Anna Pospěch Durnová: Sociální demokracie prováhala příležitost postavit se za lidi v otázkách klimatu a práv žen

V nadcházejících volbách nejspíš dojde k debaklu české levice. Jak se do této situace dostala a co je proti jejímu dalšímu úpadku možné dělat? To se dozvíte v podcastu Kolaps s politoložkou Annou Pospěch Durnovou.

Blíží se podzimní parlamentní volby a s nimi i pravděpodobný totální propadák všech levicových stran. Před českou veřejností tak leží debata, jak se s tímto vývojem vypořádat. Úpadek sociální demokracie i komunistů v Česku má lokální specifika, ale stojí za ním také širší mezinárodní problémy posledních minimálně třiceti let. Budou nám komunisté a sociální demokraté v parlamentu chybět? Kdo může za neúspěch těchto stran? Mění se náš pohled na levicovou a pravicovou politiku? A jak by se levice měla stavět k otázkám klimatu, ženských práv nebo migrace? O současné české i světové levici, postsocialistickém individualismu a možném budoucím vývoji nejen ve východní Evropě jsme si v novém dílu podcastu Kolaps povídali s politoložkou a socioložkou Annou Pospěch Durnovou, která působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Institutu vyšších studií ve Vídni.

Neustále debatujeme o úpadku levice, ale třeba podle ekonoma Pavla Kohouta je radikální levice největším bezpečnostním rizikem současného světa. Tak jak to tedy je?

Jedna věc je to, jak vypadají volební potenciály levicových a pravicových stran. Druhá pak to, jak pravicoví ekonomové, politici a intelektuálové vnímají levicovou scénu. To bude ze své podstaty vždycky přemrštěné, protože nebezpečí, proti němuž chceme politicky bojovat, musíme vykreslit dostatečně jasně – vytvořit velkého nepřítele. V jiných ohledech ale to, co se děje na české politické scéně, není nějakou naší specialitou. Situace české levice se moc neodlišuje od toho, co se děje v Evropě.

A jaké to má důvody?

Levicové subjekty upadají všude a mají méně voličů a voliček. Můžeme to vysvětlit generačním efektem. Na začátku 21. století dochází ke generačním obměně populace, a to především obměně profesní. Pokud se tedy sociální demokracie soustředily hlavně na pracující a dělnickou sílu, tak ten prototyp dělníka a dělnice se změnil. Už ve společnosti nejsou tak početní. Lidé, kteří jsou v penzi, dnes volí sociální demokracii, a to ne kvůli tomu, že jsou v penzi, ale protože oni byli tou generací dělníků a dělnic pracujících ve velkých továrnách, které sociální demokracie všude po Evropě zastupovala. Profesní rozložení se mění a s ním se mění i požadavky lidí na politické subjekty. Za tohle všechno česká sociální demokracie nemůže, je to širší evropský trend.

Za co česká sociální demokracie naopak může?

V evropském kontextu levicové a sociálnědemokratické strany sice ztrácejí, ale pořád si udržují moc. A to především ve skandinávských zemích. Jsou to levicové subjekty, které jsou schopné vstupovat do strategických koalic. Jsou si schopné rozmyslet, jaký je jejich ideologický koaliční potenciál a jak jsou schopní na proměnu politické mapy reagovat. A tady můžeme být relativně přísní a říct, že česká sociální demokracie si takovou otázku buď vůbec nepoložila, nebo ji vyřešila fatálně špatně. Vstoupila totiž do koalice, která pro ni byla extrémně nevýhodná. A to nejen z mocenských důvodů, ale i z těch strategických. ANO postupně přešlo až do levicově populistických pozic a ČSSD ztratila zcela svůj hlas. Andrej Babiš a ANO dokázali toto téma stáhnout čistě na ekonomickou úroveň a sociální demokracie proti tomu nedokázala postavit jakoukoli ideologickou diskusi. Sociální demokracie tak byla v koalici s partnerem, který jí vzal to jediné, co mohla nabídnout. A abychom byli kompletní, tak důležitým aspektem úpadku je také personální krize ČSSD. To je skutečně něco, co jinde v Evropě nevidíme a co má veliký vliv. Česká sociální demokracie zkrátka nemá lidi, kteří by reprezentovali nějakou smysluplnou levicovou politiku pro současné společenské podmínky.

Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na SpotifyApple PodcastsPlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.

Jan Bělíček je literární kritik a novinář. Od konce roku 2019 je šéfredaktorem Alarmu, který v roce 2013 spoluzakládal. Píše o literatuře, kultuře, ale i politice a společnosti. S Pavlem Šplíchalem moderuje podcastu Kolaps a společně s Evou Klíčovou vytvářejí literární podcast TL;DR. | [email protected]

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.