Český stát nenávidí děti

Děti jsou naše budoucnost, a proto je náš stát okázale ignoruje. Podstatnější než otevřít školy tak bylo zpřístupnit před Vánoci hospody a na jaře wellness.

Stanislav Biler
Foto CC0

Po pedikúře pro psy a wellness centrech pro opice se jako poslední mohly otevřít také školy. To jsou taková zařízení, kam okolo šestého roku odkládáme děti prahnoucí po vědění, aby z nich o třináct let později vylezly apatické bytosti bez zájmu o svět. Během epidemie jsme si ve zkratce mohli všimnout, jak moc český stát nezajímá budoucí generace. Zatímco okolo průmyslu vláda v průběhu celé epidemie našlapovala po špičkách, aby nebohé alfa samce našeho pracovního tábora nějak nepopudila, s dětmi zachází celý rok jako s hadrem na holi. To, že chtěli mít dospělí v prosinci otevřené hospody, aby se mohli všichni opít, znamenalo, že děti čekaly další zbytečné měsíce v domácí izolaci v důsledku nejdelší a nejdramatičtější vlny epidemie, jaká nás postihla.

V Dánsku zavřeli školy o Vánocích a rozvolňovat začali v únoru, v Česku se žáci první stupně podívali do škol až 12. dubna v rotačním systému a museli podstupovat testy, jejichž spolehlivosti nevěřil a nevěří vlastně vůbec nikdo. V nějakém normálním státě by asi informace z konce dubna, kdy Správa státních hmotných rezerv oznámila, že došly testy pro školáky a na nové byl zrušen tendr, vyvolala společenskou bouři, možná i pád vlády. V Česku jsme se tomu jen zasmáli, protože nikdo už nepočítá s tím, že by něco fungovalo. A nikoho vlastně ani nepřekvapilo, že se stát celou dobu bránil nasazení přesnějších PCR testů, protože by to bylo drahé, a kde jinde ušetřit, než na dětech. Zatímco lidé v práci se měli testovat jednou týdně, a pokud chtěli, tak v pohodlí domova, děti musely dvakrát týdně a pod dohledem ve škole, protože… Já vlastně nevím proč. A neví to vůbec nikdo.

Jak je už zvykem, v Česku se opatření nezdůvodňovala a nezdůvodňují, což je neobvyklé v demokratickém právním státě, ale třeba ve vězení nebo v gulagu je to zcela běžné. Děti tím nejspíš měly získat užitečný návyk do budoucna, totiž že jim stát nikdy a nic nebude věřit. Tento přístup pak bude oboustranný. Zatímco ke švédským, norským, finským nebo dánským dětem promlouvají přímo premiérky a premiéři a vlády pro děti pořádají speciální tiskové konference, aby jim vysvětlily, co se děje, v Česku se s dětmi přímo nebaví vlastně nikdo. Posílají se jim jen nesrozumitelné vzkazy a příkazy přes rodiče nebo učitele. Takhle vypadá výuka k občanství v praxi. Ve Skandinávii vyrůstají další generace, které budou důvěřovat svým státům, zatímco my vychováváme generaci, která bude český stát považovat při nejlepším za bizarní vtip.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás