Měšťanská fascinace abnormalitou. Nad knihou Imaginace jinakosti

Hanácký obr, vousatá žena, bezruký muž, dvojčata ze Siamu, černoši, tlusté dítě! Zvědavost, odpor, soucit, smích. Svět panoptik, freak show, etnografických přehlídek a varieté. Kniha Filipa Herzy Imaginace jinakosti. Pražské přehlídky lidských kuriozit v 19. a 20. století (Scriptorium, 2020) nabízí fascinující pohled na málo známou, ale významnou součást dobové populární kultury. Praxi vystavování „abnormálních“ těl zasazuje do širokého společenského kontextu a otevírá inspirativní tázání po utváření moderních forem tělesnosti, vzniku konceptu normality či roli dobových představ o vtělených rozdílech a hierarchiích mezi muži a ženami či mezi jednotlivými „rasami“ a jejich významu pro politické boje a vyjednávání legitimity společenského řádu.

Průkopníci globalizované masové kultury

Autor sleduje vývoj kultury vystavovaní jinakosti od šlechtických kabinetů kuriozit přes varieté a panoptika až ke vzniku mezinárodní sítě agentur a zábavních podniků, průkopníků globalizované masové kultury. Zlatý věk přehlídek kuriozit se překrýval s rozvojem kapitalistického systému a vrcholem evropské koloniální expanze v poslední čtvrtině 19. století. Vývoj dopravních prostředků a mediálních trhů umožnil umělcům a jejich impresáriům pořádat turné napříč světadíly. Společně s nimi se šířila globální imaginace kolonialismu, kultura konzumu a kult celebrit. Hvězdy přehlídek lidských podivností přitom autor představuje jako profesionální performery, kteří využívali různé způsoby stylizace, kostýmy i promyšlené techniky, jak zvýraznit svoji odlišnost. Vědomě pracovali s emocemi a očekáváním svého publika, tato představení tak mohou prozradit mnoho o myšlenkovém světě jejich diváků.

Pohled na přehlídky „nenormálních“ těl a jejich zírající návštěvníky ukazuje hlubokou jinakost v srdci pražské měšťanské kultury. Problematizuje tak minulost, kterou vnímáme jako důvěrně blízkou.

Herza rozlišuje dva hlavní způsoby sebeprezentace, tzv. grandiózní a exotický styl. První styl využívali zejména „obři“ a „liliputáni“, kteří se stylizovali do role světových hvězd, noblesních aristokratů a boháčů. Jejich výjimečnost měla vzbuzovat obdiv a přibližovat měšťanskému publiku kontakt s exkluzivním světem vyšších společenských tříd. Oproti tomu exotický styl byl vyhrazen především performerům tmavé pleti. Jejich vystoupení zdůrazňovala zvířeckost, nespoutanou sexualitu a zásadní odlišnost „divochů“ od „civilizovaných“ diváků. Těm tak umožňovala ztotožňovat se s mocenským nárokem „bílé rasy“ a vztahovat se k probíhající koloniální expanzi. Představení, která se těšila velkému zájmu tisku, pak byla zásobnicí exotizující symboliky a ideologickým instrumentem pro domácí politické boje. Pražská vystoupení „dahomejských amazonek“ či „habešská vesnice“ na Národopisné výstavě v roce 1895 tak například posloužila liberálním politikům k zamítnutí nároků dělnického hnutí, k diskreditaci ženské emancipace či k symbolickému vymezení se vůči „primitivní“ německé kultuře.

Nová normalita

Doba úpadku přehlídek jinakosti spadá do meziválečného období. Vystoupení ztrácela dřívější prestiž a začala být posuzována jako cosi nemoderního, nevhodného a nehumánního. Důvody Herza hledá v postupujícím významu lékařské autority a přijetí konceptu normality (k jehož šíření zábavní kultura přispěla). Rostoucí role expertního vědění, biologizace představ o společenských vztazích, hrozba degenerace vyjadřovaná kriminalisty i eugeniky, šíření medicínských a hygienických poznatků, snaha o kontrolu nad chudými a boj proti dělnickému hnutí – to je směs zdrojů, ze kterých vycházela ideologie abnormality. Její přijetí s sebou neslo patologizaci jinakosti. Tělesné odlišnosti začaly být posuzovány jako něco nežádoucího, hrozba pro „normální“ společnost a zdravé národní tělo. Z někdejších celebrit se stali mrzáci, kteří měli být izolováni od „normální“ společnosti za zdmi zdravotních ústavů. Ti z performerů, kteří chtěli udržet své pozice, proto přecházeli na jiné způsoby prezentace, apelující na jiné hodnoty, zdůrazňovali překonání tělesného „postižení“ vlastní pílí a usilovnou prací. Definitivní tečku za mezinárodní kulturou vystavování abnormálních těl představovala druhá světová válka. Mnozí z performerů se stali oběťmi nacistické vyhlazovací kampaně.

Imaginace jinakosti je v rámci české historiografie do značné míry průkopnická kniha. Přesto se nevyhne některým problémům typickým pro práce, které se věnují obtížně uchopitelným tématům imaginace a symbolických systémů. Neumožňuje posoudit nakolik byly určité reprezentace důležitější než jiné, jaký byl dosah jejich vlivu. Pramenně obtížné je také doložit plnou šíři způsobů, jakými byly etnografické přehlídky a vystoupení lidských kuriozit vnímány. To dokážeme zachytit pouze zprostředkovaně, na stránkách tisku. Herza pokrývá především středostavovská liberální média a vztahuje rétoriku abnormality k hodnotám měšťanské společnosti, která se skrze ni vymezovala jak vůči „zhýralé“ aristokracii, tak vůči „zdegenerovanému“ dělnictvu. Nejasné však zůstává, jestli bylo vnímání daného fenoménu společné pro všechny společenské vrstvy a jak se případně lišilo. Stejně tak by bylo zajímavé zaměřit se na případné rozdíly mezi česko- a německojazyčnou částí společnosti. Herza sice čerpá i z německy psaných pražských médií, analyzuje ale pouze rétoriku českých nacionalistů. Hlubší zpracování by vyžadovala i role českých antropologů, muzejních pracovníků, cestovatelů a obchodníků s exotikou.

Koloniální fantazie ve střední Evropě

Mezi nejsilnější stránky práce patří provázání komplexu koloniální imaginace s konkrétní praxí mezinárodního zábavního průmyslu. Kniha představuje přístup historické antropologie v nejlepší kondici. Zaměřuje se na jevy, které jsou z dnešního pohledu nepochopitelné, podivné a šokující, jako je právě vystavování živých lidí. Ukazuje je jako součást každodenního života a odhaluje skrytou logiku jejich fungování. Noří se do široké palety významů a interpretací, které je obklopovaly, a přibližuje způsoby, jakým byly využívány pro vyjádření dobových obav, konfliktů a politických aspirací. Výsledkem zkoumání zdánlivé historické kuriozity je komplexní obraz spojující vývoj globalizované masové kultury, rostoucí roli expertního vědění, všeprostupující koloniální fantazie a lokální ideologické boje. Zasazuje tak dění v Praze, probouzejícím se velkoměstě na semiperiferii Evropy, do kontextu globální imperiální kultury.

Pohled na přehlídky „nenormálních“ těl a jejich zírající návštěvníky ukazuje hlubokou jinakost v srdci tehdejší měšťanské kultury. Problematizuje tak minulost, kterou vnímáme jako důvěrně blízkou a k níž se často nostalgicky vztahujeme. Dokazuje potřebnost přístupů vycházejících ze studií genderu, postkoloniálních studií a kritických studií postižení, které jsou v rámci české historické obce bohužel stále opomíjené.

Autor je historik.