V rozhovoru s Terezou Havlíčkovou se dotýkáme tématu samosprávných organizací zdola, rozdílu mezi tím, co znamená léčitelství v Německu a České republice, celostní medicíny a problematiky zákonů, které zjednodušují praxi léčitelkám i porodním asistentkám. Léčitelství je v Německu definováno zákonem. Každý léčitel nebo léčitelka musí nejprve složit státní zkoušku a tak není možné provádět toto umění bez znalostí anatomie, fyziologie a dalších disciplin. Alternativní metody léčby jsou tak dostupné, kvalitnější a podléhají pravidlům, která chrání jejich uživatele před podvodníky. Tereza procestovala při studiu psychologie značnou část Evropy, žila v několika komunitách. Poslední čtyři roky žije v Německu s přítelem a několikatýdenním miminkem. Hovořily jsme o Samosprávné škole léčebných praktik, která funguje v berlínském Kreuzbergu od roku 1981.
Jak jste se dostala na školu, kterou právě studujete?
Poté co jsem přišla do Berlína, jsem měla potřebu se dozvědět víc o přírodní medicíně. Měla jsem svoji zkušenost s nemocí, se kterou mi pomohl léčitel. Dozvěděla jsem se od přátel, že ve vrchním patře jednoho hausprojektu je alternativní škola léčitelství, která nemá šéfa ani šéfku, kterou si studenti řídí sami. To mě nadchlo a zjistila jsem, že je to přesně to, co chci dělat.
Mohla byste trochu přiblížit, s jakou náplní se může člověk ve škole alternativní medicíny setkat?
Škola připravuje na státní léčitelskou zkoušku. V Německu funguje těchto škol víc a většinou si člověk vybírá jen jeden obor. Učí se tam předměty, které připravují na státní zkoušku – anatomie, patologie, fyziologie –, a kromě toho ještě čínská medicína, homeopatie a bylinkářství, jak tomu říkám já, tedy fytoterapie. Večer je možnost cvičení jógy, čchi-kungu nebo různých masáží. Každý půlrok si studenti mohou navrhnout ještě další předmět, najít si sami učitele, vybrat téma a to pak společně odhlasovat. V Německu se pod pojmem léčitelství skrývá široká paleta oborů, ať už to jsou maséři, cvičitelé nebo homeopaté.
Zmiňovala jste, že v Německu člověk může dostat od běžného doktora doporučení na užití alternativní medicíny. S tím jsem se zatím v Česku setkala jen hodně zřídka. Vidíte v přístupu v Německu a u nás rozdíl?
Rozhodně. Tady je léčitelství daleko běžnější. Myslím, že tato oblast je v Česku tabuizovaná. Pokud je někdo léčitel nebo chodí za léčitelem, je na něj pohlíženo skrz prsty. To tady téměř neexistuje. Když přijdu k doktorovi, často dostanu nějaký homeopatický přípravek, což se mi doma nestávalo.
Učitelé jsou zaměstnanci studentů, a pokud se většina studentů shodne, že se chovají nevhodným způsobem, už dál zaměstnanci nebudou.
Rozdíl je také v tom, že jsou tady jasně nastavená pravidla a také ta zkouška. V Česku se mohu prohlásit za léčitele a pak záleží jen na tom, jestli mi lidé budou věřit a budou ke mně chodit, nebo ne. To tady nejde.
Studovala jste psychologii, věnovala jste se práci s rodinami, dokážete si představit, že byste někdy dělala léčitelku?
Myslím, že se to časem ukáže. Jsem především psycholožka, ale myslím si, že propojení psychologie s dalšími celostními směry může být rozhodně přínosné. Vadí mi rozdělení na čistě psychický nebo čistě tělesný problém, ať už se to týká klasické medicíny nebo psychologie. I u většiny svých klientů vnímám, že je důležité neřešit jen psychický problém, se kterým přijdou, ale třeba i to, jak se stravují nebo jak tráví volný čas, jestli sportují. Vlastně i jejich celkový fyzický stav, protože jestli jsou fyzicky nemocní, tak to ovlivňuje jejich psychiku. Jedno nejde oddělit od druhého. Takže bych ráda někdy tyto dva přístupy spojila.
Škola, kterou studujete, není alternativní jenom předmětem výuky, ale také způsobem fungování. Mohla byste to přiblížit?
Hlavní je, že škola nemá šéfa nebo šéfku, studenti ji řídí sami. Lidé si občas představí, že se stírá role učitele a studenta, což není pravda. Je to vlastně škola s jasnou strukturou, která ale není neměnná. Hlavní rozdíl, který vidím oproti jiným školám, je ten, že tady se nepíšou zdlouhavé evaluace, které nemusí mít žádný výsledek, ale pokud je většina studentů s něčím nespokojená, tak je změna relativně snadná – pomocí školních plén. Je o ní možné diskutovat. Na druhou stranu by to bez pravidel nešlo, protože řídit školu je opravdu složitá věc. Škola funguje od roku 1981 a studenti si mezi sebou předávají soubory nastavených pravidel.
Jak je to se školným? Musí ho platit všichni?
Jelikož to není státní škola, většina studentů na její chod přispívá. Je to něco přes dvě stě eur měsíčně, což není málo. Každý to má se školným zařízeno jinak, ale i lidé, kteří jsou na sociálních dávkách, si dokážou z peněz něco na školné vyhradit, protože tady mají lidé většinou obecně trochu víc peněz. Ne všichni ale školné platí. V každé třídě je jeden člověk, který nemusí platit nic, a to z toho důvodu, že nemá přístup k německému vzdělávacímu systému. Jsou to migranti, kteří nemají ukončené azylové řízení, a nemohou proto pracovat ani studovat. Jedinou podmínkou je, aby rozuměli německy. Je hodně lidí, kteří mají slevu, protože z nějakého důvodu je pro ně 210 eur moc. Probíhá to tak, že lidé z kanceláře řeknou, kolik peněz je k dispozici, a tato skupinka se musí sejít a domluvit se, na základě jakých kritérií dostane kdo jakou slevu. Škola funguje jako spolek, takže pokud je člověk členem spolku, může školu dál navštěvovat i poté, co splní základní předměty.
Mohla byste popsat některá z pravidel nebo rozhodovací principy, které na škole fungují?
Klademe velký důraz na toleranci, antirasismus a na práva jednotlivce. To je stěžejní. Nejdůležitější část pravidel se týká rozhodovacích procesů v rámci plén. Na začátku studia dostane každý student brožurku, v níž je všechno popsáno. Na škole funguje několik pracovních skupin. Já se třeba starám o kopírku. Jsou skupiny, které se starají o propagaci, finance, úklid, ale není potřeba, aby všichni rozuměli všemu.
S čím se člověk může setkat, když se snaží vytvářet projekty, které jdou zdola?
Má to vždycky dvě stránky. Na jedné straně má člověk pocit, že se může skutečně k věcem vyjádřit, že to má smysl, na druhé straně to vyžaduje opravdu hodně zodpovědnosti. Kdybych chodila na běžnou školu, nemusela bych se o nic starat, tady mám naopak spoustu povinností. Kromě konkrétních úkolů bych měla chodit na pravidelná pléna. Člověk z nich chodí často rozmrzelý z toho, že rozhodování trvalo moc dlouho nebo že jsme se na něčem neshodli. Většinou se najde někdo, kdo zabíhá příliš do detailů a rozhodování komplikuje. Člověk někdy odchází frustrován, což ale vlastně není negativní, když uvážíme, jak dlouho škola funguje.
Musím říct, že výhodou této školy oproti jiným plénům, kterých jsem se zúčastnila třeba v hausprojektu, kde jsem bydlela, je to, že je tu jasně určen způsob rozhodování: například kdy se dá použít veto, i když je to opravdu hraniční možnost. To znamená, že když někdo řekne ne, tak je potřeba celou věc ještě znova prodiskutovat. Ačkoli to často trvá dlouho, všechno vlastně dobře funguje a nakonec se dojde k dobrým výsledkům.
Škola je antirasistická a antisexistická. Co se ve škole dělá pro to, aby nedocházelo k zneužívání ze strany pedagogů? Může se vůbec něco takového u vás přihodit?
Stát se to samozřejmě může jako kdekoli jinde. Ovšem učitelé jsou v této škole zaměstnanci studentů, a pokud se většina studentů shodne, že se chovají nevhodným způsobem, už dál zaměstnanci nebudou. To se stalo třeba v době, kdy jsem do školy nastoupila. Byla zde učitelka, která se podle většiny studentů chovala rasisticky. Některé její komentáře ke studentům nebyly v pořádku. Po dlouhých diskusích nakonec odešla a byla nahrazena jinou, protože se studenti shodli na tom, že ji nechtějí. Je skvělé, že ačkoli vyučující rozhodují o velké spoustě věcí – například o tom, jak bude probíhat výuka –, jejich moc není neomezená.
Je škola napojená na místní alternativní scénu?
V Berlíně jsou tři školy, které fungují podobným způsobem a nemají šéfa ani šéfku. Myšlenka vychází z levicového prostředí, ale nedá se říct, že by byla výrazně levicově aktivistická. Většina lidí, kteří sem chodí, chtějí spolurozhodovat o tom, jak škola funguje. Je pro ně důležité, že mohou něco ovlivnit. Asi polovina lidí má blízko k anarchistické scéně, ale rozhodně to není podmínka.
Co byste doporučila jako vstup do alternativní medicíny pro někoho, kdo toho o ní tolik neví?
Směrů je velké množství. I lidé, kteří chodí na naši školu, se mohou formovat úplně odlišně. Často to ani nedělají pro kariéru. Je hodně lidí, kterým je vlastně trochu jedno, jestli nakonec státní léčitelskou zkoušku udělají. Mezi ně vlastně patřím i já, je mi víceméně jedno, jestli ji složím. Pokud ano, budu ráda; pokud ne, vystačím si s tím, že jsem to dělala pro sebe.
Jak ovlivnilo studium celostní medicíny váš život?
Nevím, jestli mě ovlivnilo přímo studium. Měla jsem zkušenost s nemocí, která mě nasměrovala. Určitě je to možnost naučit se spoustě nových věcí a zapojit je do svého života.
Věci, které nám mohou připadat jako hodně alternativní, bývají v Německu často vsazeny do určitých pravidel. To se týká i domácích porodů. Jak to v Německu probíhá, pokud se žena rozhodne rodit doma?
Je to výrazně jiné než v Česku. Pokud se v Česku žena rozhodne rodit doma, je de facto kriminalizovaná. Vlastně nevím, jestli bych se rozhodla rodit doma, kdybych žila v Čechách. Ani v Německu to sice porodní asistentky nemají vůbec jednoduché – mají hodně drahé pojištění a musí mít odvahu, aby to vůbec začaly dělat –, každopádně ta možnost je a zákonem upravena. Na člověka se nikdo nedívá skrz prsty, pokud se k domácímu porodu rozhodne. Je to úkon hrazený zdravotní pojišťovnou, pouze se pak něco doplácí. Asistentky mají hodně přísně stanovená pravidla – koho smí vzít, za jakých okolností je potřeba převézt rodičku do nemocnice, jak má proces porodu probíhat a podobně –, a kdyby pravidla porušily, budou mít velké problémy, takže v tomto ohledu to funguje velmi dobře. Pro mě to byla nejpohodlnější volba. Porodní asistentku jsme znali už před porodem, v době porodu byla celou dobu s námi. I po porodu nás navštěvovala každý den a radila nám nejen se zdravotními věcmi, ale i třeba s tím, jak se starat o miminko, což mi přišlo moc fajn.