standardnější politickou kariéru, která spočívá v postupném růstu stranickou strukturou, nabírání zkušeností a známostí na komunální a krajské úrovni a z toho vyplývající zvětšující se podpoře mezi členskou základnou, je hnutí ANO nefunkční. Oligarchicky řízená strana má svou kariérní logiku a svůj strop. Úspěšní komunální politici jako Macura a Vondrák nemůžou stoupat výš na základě vlastních úspěchů, mnohem podstatnější bude vždy jejich vztah s Babišem.

Pokud se oba rozhodli v rámci hnutí názorově i politicky osamostatnit, byla za tím i snaha změnit tuto neúprosnou logiku. Babišova infrastruktura jim pomohla v kariéře, ale narazili na její limity, kdy by jim už vyhovovala klasičtější partaj, ve které by rostli ještě výš. Změna v ANO stejně jako existence nějaké názorové platformy, o které mluvil Macura, jsou ale nesmysly. Jejich loajalita nemá patřit členské základně nebo ideologiím, ale majiteli hnutí, díky kterému se kdysi vyšvihli. Formální pravidla o předsednictvu, sjezdech a dalších náležitostech stran a hnutí v demokratických zemích, které ANO formálně splňuje, by neměla Vondráka ani Macuru zmást.

Organizačně jednodušší než ANO demokratizovat by bylo prodat ho jinému miliardáři, který by zasedl do čela. Jde přece jen o úspěšný projekt, který má svou cenu. Tržní demokracie ale toto neumožňují, nechávají miliardáře, aby si nanejvýš vzájemně přeprodávali mediální domy. V nejbližších dnech se Andrej Babiš nejspíš bude muset zbavit vydavatelství MAFRA a kolegové Křetínský a Tykač už se ozývají s nabídkami.

Autor je redaktor Alarmu.

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.