Pravda a láska nejsou pro chudé. Proč demokraté nedemonstrují kvůli frontám u potravinových bank?

Milion chvilek pokračuje v tradici té části české občanské společnosti, která odděluje politická a sociální témata.

Pavel Šplíchal

„Kde je teď Milion chvilek pro demokracii?“ ptal se Andrej Babiš na Twitteru krátce po vypuknutí korupční kauzy hnutí STAN. Babiš svým výsměchem sice jako by bezděky přiznával, že i proti němu byl dobrý důvod protestovat, ale celá situace mu natolik hraje do karet, že si to nemohl odpustit. Chvilkaři bývalému premiérovi na Facebooku odpověděli, že v tomto případě nemají důvod protestovat, protože – přes selhání jednotlivců – systém funguje, soudy soudí, policie zatýká, žalobci žalují a tak podobně. Z jejich úhlu pohledu je tato argumentace přesvědčivá. Mafiáni napojení na STAN skutečně nemohli mít ambice ovládnout stát a jeho instituce v míře srovnatelné s tím, jak to mohl dělat Babiš. Pořádat kvůli aktuální aféře masové demonstrace by nedávalo úplně smysl. Zároveň tím ovšem – podobně jako Babiš – chvilkaři bezděky přiznávají, že korupce a mafiánské financování stran jsou běžnou součástí vládnutí v zastupitelských demokraciích.

Rostoucí fronty před potravinovými bankami nejsou v Česku otázkou demokracie, jde jen o statistiku, kterou se demokrat nenechá znepokojit.

Vítu Rakušanovi jako úřadujícímu ministrovi vnitra stačilo veřejnost, média a koaliční kolegy ujistit, že do policejních spisů svých spolustraníků nezasáhne, a všichni byli spokojeni. Heslo o tom, že politikům se nedůvěřuje, ale kontrolují se, bylo opět zapomenuto, STAN nadále hodlá těžit ze své pověsti skautů v politice. Bylo jen otázkou času, kdy si Babiš dá jedna a jedna dohromady a identifikuje nejslabší článek současné koalice – šéfa STAN, „pana Čistého“ v čele strany, která nikdy nedokázala vyřešit napojení na kmotrovské regionální struktury a chce po veřejnosti, aby se tvářila, že se nic nezměnilo.

Sociál Babiš

Ani Babiše ale nenapadlo, že by mu Milion chvilek pro demokracii mohl vyfouknout i druhé téma, na kterém staví svou opoziční „neprezidentskou“ kampaň – totiž že by Milion chvilek mohl reagovat také na vládní ignoranci a nečinnost tváří tvář inflaci, zdražování a propadu stovek tisíc domácností do existenčních problémů. A stejně tak to nenapadlo Milion chvilek pro demokracii. Demokracie, kterou má spolek v názvu, se u nás definuje jinak. Rostoucí fronty před potravinovými bankami nejsou v Česku otázkou demokracie, jde jen o statistiku, kterou se demokrat nenechá znepokojit. Spolek od začátku pracoval s estetikou boje proti minulému režimu, na demonstracích se zpívaly písně od Jaroslava Hutky a Karla Kryla, odkazovalo se na Václava Havla a na paměť českého boje za svobodu. Po čase ale Milion chvilek dokázal přijít s vlastní agendou, zaměřenou zejména na korupci a střet zájmů bývalého premiéra, ale také na volby do mediálních rad, kam se i díky hlasům poslanců hnutí ANO dostávalo stále více lidí nejen loajálních Babišovi, ale také s ultrapravicovými názory a napojením na katolickou církev a Institut Václava Klause. Aktivity Milionu chvilek vyvrcholily zaplněním Letné, kam přišlo čtvrt milionu lidí. Před volbami se ještě hnutí angažovalo v podpoře dvou koaličních projektů opozice, PirSTAN a Spolu.

Po volbách se pochopitelně spolek odmlčel. Babiš, který se při kampani projížděl po Česku s Viktorem Orbánem po boku, byl prozatím poražen a vznikla vláda bez něj. Milion chvilek, který pomohl k porážce Babiše, ve chvíli, kdy obě koalice sestavovaly vládu, těžko mohl dělat něco jiného než být mlčky spokojený. Ruská invaze na Ukrajinu a silná česká podpora napadené zemi ještě utvrdila jeden z domácích antibabišovských narativů o příslušnosti k Západu (zatímco babišovská oligarchizace byla spojována s východním typem vládnutí).

Plíživá reforma

Část současných vládních stran už před loňskými volbami zahájila – spolu s hnutím ANO – zrušením superhrubé mzdy další vlnu reforem českého daňového systému, na což logicky navazuje osekávání výdajů. Válka na Ukrajině sice výrazně zesiluje dopady Fialova „šetření“, zároveň ale umožňuje všechny negativní sociální jevy zabalit do obhajitelných důsledků války. To částečně pomáhá zamlžit konkrétních opatření, která by k chudnutí části společnosti ve jménu „rozpočtové zodpovědnosti“ vedla tak jako tak. Vláda zmrazila platy státních zaměstnanců a hodlá propouštět úředníky, aniž by aspoň naznačila (kromě klišé o přebujelé byrokracii), jaké problémy vlastně látá zvyšováním existenčního a životního minima, kterým dorovnává inflaci do dubna. Na svém chování vláda nezměnila skoro nic ani poté, co celé Česko v důsledku války a dalších krizí bezprecedentně chudne. I když je zvýšení zmíněných minim za této situace krok dobrým směrem, zranitelnost domácností nadále poroste a fronty u potravinových bank se nezkrátí.

[rcblock id=“63080″]

Těžko se ovšem dá chvilkařům vyčítat, že jsou k tomuto slepí. Ekonomická a sociální nastavení nejsou v Česku vnímána jako politické kroky, ale spíše jako technická opatření. To ale znamená, že z hlediska demokracie je situace, kdy senioři nemají na jídlo a kdy rodiny s dětmi nemají na nájem, v pořádku. Toto mlčení, respektive oddělení sociálních otázek od těch politických, pak vede k pochopitelnému podezření neprivilegovaných vůči vzývaným „demokratickým hodnotám“ i k těm, kteří se jimi zaštiťují. Antibabišovský a prozápadní narativ demokratické části politického spektra k tomu ještě dále přispěl a Fialův „antipopulismus“ a výroky jako „všichni trošku zchudneme“ pak mohou situaci ještě zhoršit.

Prorazit bariéru mezi sociálním a demokratickým

Ztotožnit Milion chvilek s celým hnutím odporu vůči Babišovi by bylo určitě nepřesné. Spolek ale dokázal velmi dobře pracovat s celou řadou demokratických citů, které část české společnosti chová, a zorganizovat sílu, kterou Babiš nemohl ignorovat. Volební angažmá Milionu chvilek pak celkem logicky navázalo na éru protibabišovských demonstrací. Teď se nejspíš Milion chvilek připravuje na prezidentskou kampaň, ve které opět dokáže mobilizovat dobrovolníky k politické akci ve veřejném i soukromém prostoru. Pokud by se ale spolek zaštiťující se demokracií rozhodl vyvinout nátlak na vládu i v sociální oblasti, ukázal by tím, že i situace chudých je součástí péče o demokracii. Samotný Milion chvilek pro demokracii by mohl být víc než jen „mládežnická organizace TOPky“ pro děti z lepších rodin, jak rapuje Stříbrný Rafael. Jenže místo toho Mikuláš Minář, který chtěl ještě před rokem krást se svým politickým projektem LIDÉ PRO, voliče Babišovi, dnes rozumuje o vyváženém Fialově projevu, ve kterém premiér ignoruje i takové věci jako růst cen potravin.

Vladimír Špidla v podcastu Kolaps řekl, že úkolem sociální demokracie do budoucna bude zajistit přerozdělování ze stále se zmenšujícího společného koše. Politika sociálnědemokratických stran ale v historii zatím vždy počítala s přerozdělováním v růstové ekonomice. Tato výzva tedy bude náročná i pro sociálnědemokratické strany, a je skoro nemožné, že by se jich chopila pravice. Občanská společnost by však mohla vytvořit příslušný tlak a prorazit tím bariéru mezi sociálním a demokratickým, která se u nás nutně vytváří ve chvíli, kdy v poslanecké sněmovně jako opozice k pravicové vládě působí jedna fašistická a jedna orbánovská strana. Pokud budou sociální práva chápana mimo ta politická a nebudou součástí péče o demokracii, budou mít Babiš i Okamura snadnější práci.

Autor je redaktor Alarmu.

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.