Proti artwashingu postavme umělecké odbory a univerzální příjem, říká kurátorka Janečková

Kolaps, jehož hlavním tématem byl artwashing a postavení umělců a umělkyň na české scéně, se nahrával živě před publikem v pražském klubu Fuchs2. Hosty byli Hana Janečková a Marek Pokorný.

Benefiční akce Deníku Alarm v pražském klubu Fuchs2 z 9. listopadu nesla název Kunstahalle Alarm, a ironicky tak reagovala na existenci nového galerijního prostoru Kunsthalle Praha, který takřka výhradně financuje miliardář Petr Pudil. Ten zbohatnul především na privatizaci společnosti Mostecká uhelná a nyní své aktivity přesouvá i na pole současného umění. Petr Pudil a Kunsthalle ale nejsou jediným podobným subjektem na české umělecké scéně. V aktuálním vydání podcastu Kolaps nás zajímalo, jak je možné se s existencí podobných projektů vyrovnat. Co mohou a mají dělat samotní umělci a umělkyně a jak by mělo vypadat ideální institucionální nastavení, v němž bychom podobná morální dilemata nemuseli řešit? O tom jsme si povídali s kurátorem a ředitelem ostravské galerie Plato Markem Pokorným a také s kurátorkou a vysokoškolskou pedagožkou působící na pražské FAMU Hanou Janečkovou.

Pojďme si na úvod ujasnit terminologii. Co je podle vás artwashing a můžeme tak něco na české umělecké scéně označit?

Když to řeknu jednoduše, artwashing je proces, kdy si nějaká osoba mající negativní veřejný obraz vylepšuje tuto svou pověst prostřednictvím umění. Umělecké aktivity pomáhají tomuto člověku přitáhnout k sobě pozitivní pozornost. Pomáhají mu také vylepšit brand image. Bohatí lidé zkrátka v tomto procesu využívají umění k vylepšení a vyčištění svého profilu.

O artwashingu se u nás mluví zejména v souvislosti se dvěma institucemi: Kunsthalle Praha a Telegraph Gallery Roberta Runtáka v Olomouci. Je to podle vás na místě? Nebo je podobných problematických výstavních prostorů v Česku více?

Ty dvě instituce zosobňují ty nejhorší aspekty artwashingu u nás. Telegraph je skrze svého majitele napojený na exekuční byznys a obchod s chudobou. A Kunsthalle je zase napojená skrze peníze Petra Pudila, zakladatele této galerie, na fosilní průmysl. Ty instituce tedy reprezentují ty nejhorší projevy artwashingu. Můžete ale namítnout, že i jiné subjekty v Česku mají problematické financování, sponzory a tak dále. Máme tady třeba banku J&T, která sponzorovala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jenomže přemýšlení o tom, kdo všechno má máslo na hlavě, nás vede k přístupu, že tak trošku pošpinění jsme vlastně všichni a měli bychom tedy tolerovat to, co dělají instituce typu Kunsthalle a Telegraph Gallery. Není úplně ideální to chápat tak, že žádné peníze nejsou čisté, a proto bychom raději neměli kritizovat ani tyto instituce. Je důležité přemýšlet nad tím, kde k artwashingu dochází systematicky. V takovém případě je docela jednoduché na jednotlivé projekty ukázat.

► Líbil se vám tento díl Kolapsu? Podpořte jeho vznik na Darujme.cz.

► Máte otázku nebo se chcete podělit o názor? Napište přímo redaktorům na [email protected].

Jan Bělíček je literární kritik a novinář. Od konce roku 2019 je šéfredaktorem Alarmu, který v roce 2013 spoluzakládal. Píše o literatuře, kultuře, ale i politice a společnosti. S Pavlem Šplíchalem moderuje podcastu Kolaps a společně s Evou Klíčovou vytvářejí literární podcast TL;DR. | [email protected]

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.