Zrození a smrt „ruského světa“: dějiny konceptu

Když se Vladimir Putin v předvečer války obrátil k národu, označil Ukrajinu za „nedílnou součást naší vlastní historie, kultury a duchovního prostoru.“ Na jeho prohlášení navazuje otevřený politicko-vojenský závěr: hranice tohoto „duchovního prostoru“ se musí přesně překrývat se zeměpisnými hranicemi ruského státu. Představa ztotožnění kultury s armádou, státu s jazykem a národní identity s občanstvím je známa jako doktrína „ruského světa“ a Kreml ji v uplynulých dvou desetiletích rozvíjí čím dál usilovněji. Dnes je tento koncept základem obhajoby války proti Ukrajině a popření práva na existenci celého národa. Co se za konceptem „ruského světa“ skrývá a jak vznikl?

Ruskojazyčné obyvatelstvo sousedních zemí se mělo stát nástrojem státního vlivu, zatímco sympatie k ruské historii a kultuře (a v tomto konkrétním smyslu také sympatie k Rusku jakožto následnické zemi Sovětského svazu) se měly přetavit v podporu jeho mezinárodní politiky.

Pojem „ruský svět“ se objevil v devadesátých letech v moskevských intelektuálních kruzích jako reakce na potřebu širší kulturní definice ruské identity, která se vymezovala od potenciálně nacionalistických a revanšistických vymezení. Začátkem nultých let začal tento výraz ale postupně získávat nový význam, až se stal pilířem oficiální doktríny. V říjnu 2001 na takzvaném Světovém kongresu krajanů Putin poprvé formuloval své pojetí této doktríny: „Ruský svět“ se skládá z „milionů lidí, kteří mluví, uvažují a cítí se rusky,“ i když pobývají mimo Ruskou federaci. Patřit do „ruského světa“ je podle Putina vědomé rozhodnutí, jde o „záležitost duchovního sebeurčení“. A protože podle něj „Rusko vykazuje setrvalý pokrok v integraci do globální komunity a světové ekonomiky,“ domnívá se, že „naši krajané mají příležitost pomoci své domovině v konstruktivním dialogu se zahraničními partnery.“ Z Putinova projevu je patrné, že měl na mysli spíše ty „cítící se rusky“, kteří žijí v Londýně, Paříži či New Yorku než ty na Donbasu nebo v severním Kazachstánu. Stojí za připomenutí, že rok 2001 se nesl ve znamení Putinových líbánek se Západem. Rusko tehdy podpořilo vojenskou operaci USA v Afghánistánu a současně provádělo liberálně ekonomické reformy, například programy zaměřené na přilákání zahraničních investic. Tehdejší „ruský svět“ označoval zámožné a vlivné členy diaspory, kteří by mohli přispět ke konkurenční výhodě Ruska v globalizujícím se světě.

Soft power zleva i zprava

O rok dříve, v roce 2000 Petr Ščedrovickij, politický konzultant spjatý s Kremlem, definoval „ruský svět“ jako „kulturní a lidský zdroj“ na globálním trhu. Podpořením pojetí „ruského světa“ jako hybridního „lidsko-technologického přístupu“ jej uvedl do kontrastu se srbským modelem „řešení územních a etnicko-kulturních problémů silou“.

V polovině nultých let se Putinovo Rusko prosadilo v globální ekonomice jako významný dodavatel surovin – a posilování „kulturního zdroje“ se tak ocitlo mimo seznam priorit. Tehdejší vítězství „barevných revolucí“ v Gruzii v roce 2003 a na Ukrajině roku 2005 navíc zpochybnila politický vliv Moskvy v postsovětském prostoru. Spoléhání Kremlu na neformální kontakty s místními elitami se evidentně nevyplácelo a postupné odcizování Západu si žádalo novou lobbistickou činnost. „Ruský svět“ byl nyní plně určován politickými zájmy státu. Ruskojazyčné obyvatelstvo sousedních zemí se mělo stát nástrojem státního vlivu, zatímco sympatie k ruské historii a kultuře (a v tomto konkrétním smyslu také sympatie k Rusku jakožto následnické zemi Sovětského svazu) se měly přetavit v podporu jeho mezinárodní politiky.

Za tímto účelem vznikly v polovině nultých let následující projekty: Nadace Ruský svět, zpravodajský kanál Russia Today (RT), moskevský think-tank Institut pro demokracii a spolupráci a především nová federální agentura označovaná jako Rossotrudničestvo podporovaná kulturním centrem ministerstva zahraničních věcí. Každý z nich má za cíl uplatňovat některou z forem „měkké síly“. RT se zaměřuje na „alternativní zpravodajství“, jímž zpochybňuje západní média a interpretuje aktuální dění v prokremelském světle. Institut pro demokracii a spolupráci naopak buduje síť konzervativních expertů, pro něž je Putinovo Rusko baštou „evropských hodnot“ proti „levicovému liberalismu“ a feminismu.

Svět podřízený Putinovi

„Ruský svět“ se začal vztahovat nejen k mezinárodní ruskojazyčné komunitě, ale označuje i soubor „hodnot“, které jsou prosazovány na základě zájmů státu. Jak to vyjádřila Vera Agejeva, dochází k „sekuritizaci ruského světa“, tedy situaci, v níž se kulturní vliv téměř sjednocuje s „národní bezpečností“ a ochranou státu před vnějšími hrozbami. Výmluvným v tomto smyslu bylo, když v roce 2008 zástupce velitele generálního štábu ruských ozbrojených sil Alexander Burutin uvítal založení Institutu pro demokracii a spolupráci a vyzdvihl jeho roli v „informační válce“ zacílené na „lidi a jejich postoje“. Tato interpretace poukazuje na to, že hranice mezi „měkkou“ a „tvrdou“ silou jsou mlhavé, protože obsah „ruského světa“ – ruský jazyk, kultura a citové „napojení na Rusko“ – se stávají zbraní, kterou lze využít v neviditelné válce.

Pro Kreml je „ruský svět“ pouze odpovědí na expanzi Západu, která přichází s koncepty jako „demokratické volby“ nebo „lidská práva“, aby jimi Rusko oslabila. Tato perspektiva odhaluje, že „hodnoty“ jako takové, bez ohledu na obsah, ve skutečnosti žádnými hodnotami nejsou – je jim pouze souzeno stát se nástroji národních zájmů a sloužit buď té, nebo oné zemi. A zatímco jsou lidskoprávní aktivisté nebo domácí opozice prohlašováni za agenty západního vlivu, ti, kdo se mimo Rusko ztotožňují s ruskou kulturou, by se měli stát agenty vlivu ruského.

Po anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na Donbasu v roce 2014 už „ruský svět“ nenese známky „měkké síly“ a rozvíjí se do ideologie, jež má za cíl opět získat „historická území“, o které země přišla – když už ne jako přímou součást Ruské federace, tak alespoň pod svou sféru politického a vojenského vlivu. Jak jednou vysvětlil patriarcha Kirill, hlava ruské pravoslavné církve, „ruský svět“ představuje specifickou civilizaci a lid, který k ní patří, sám sebe dnes označuje různými jmény – Rusové, Ukrajinci či Bělorusové. Být součástí „ruského světa“ tedy není otázkou osobní volby, jde o skutečnost určenou osudem – je dána původem a územím.

Podle kremelského stratéga Vladislava Surkova je „ruský svět“ tam, kde „si lidé cení ruské kultury, obávají se ruských zbraní a uznávají našeho Putina.“ Jinými slovy, patřit do „ruského světa“ znamená podřídit se Putinovi, uznat jeho autoritu a poslouchat. Těžko si lze představit trefnější definici, která by ukázala naprostý rozpad dřívějšího chápání „ruského světa“ jako „měkké síly“. Rusko nelze milovat pro jeho vyspělou kulturu, protože jeho sociální a politický model jednoduše není pro nikoho přitažlivý, může však vyvolávat strach svou vojenskou silou.

[rcblock id=“63080″]

Po celou dekádu několik organizací budovalo „ruský svět“, avšak marně. Co víc, staly se mechanismem vedoucím ke zpronevěře alokovaných vládních fondů. I ruská pravoslavná církev morálně selhala a miliony jejích stoupenců na Ukrajině se k ní po vypuknutí války obrátily zády. Krach „ruského světa“ jako strategie „měkké síly“ ale není jen výsledkem korupčních a amorálních praktik. Vychází z antidemokratické vize státních elit, které jsou hluboce přesvědčené, že lid – alespoň ten mimo elitní vrstvy – nedokáže rozhodovat o vlastním osudu. Se skutečným „ruským světem“ – tedy s miliony rusky hovořících lidí – se jedná, jako by nebyl hoden rovnocenného dialogu, ale představoval jen jakési jmění, které lze spravovat a využívat ve prospěch státu.

V současnosti je „ruský svět“ doslova v pozici rukojmí a obětí státu, který vede zločinnou válku. Pod ruskými bombami v Mariupolu a Charkově umírali i rusky mluvící Ukrajinci, zrovna jako se někteří z nich stali uprchlíky. Logika Kremlu zdegenerovala do děsivého programu: pokud si „ruský svět“ nelze podrobit, potom nezbývá než ho zničit. To ale znamená, že jestli má ruská kultura a jazyk nějakou budoucnost, pak povstane z trosek putinovského Ruska.

Autor je ruský historik a publicista.

Z anglické verze textu The Birth and Death of the „Russian World“: a History of the Concept publikovaného na serveru LeftEast přeložila Petra Jelínková.