Výrobci strachu, který může i zabíjet. Pavel Fischer naslouchá dezinformacím a přispívá ke stigmatizaci queer lidí

Spojování práv LGBTQ+ lidí s etickými dilematy reprodukční medicíny tak, jak to dělají šiřitelé konspiračních teorií, je nebezpečná manipulace.

Lucie Jarkovská

Lidem není přirozené zabíjet jiné lidi. Aby to učinili, potřebují silný motiv nebo ideologii. Ideologie buď z jiných lidí udělá podlidi, kteří se zabíjejí mnohem snáz, nebo nažene lidem strach – strach z jiných lidí, kteří jsou nebezpeční a zákeřní a je potřeba se jim bránit. Po celá staletí existuje v Evropě mocný archetyp takového nepřítele, archetyp, který z odlišných a často utlačovaných skupin dělá nebezpečná monstra, kterým je třeba čelit – třeba pogromem. Je to archetyp zloděje dětí. Míří na nejcitlivější místo individuálního vědomí i kolektivního nevědomí a dokáže rozpoutat hysterii. Opakovaně se v evropských dějinách vynořuje, aby otevřel stavidla agrese – tu vůči Židům, jindy proti Romům, dnes nejčastěji proti LGBTQ+ lidem.

Nebezpečná manipulace

Ve středu došlo v Bratislavě k útoku, jehož výsledkem byla smrt dvou mladých lidí a zranění mnoha dalších. Fyzicky zraněná byla jedna žena, psychicky utrpěly stovky dalších. Všichni ti, kteří si uvědomují, že útok nebyl veden proti konkrétním lidem, ale proti skupině. Shodou okolností v tentýž den vyšel v Deníku N rozhovor s českým prezidentským kandidátem Pavlem Fischerem, který v něm mluví o právech stejnopohlavních párů a jedním dechem i o obchodu s dětmi, kterému je třeba zabránit a který prý souvisí právě s právy a životy gayů a leseb.

Reálným nebezpečím nejsou vyfabulovaní zloději dětí, ale jejich obrazy, které umlčují v lidech morální cit pro úctu k životu druhého člověka.

Fischer se zde dotýká důležitého a eticky komplikovaného tématu, kterým je asistovaná reprodukce. Jenže svou úvahou vzbuzuje zavádějící představu, že tento problém by vznikl, pokud by se umožnilo stejnopohlavním párům vstupovat do manželství. Přitom nástroje asistované reprodukce – od aplikace spermatu či vajíček anonymních dárců po surogátní mateřství – využívají v drtivé většině heterosexuální lidé. Zakazovat jim kvůli tomu manželství by jistě přišlo absurdní i Pavlu Fischerovi.

Navazování práv LGBTQ+ lidí na etická dilemata reprodukční medicíny je nebezpečná manipulace, která neprospívá řešení žádného problému. A nepomůže ani dětem, které už žijí v rodinách se dvěma mámami nebo dvěma táty, kteří k nim ale nemají stejná rodičovská práva. Ty děti tu jsou a nejvíce jim pomůže zrovnoprávnění jejich pečujících rodičů.

Obrazy nepřátel

Pavel Fischer má zjevně starost o životy lidí i dětí. Nelíbí se mu třeba, že práva stejnopohlavních párů byla během pandemie v Česku omezena více než práva párů vstupujících do manželství. Nepůsobí jako někdo, koho žene nenávist a strach. Sám ostatně píše, že chce lidem naslouchat. Naslouchá však bohužel nejen lidem, ale i dezinformacím a je obětí znovu a znovu přiživovaných archetypických představ o zlodějích dětí. Ty mají různé variace – jednou jsou děti unášeny rodičům z důvodu rituálních vražd, jindy pro sexuální orgie a ještě jindy pro uspokojení rodičovských ambic těch, kteří sami děti zplodit nemůžou. Ať už jde o zprávu šířící se od úst k ústům ve východoevropské vesnici, o informace šířené na fórech QAnonu či proruskými servery, morální paniku okolo takzvané juvenilní justice, která našla živnou půdu na Slovensku, nebo o kultivovaně vyjadřované obavy českého prezidentského kandidáta, jedná se o totéž.

Z mnoha příkladů z historie je zjevné, že reálným nebezpečím nejsou vyfabulovaní zloději dětí, ale jejich obrazy, které umlčují v lidech morální cit pro úctu k životu druhého člověka. Jim padly za oběť zástupy nevinných – od středověkých židovských pogromů po bratislavskou homofobní vraždu.

Autorka působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

Čtěte dále