Český národ jako hovno na botě dějin. Satirická Okupace je suverénní režijní debut

Thrillerově černá komedie o jedné noci v jednom baru rozvíjí jednoduchou anekdotu do podoby jízlivé alegorie o všech šancích na hrdinství, které jsme jako jednotlivci i národ promarnili.

Martin Šrajer
Foto Bontonfilm

V zapadlém divadle kdesi v normalizačním Československu právě skončila čtyřicátá repríza Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. „Hrál jste z prdele,“ hodnotí režisér (Martin Pechlát) zostra výkon jednoho z herců. Stejně nespokojený je ale očividně i s úrovní svého života.

V šedesátých letech inscenoval Becketta a patřil mezi přední divadelníky. Po srpnové invazi se přizpůsobil podmínkám, jak okamžitě prozrazuje jeho červená košile a modré semišové sako, z nichž sálá nevkus vlastní estrádním konferenciérům. Teď zahořklý muž skřípe zuby u bezobsažných budovatelských frází, jejichž poslušné opakování je podmínkou přežití na divadle i ve společnosti.

Otázka „Co si myslíte o hrdinství?“, se kterou se na režiséra po představení obrací studentka Milada (Antonie Formanová), vyznívá vzhledem k nehrdinskému osudu dotyčného jako provokace. Mladá žena údajně píše práci o hrdinství na divadle. Přímou odpověď na svůj dotaz sice nedostane, ale události následujících několika hodin jí poskytnou víc podnětů, než v kolik doufala.

Představy o hrdinství

Když totiž herci (Cyril Dobrý, Pavel Neškudla, Tomáš Jeřábek) s režisérem a ředitelem divadla (Otakar Brousek mladší) na baru zapíjejí individuální i národní frustraci, objevuje se před vchodem do kulturního domu jeden z okupantů. Opilý ruský důstojník (Alexej Gorbunov) jim chce prodat kanystr armádního benzínu a užít si trochu zábavy. Při tom si ale se zneklidňující samozřejmostí podmaňuje prostor a začíná určovat pravidla hry.

Divadlo se v duchu konceptu „theatrum mundi“ mění v koncentrovanou verzi vnějšího světa, kde se setkávají malé a velké národy i minulost s přítomností. Umělci díky tomu dostávají příležitost předvést lepší výkon než před chvíli na pódiu a s větší důsledností naplnit slova Konstantina Stanislavského, podle něhož se pravé umění rodí z potu a krve, jak jim uvědoměle připomíná ředitel.

Scenáristé se nad nemorální hrdiny nepovyšují. Připouštějí, že prohnilí jsme nakonec všichni. Pevný bod v podobě čestně jednající postavy, podle níž bychom mohli poměřovat jednání druhých, ve filmu chybí.

Na vpád cizince reaguje každý podle své nátury a množství alkoholu v krvi. Herec Kraus, nihilisticky smířený s věcmi minulými i příštími, dál s lahví rumu a v kostýmu vojáka SS bloumá po chodbách. Úslužný ředitel se s ruským „tovariščem“ snaží vyjít po dobrém. Nabízí mu peníze a hledá společná konverzační témata. Ostatní svou hostilitu vůči nezvanému hostu neskrývají, což v závěru výborně vystupňované sekvence vede k nepříjemné srážce. Narážejí na sebe dvě kultury, různé představy o hrdinství i lidská hlava a busta Klementa Gottwalda.

Ačkoliv je bar od začátku nasvícen barevnými reflektory, jež nám připomínají, že se nacházíme v umělém světě na pomezí snu, skutečnosti a divadla, charaktery postav se doopravdy začínají vybarvovat až v reakci na přítomnost sovětského vojáka. Nikdo se k problému nechce postavit čelem, převzít zodpovědnost a nést důsledky.

Herci i tvůrci proto vymýšlejí způsob, jak všechno urovnat, aniž by se ušpinili. Vzhledem k dějišti a stylizaci filmu nepřekvapí, že vyhrocenou situaci s pomocí nacistických uniforem přetvářejí v absurdní divadlo, v drsnou švejkovinu, která by neměla mít trvalé následky. Jenže i pro zkušeného herce, natož pro protekčního eléva, je těžké nevypadnout z role…

Umění se přizpůsobit

Michal Nohejl absolvoval studium režie na FAMU v roce 2006. Teprve nyní, se solidní oporou ve scénáři Marka Šindelky a Vojtěcha Maška, natočil svůj celovečerní debut. Mezitím se věnoval tvorbě reklam a videoklipů. Jeho talent pro vytváření scén, které vám pro perfektní souhru hudby, barev a pohybu utkví v paměti, je patrný už od podmanivého tanečního prologu. Efekty, k nimž se v Okupaci uchyluje, ale netrpí samoúčelností.

Veškeré stylistické volby jsou podřízené vyprávění. Statické kompozice podtrhují záměrnou divadelnost, rozmístění herců v prostoru vyjadřuje proměňující se mocenskou dynamiku, přesně načasovaný střih pointuje scény. Své opodstatnění mají jak songy od Kill the Dandies! a dalších kapel, dotvářející zlověstnou atmosféru, tak jedno konkrétní použití hlediskového záběru. Krutý žert vyznívá z pohledu oběti mnohem hrůzněji než z pohledu těch, kdo jej zinscenovali.

Vytříbená audiovizuální stránka činí z Okupace snímek, jejž je radost sledovat a poslouchat, ale zároveň se podílí na tom, jak v jeho průběhu vnímáme jednotlivé postavy. Mlčenliví přihlížející se ve správný okamžik dokážou ozvat, přerušit hudbu a odvážně k sobě strhnout pozornost (kamery). Bezzásadoví zbabělci si svůj velký detail mohou vychutnat až ve chvíli, kdy nastane vhodná (dějinná) příležitost a oni svým „hrdinným“ konáním nic neriskují. Jejich charakterová flexibilita je uvěřitelná i zásluhou herců, kterým se vesměs daří uzpůsobovat svůj projev proměnlivému tónu.

Neustálé střídání rolí a s tím související přecházení mezi hrou a skutečností, dobou minulou a přítomnou, je současně řídícím principem vyprávění i ústřední myšlenkou filmu. Ukazuje se, že každý z typizovaných, v lecčem nadčasových antihrdinů hraje divadlo. Možná v zájmu přežití, možná z obyčejné pohodlnosti. Dokonce i postavy zvenčí, z nichž jedna na pódiu předvede patetickou ódu na gerojství sovětských vojsk jako podle Ždanovovy doktríny a druhá je – zřejmě právem – obviněna ze spolupráce s StB. Bez viny nakonec nezůstává nikdo. V umění přizpůsobit se nicméně excelují všichni.

Titulní okupace, na kterou se aktéři vypjatého dramatu odvolávají, aby omluvili svou zbabělost či pokrytectví, ve výsledku není záležitostí specifického místa. Jde o nesvobodný způsob myšlení a konání, řízeného nikoliv vnitřním přesvědčením, ale proměňujícími se vnějšími okolnostmi. Nezdá se ale, že by to někomu ze sedmi lidí, které svedl dohromady jeden bar, docházelo, natož že by někdo z nich byl schopen z vězení své mysli uniknout.

České prokletí

Snaha přerámovat nebo přepsat určitou událost a hnout se vpřed naráží na sobecké hájení vlastních zájmů. Postavy jsou tudíž stejně jako skupinka snobů z Buñuelova Nenápadného půvabu buržoazie nuceny zas a znovu prožívat podobnou situaci. Přes tuto zacyklenost se jen se vyprávění zadrhne jen v ojedinělých momentech.

Rozkročení příběhu mezi dvěma okupacemi, během nichž se český národ dle slov Pechlátova režiséra octnul v pozici „hovna na botě dějin“, přitom napovídá, že připosranost je optikou autorů prokletím předávaným z generace na generaci.

Scenáristé se nad nemorální hrdiny nepovyšují. Připouštějí, že prohnilí jsme nakonec všichni. Pevný bod v podobě čestně jednající postavy, podle níž bychom mohli poměřovat jednání druhých, ve filmu chybí. Při takto střízlivém čtení českých dějin je vcelku logické, že Okupace nepřináší uspokojivé východisko a končí prakticky stejným záběrem, jakým začala.

Nohejl neskrývá svou poučenost zahraničními filmaři. Na Buñuela odkazují i plakáty s kacířským Zlatým věkem v mizanscéně, scéna mučení, při níž dojde i na benzín, je pravděpodobně citací Tarantinových Gaunerů, intermezza před červenou oponou mají lynchovský nádech… ze všeho nejvíc však film připomíná kousavé morality Věry Chytilové, v jejímž ročníku Nohejl studoval na FAMU.

Okupace, kterou můžete podle zvoleného úhlu pohledu sledovat jako thriller, podobenství nebo černou, až cynickou komedii, se žánrově pohybuje jinde než třeba Chytilové Kalamita a také stylem jde o uhlazenější film. S jejím jej ale pojí nesmlouvavost, s jakou poukazuje na morální ohebnost vybraného vzorku české společnosti a staví na pranýř některé tuzemské povahové neduhy – třeba sklon překlopit sebevážnější akt do frašky.

Ano, schopnost zlehčit kritickou situaci může člověku zachránit život, jak se přesvědčí i postavy Nohejlova filmu – ale pokud žijete v zemi, kde je jakékoli hrdinství předem odsouzené k výsměchu, proč se o něj vůbec snažit? Také díky podobným otázkám, které z příběhu nenásilně vyvstávají, je Okupace přes mnohé více či méně zřetelné inspirace zcela osobitým dílem, které nad českou filmovou produkcí ční a s tou zahraniční může být směle poměřováno.

Autor je filmový kritik.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále

  1. Proč jsem nešla na Letnou
    Ludmila Dobrovolná Wladyniak