Jestli je něco typického pro současnou politickou kulturu nejen u nás, ale i v celé Evropě, ba i ve světě, pak je to rostoucí míra nekultury. Malá ukázka této, řekněme, nervozity: Když se v pátek 6. října předseda Nepodvolené Francie Jean-Luc Mélenchon dozvěděl, že v čele informativní mise do Nové Kaledonie, kde se má příští rok konat referendum o nezávislosti, bude stát na macronovce překabátěný socialistický expremiér Manuel Valls, atakoval ho na půdě parlamentu těmito slovy: „Já přece neusednu vedle takového nacisty. Jsi jenom potížista, ubožák, hovno!“ křičel Mélenchon. „Dočista jsi se zbláznil, uklidni se,“ koktal Valls. Jsou na to svědci a slovo od slova to dali do novin.
Ani ve Španělsku už vlastně neexistuje právní stát. Liberální komentátoři a bruselští komisaři si ale zatím neráčili všimnout. Neopomněli však španělský stát zásadně podpořit.
Nervozita stoupá, jazyky jsou všude čím dál proříznutější a ostré lokty sviští vzduchem. Proč také ne, když může Donald Trump na půdě OSN, organizace původně mírové, hrozit jinému státu, že jej smete z povrchu zemského tvrdým zářením? Protože všichni vědí, že ho klimatická změna vůbec nezajímá, zřejmě mu ani neřekli, že i lokální jaderná válka by globální oteplování výrazně urychlila. Kde jsou ty sametové časy, kdy Miloš Zeman zmínil v souvislosti s nenáviděným premiérem pouhý kalašnikov?
Výjimka pravidlem
Jsou ovšem i zahalené cesty od sametů k pilníkům, halící se do vznešené tógy práva a ústavnosti. Skuteční hulváti se nám dnes oblékají do pomyslných talárů. Když už padla zmínka o Francii, řekněme si něco o pilníku zákonném a skoro božsky vznešeném. Zatímco po 1. říjnu sledoval celý svět se zatajeným dechem záběry svištících španělských pendreků proti katalánským voličům a o dva dny později masovou protestní stávku Katalánců proti policejnímu násilí, zanikl potichu ve Francii právní stát. Národní shromáždění tam 3. října přijalo zákon, jímž byl výjimečný stav – od listopadu 2015 čtyřikrát prodloužený – vložen do právního řádu jako permanentní nástroj státního násilí. Svévolného, ale zákonného. Výjimka se stala pravidlem.
Nejde o přehnané osočení. Respektovaný šéfredaktor prestižního webu Mediapart Edwy Plenel, který v letech 1996 až 2004 řídil deník Le Monde, by ve svém úvodníku sotva tvrdil jen tak z legrace nebo v těžké opilosti, že „od 3. října 2017 Francie již není právním státem“. Jeho slova mají oporu v realitě. Právní stát, jímž si rádi vyplachují ústa všichni politikové Západu a po řádném vykloktání se pak domnívají mít svěží dech, má totiž přesný význam. Je to stát, který chrání kteréhokoliv občana hlavně – před státem. Stát, který vůči lidem vylučuje administrativní nebo policejní absolutismus, protože se za všech okolností řídí „zdržovacími“ procedurami a soudním dohledem. Odteď však může francouzský stát, jeho prefekti, jeho administrativa a jeho policie kdykoli, kdekoli a komukoli znemožnit svobodu pohybu, výkon náboženského kultu, nedotknutelnost obydlí a rovnost před zákonem, aniž by k tomu bylo potřeba oprávnění od nezávislého soudce. Stačí jen kouzelné slůvko „terorismus“ a pouhé subjektivní podezření každého policajta, který jde zrovna čirou náhodou okolo.
Nebezpečná bezpečnost
„Myslím, že se nemusím bát nástrojů boje proti terorismu, protože se necítím být teroristou,“ prohlásil vládní mluvčí a bývalý socialista Christophe Castaner, nyní přesvědčený macronovec. Sdělení otřesné, ale odpovídající tomu, že pro ono výjimečné pravidlo nadšeně hlasovalo 415 slušných poslanců proti 127 prvoplánovým hulvátům, kteří se patrně cítí být teroristy, mezi nimi i Mélenchon. Skutečné – byť implicitní – hulvátství je tu však skryto do maskovačky zákona ohánějícího se bezpečností.
Zákon je o to horší, že ve Francii je dobře známo, jak byl použit prodlužovaný výjimečný stav: proti ekologickým aktivistům v době klimatologické konference v Paříži (COP 21) i proti demonstrantům odmítajícím asociální útok socialistické vlády na pracovní zákonodárství vloni na jaře, slabý odvar toho, co na pracující lidi nyní přichystala suita Emmanuela Macrona. Od roku 2015 bylo podle zákona o výjimečném stavu vyšetřováno šest tisíc francouzských občanů, z toho bylo však jen jednačtyřicet obžalováno a pouhých dvacet za verbální „podporu terorismu“. Shrnuto: Kvůli řečičkám dvou desítek individuí byly státem drasticky obtěžovány tisíce lidí, nemluvě o mlácení ekologů, odborářů a lyceistů v ulicích. Nikdo soudný nepochybuje, že přesně v tomhle stylu se nyní bude ve Francii pokračovat.
Demokratické Španělsko?
Máme teď i u nás mnoho znalců španělské ústavy a hlubinných kritiků nezodpovědného katalánského separatismu, který údajně podrývá ústavnost všeobecně a jednu úctyhodnou standardní demokracii zvláště. Urodili se přes noc. Nikoho v Česku však ani nenapadne, že rozhodnutí zrušit klíčové články autonomie Katalánska z roku 2006 ústavním soudem v Madridu o čtyři roky později nebylo zlatým deštěm práva z božského obláčku, ale drzou provokací konzervativních soudců spjatých se španělskou Lidovou stranou, v řadě ohledů stále ještě skanzenem frankistického režimu.
Snad nikdo v Česku zasvěceně nerozebírá zákon „o ochraně veřejné bezpečnosti“, který v roce 2015 prosadil šéf lidovců a premiér Mariano Rajoy. Zákon sice mluví o ochraně občanů před terorismem, ale nejsou žádné pochybnosti o tom, proti komu je ve skutečnosti zaměřen. Už dva roky jsou ve Španělsku demonstrace bez předchozího ohlášení úřadům nelegální a kdykoli policií jménem zákona rozehnatelné. Nezákonné jsou tam i jinak legální demonstrace, které třeba jen změní trasu. Zločinné jsou solidární protesty s kýmkoliv, jehož problém se přece ostatních lidí netýká, například demonstrace proti vystěhovávání neplatičů, na nichž založila svoji politickou kariéru starostka Barcelony Ada Colau. Vězením mohou být trestány demonstrace v blízkosti parlamentu a jiných budov státního významu. Pokuty za tyto „protidemokratické“ přečiny se pohybují v rozmezí od stovky tisíc do šesti set tisíc eur, což je likvidační taxa i pro mnoho radikálních odborů, natož pro disidentská média. Ani ve Španělsku už vlastně neexistuje právní stát. Liberální komentátoři anebo bruselští komisaři si ale zatím neráčili všimnout. Neopomněli však španělský stát zásadně podpořit.
Dědicové demokratů
Čeho si ještě nevšímáme v tom našem světě rostoucího a čím dál otevřenějšího autoritářství, které tak rádo staví do latě a moralizuje kdejakého „hulváta“, jemuž se prodral na jazyk tu prázdný krvežíznivý kal, tu zase třeba i záblesk pravdy? Bez povšimnutí zůstává fakt, že dosud nevíme, jak vůbec dopadne zvolené řešení poslední velké hospodářské krize. Německo s obrovským obchodním a finančním přebytkem táhne Česko do čtyřprocentního růstu a slastné zaměstnanosti, jejíž klady narušují nanejvýš jen reportáže Saši Uhlové, takže zvláště v srdci Evropy je jásavá slepota obvyklým rozpoložením státotvorných elit. Ale ředitelé zeměkoule dobře vědí, že biliony dolarů, eur a jenů nalitých za poslední dekádu do bank, veřejné sféry i soukromého sektoru nějak pořád neprosakují do reálné ekonomiky, do statků a služeb, jež by se kapitálům vyplácelo vyrábět a poskytovat. Nafukují se opět hlavně finanční bubliny a lze si jen házet korunou, která z nich praskne jako první.
Globální elity, působící ovšem vždy lokálně, tohle velmi dobře vědí. Nechtějí se k ovládnutí sociálních otřesů v příští velké krizi spojovat s pravicovými extremisty, protože s nimi mají špatnou historickou zkušenost; ani toho Trumpa nevzaly dosud mezi sebe, přestože on sám o to zjevně usiluje. Ale po posledních německých volbách, v nichž xenofobní Alternativa pro Německo překreslila poválečnou politickou mapu klíčové země Evropy, pohasla nahoře víra, že Macronův bonapartismus je konečně nalezeným nástrojem k zastavení nahnědlých hnutí. A k účinnému řízení kapitalismu s demokratickou fasádou.
Pendreky ani tanky nemohou být trvalým stabilizujícím faktorem, náhražkou za sociální podloží vládnutí. Někteří analytikové proto již naznačují, že politika v lakýrkách bude muset v zájmu přežití řádu přece jen vstoupit do hnědých kaluží. A poťouchlí zlí jazykové již dnes občas nejapně žertují, že nadcházející éra lepenismu či neofrankismu nebude muset zákony k obrazu svému psát, vyhlašovat a hájit. Proč by to dělala? Prostě je zdědí po všech těch dnešních demokratech. A důsledně použije.
Autor je politický komentátor.