Kdo má rozum? O racionalitě v koronavirové situaci

Polemika filosofa Martina Rittera s textem Michala Stehlíka a Samuela Zajíčka o osvícenství, iracionalitě a (ne)očkování.

Martin Ritter

Spory o tom, jak má společnost reagovat na krizi, či spíše krize vyvolávané covidem-19, jsou dnes nezřídka prezentovány jako střet mezi racionálně uvažující většinou, která přijímá očkování jako jedinou eticky správnou a vědecky zdůvodněnou cestu, a menšinou těch, kteří očkování z iracionálních důvodů odmítají, a tudíž se chovají neeticky či alespoň ne-eticky. Podobně jako Radek Chlup (Přijmout (svou) iracionalitu, aneb proč stát neuznává protilátky) jsem přesvědčen, že tato perspektiva je zavádějící, a rád bych zde uvedl některé (další) důvody, proč bychom ji měli opustit. V reakci na text Michala Stehlíka a Samuela Zajíčka Myšlenkový život části společnosti se odehrává na zcela jiném hřišti, kteří tematizují racionalitu odmítačů „racionálních, vědeckých a moderních řešení“, se chci zamyslet nad tím, v jakém smyslu lze nazývat racionálním přístup oné moderní většiny. Rád bych předeslal, že zde sice přejímám dnes obvyklé dělení na zastánce a odpůrce očkování, nicméně je pokládám za věcně nesprávné, příliš zjednodušující a společensky nebezpečné – tedy přispívající k reálnému vzniku dvou „táborů“ tam, kde by existovat nemusely a neměly.

Osvícenství není pozitivismus

Konkrétněji se chci zaměřit na představu, že zastánci plošného očkování proti covidu-19 stojí v osvícenské tradici, jež proti pověrám a předsudkům prosazuje vládu rozumu. Pokusím se ukázat, že způsob, jímž se v českém veřejném prostoru toto konkrétní očkování propaguje, je naopak selháním osvícenské tradice, a vládne zde spíše tradice pozitivistická. Podle zakladatele pozitivismu Augusta Comta lidstvo zdárně překonalo teologické i metafyzické stadium svého vývoje a konečně vstoupilo do epochy pozitivní, v níž se bude řídit jedině vědami nezpochybnitelně založenými na tom, co je fakticky dáno. Královnou všech věd se měla stát věda zcela nová, sociologie, jež měla zajistit všeobecné blaho na základě empirického poznání mechanismů fungování člověka a potažmo celé společnosti. Tato vize se zjevně nenaplnila. Comtova koncepce sociologie jako „sociální fyziky“ umožňující „pozitivní politiku“ jako nástroj společenské transformace dnes nejspíš vyvolá odpor – zjevně totiž znamená sociální inženýrství. I kvůli našemu vzdělávacímu systému v nás ale přesto zůstává pevně zakořeněná pozitivistická představa, že pokrok lidstva může zajistit jedině empirická věda a na ní založené technologie. Právě takovými technologickými výdobytky jsou současné očkovací látky, které jsou tím nejlepším, co máme díky našemu nejlepšímu nástroji zvládání světa, tedy vědě.

Tento pozitivistický světonázor zásadním způsobem přispívá ke společenskému přecenění role výsledků aplikované vědy, které Radek Chlup uchopuje tím, že hovoří o symbolickém významu očkování. Není zde samozřejmě možné zabíhat do teorie vědy, nemělo by však být obtížné nahlédnout, že současná věda principiálně není schopna naplnit ideál, který jí vytyčil Comte, tedy na základě nezpochybnitelných faktů řídit celou společnost. Vědy netvoří jeden celek a nemají ani žádnou královskou disciplínu, která by zaručovala pokrok lidstva (natož aby si tuto pozici dnes mohla nárokovat sociologie). Pokračující diferenciace věd vede k řadě nových poznatků, ale také k rozdrobenosti vědeckého poznání, jež je ostatně jedním z důvodů, proč věda nedokáže uchopit koronavirovou situaci jedním výkladem. I přesto však máme sklon věřit, že právě a jedině věda nám nabídne definitivní řešení. S touto důvěrou pracuje i myšlenka, stále ještě politicky prosazovaná, že uděláme tečku za koronavirem.

Věda nepochybně může přispívat k tomu, abychom se mohli poučeněji rozhodovat a abychom žili lépe, nemůže za nás však provést rozhodovací proces a zejména nám nemůže říci, jaký život máme žít.

Ne že by nám vědy neumožnily vyřešit celou řadu problémů. Proklamace „udělejme tečku za koronavirem“, která je reklamou na očkování, však slibuje mnohem více, než co mohou vědy zajistit – v duchu Comtova pozitivismu slibuje definitivní řešení. Běžný zastánce „moderního vědeckého přístupu“ pak přijímá tento příslib. Nic proti tomu: věřit vědě sice není vědecké, ale je to racionální. Ovšem stejně racionální je pochybovat o tom, že věda tím jediným správným způsobem vyřeší naše problémy. Dnes bychom již měli vidět jasně, že vědecké bádání je v každém okamžiku ne-dokonalé, a vnímat to nikoli jako slabinu, nýbrž jako jednu z hlavních předností vědeckého přístupu, ne-li přednost největší – umožňuje totiž další vývoj, tvorbu lepších poznatků a potažmo také lepších, nikdy ovšem dokonalých produktů aplikovaného výzkumu.

Povědomí o této ne-dokonalosti vědy by nám mělo umožnit nahlédnout, proč je důležité rozlišovat mezi pozitivistickým a osvícenským přístupem a položit větší důraz na druhý z nich. Na rozdíl od pozitivismu nelze osvícenství redukovat na víru, že vědy jsou jedinou správnou cestou k pokroku lidstva. Podle Kantovy slavné definice je osvícenství „vykročení člověka z jeho jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svůj vlastní rozum bez cizího vedení. (…) Měj odvahu používat svůj vlastní rozum! je tedy heslem osvícenství“. Pro osvícený přístup není zásadní důvěra ve vědu a v její aplikaci, tedy důvěra ve výsledky racionality vědců, nýbrž schopnost či odvaha používat vlastní rozum. Být osvícený znamená být schopen rozhodovat se, rozumně, sám – například i tehdy, mám-li možnost použít vakcínu proti covidu-19. Lidé, kteří se nechali očkovat, a stejně tak lidé, kteří se očkovat nenechali, mají různé důvody, proč zvolili tu či onu variantu. Tyto důvody mohou být – a jsou – na obou stranách jak racionální, tak iracionální, a jejich racionalitu nelze měřit tím, zda a do jaké míry ten či onen člověk „věří vědě“. Jde-li nám o udržení a rozvíjení osvícenské tradice, pak bychom se měli snažit vytvářet podmínky pro to, aby lidé mohli hledat a dokázali nacházet důvody ospravedlnitelné (vlastním) rozumem, což samozřejmě znamená též – ale zdaleka ne výlučně – tím, co i díky vědě víme. To se ale v současnosti neděje, a proto lze říci, že osvícenská tradice selhává.

Co (ne)dělat?

Stejně jako Radek Chlup si dobře uvědomuji, že lidé nejsou jen racionální bytosti a že jejich přirozený svět je (naštěstí) mnohem bohatší, než aby lidský život bylo možné vést jen na základě racionálních úvah. Neměli bychom ovšem podléhat pozitivistickým předsudkům a ukvapeně vylučovat ze sféry rozumného vše, co není vědecké. Michal Stehlík a Samuel Zajíček zmiňují jedním dechem „posílení školní výuky exaktních věd“ a „zařazení kurzů ‚kritického myšlení‘“. Osvícenci nepochybně vkládali nemalé naděje v rozvoj exaktních věd, nicméně jádro osvícenského přístupu lépe vystihuje důraz na to, co bychom dnes vyjádřili právě souslovím „kritické myšlení“. Kritické myšlení a věda není totéž; to ovšem neznamená, že kritické myšlení není racionální. Obvyklé definice kritického myšlení často zmiňují to, co prosazovali i osvícenci: nepodléhat obecnému mínění, nepřebírat naivně tradované názory, zaujmout odstup a připustit odlišný pohled. Kritické myšlení je zkrátka schopnost rozlišovat a vidět souvislosti mezi jevy v jejich komplexnosti.

Situace vyvolaná virem covid-19 se vyznačuje právě nebývalou komplexností. Čelíme-li komplexnímu problému, pak ve snaze o jeho řešení je racionální nezastírat tuto složitost, a zároveň se snažit problém rozdělit na jednodušší, a tudíž snadněji řešitelné součásti. Pokud bychom stávající situaci chtěli řešit vědecky, byl by zapotřebí přístup mezioborový či spíše transdisciplinární, tj. překračující meze jednotlivých oborů právě směrem ke komplexnějšímu pochopení. Jistě lze namítnout, že na takový přístup nemáme čas, protože musíme okamžitě řešit naléhavou situaci. Taková námitka je do jisté míry platná, ale nemá-li vést k iracionálnímu jednání, nesmíme kvůli naléhavosti rezignovat na snahu o ucelené uchopení problému a místo toho sázet na částečné řešení na základě částečného uchopení. Takovouto rezignací bylo a stále je politické tažení na podporu očkování, kterou snad nejlépe symbolizuje tvrzení dnes již bývalého ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, že (podzimní a současná) epidemie je „epidemií neočkovaných“. Ruku v ruce s touto „brutální kampaní“, jak to formulovala sama česká vláda, kampaní nepokrytě zaměřenou proti neočkovaným, šla a dosud jde politika nekontrolování infekčnosti očkovaných, ačkoli mohou být a jsou přenašeči covidu-19 a ačkoli primárním cílem dnes dostupných vakcín není ochrana proti samotné nákaze. Mnoho veřejných prostor tak zůstává neočkovanému člověku uzavřeno, byť by se prokázal jakkoli důvěryhodným potvrzením o bezinfekčnosti, zatímco očkovaný člověk může prakticky kamkoli, aniž by jeho bezinfekčnost byla kontrolována. Toto diskriminační a iracionální opatření přitom vyvolává nevraživost, a tím i společenské napětí: neočkovaný je totiž vnímán jako příčina našeho koronavirového neštěstí.

Máme-li současnou situaci zvládnout racionálně, musíme ji především, jak správně uzavírá svou úvahu Radek Chlup, pravdivě pojmenovat. Pravdivé zde ovšem nemůže znamenat (pozitivisticky) definitivně správné vědecké uchopení, které nepochybně odpovídá jednoznačným faktům, nýbrž spíše takové porozumění, které dokáže situaci uchopit jako komplexní a ovlivňovanou mnoha faktory a aktéry. Současnou krizi vyvolanou covidem-19 nelze redukovat na problém zvládnutí, neřkuli vymýcení tohoto viru. Spíše musíme zvládnout, alespoň v dané chvíli, zdravě uspořádat lidské soužití ve světě, v němž je virus přítomen. Představitelé výkonné moci by proto měli výslovně a co možná nejpřesněji definovat, 1) co chceme řešit, tj. v čem spočívá náš problém, 2) čeho chceme dosáhnout (či do jakého stavu chceme dospět) a 3) jaké nežádoucí dopady hrozí, zvolíme-li tu či onu strategii. Stojí za pozornost, že žádný z těchto tří bodů za nás nevyřeší věda. Vědci jistě mohou přispět k vyjasnění naší situace, musíme však sami rozhodnout, co chceme řešit. Stejně tak nám vědci mohou pomoci určit, k čemu bychom měli směřovat – i zde si však musíme sami říci, čeho chceme dosáhnout. A musíme přitom dobře zvažovat možná rizika různých cest – jistě i zde nám věda může pomoci, ještě větší roli zde ovšem bude hrát naše představivost. Obecně platí, že věda nepochybně může přispívat k tomu, abychom se mohli poučeněji rozhodovat a abychom žili lépe, nemůže za nás však provést rozhodovací proces a zejména nám nemůže říci, jaký život máme žít.

Mějte přece rozum!

Není (mi) úplně jasné, koho přesně mají Michal Stehlík a Samuel Zajíček na mysli, hovoří-li o odmítačích „racionálních, vědeckých a moderních řešení“, jichž by v české společnosti mělo být „něco mezi deseti až třiceti procenty“. Sám bych se neodvažoval soudit, kolik lidí u nás nesdílí „bazální vizi světa postavenou na základech osvícenské racionality“. Snažil jsem se nabídnout diferencovanější pohled a ukázat, že naši situaci bychom měli popsat jinak, protože zastánci „moderních řešení“ nemusejí být zas tak osvícení a jejich odpůrci zas tak tmářští. Konkrétně v případě očkování proti covidu-19 je třeba vzít v potaz i to, že lidé, kteří se nechali očkovat, rozhodně nemusejí být zastánci očkování: často totiž nebyli rozumně přesvědčeni o jeho nutnosti. A na druhé straně ti, kteří se očkovat nenechali, nemusejí být odpůrci očkování proti covidu-19, natož odpůrci očkování vůbec. Situace je mnohem složitější a rozhoduje se v ní mimo jiné o tom, co bude i do budoucna ve společnosti znamenat „mít rozum“. Platí přitom, že ani osvícenci často nebyli ztělesněním rozumnosti a nešetřili arogantní ironií, protože měli pocit intelektuální nadřazenosti. Současnou situaci vnímám i jako bolestnou lekci o tom, jak snadné je tomuto pocitu podlehnout. Rád bych proto uzavřel zdůrazněním faktu, že mnozí lidé, kteří nesdílejí mínění většiny, vůbec nechtějí hrát na „jiném hřišti“, tedy v jiné než osvícenské racionalitě, ale jsou do této pozice vytlačováni údajně racionálním diskursem, který se tím zároveň snaží udržet svou legitimitu. Neměli bychom přistoupit na to, že účel světí prostředky, byť by se tento účel jevil jakkoli dobrý: účel i prostředky musejí podléhat soudu lidského rozumu.

Autor je filosof.

Čtěte dále