Jestliže řada autorů a autorek ve svých článcích týkajících se Prague Pride, Alt*Pride či pochodů a festivalů queer hrdosti píší o oslavném či úlevném rozměru akcí, nemají tak docela pravdu. Každoročně se objeví série článků zlehčujících, iracionálně kritických či přímo nenávistných. Výjimečné nejsou ani „protiakce“, ať už jde o Pochod pro rodinu či početně skromné a celkově trapné akce neonacistů. V Česku mají Pride pochody spíš karnevalovou podobu, stačí se ovšem přesunout o málo na východ a situace je citelně horší – například na říjnový vratislavský pochod se chystá početná neonacistická skupina.
Zůstaňme ovšem v českém kontextu a vraťme se k oněm článkům, které publikují konzervativní a pravicová média. Například Šafrovo Forum24 věnovalo Prague Pride trojici článků a ve všech se opakovaly tytéž momenty: zpochybňovnání smyslu oslav sexualní a rodové identity, poukazy na „devianty v postrojích a latexových maskách“ a na tolerantnost české obyvatelstva „vůči homosexuálům“. Lze říct, že už se jedná o queerfobní klasiku, která jde nepokrytě na ruku své queerfobní cílové skupině.
Divní a divnější
Uprostřed týdne hrdosti literární časopis Tvar odemkl pro veřejnost můj článek s názvem Budoucnost je radical queer (Tvar č. 13/2017) – příslušné číslo neslo výrazně queer tematiku a kromě reflexí obsahuje i primární texty českých queer autorů a autorek a také překlady americké lesbické poezie. Odemknutý článek, jak již dává tušit název, směřoval ovšem za hranice obvyklého vnímání LGBT problematiky. Ideologicky vychází z queer anarchismu, což bylo znát na kritice manželství i registrovaného partnerství, na kritice odsouvání transgender témat, na kritice směřované dovnitř queer komunity a také na uvedení témat, která odmítají i zavedené liberální queer spolky a instituce, natož pak česká queerfobní většina.
Nelze tolerovat tlak, který pedofilní osoby ohrožuje a nutí je omezovat vlastní život na nedůstojnou úroveň skrývání a pocitu viny za skutky, které nespáchaly.
Jedním z těchto témat byla pedofilie: „Radical queer znamená zrušit sexuální a rodové normy, očistit stigmatizované menšiny (včetně např. pedofilní komunity)…“ Právě tato pasáž pak rozpoutala mediální hon na mou osobu, například ze strany Echa24, jehož šéf Dalibor Balšínek mě nazval zvráceným individuem, a redakce následně publikovala článek, formálně a investigativně věrný tradici periodika (přebrat většinu textu, doplnit ho několika vlastními větami, aby z něj nebyl úplný plagiát, vybrat z hloubi internetu nějakou dehonestující fotografii a následně šířit nenávist na sociálních sítích). Echem24 se pak inspirovala dezinformační média, od Krajských listů po Parlamentní listy.
Tolerance do ložnice
Vezměme to ovšem popořadě a začněme od rozměru týdne hrdosti coby týdne mediálně podpořené queerfobie. Častým argumentem odpůrců Prague Pride je dojem, že česká společnost je vůči homosexuálům velice tolerantní, a ti si tedy nemají nač stěžovat. To však lze jednoduše vyvrátit, např. současným postojem legislativy vůči queer lidem. Právě pojem tolerance se rozhodla letošní Prague Pride výrazně reflektovat a citovat i argumenty protistrany – „úplně zbytečný festival“. Mezi queerfoby panuje postoj, že neheterosexuální projevy patří do ložnice, že jim homosexuálové v zásadě nevadí, ale že LGBT komunita chce zničit tradiční rodinu. Na výše zmíněném se ovšem ukazuje skutečnost, že majorita pojímá queer lidi coby homosexuály, a nemá tedy o ostatních aspektech sexuality a genderu povědomí. O pochodech hrdosti se píše jako o průvodech homosexuálů a o lesbách se moc nemluví, natož aby se někdo hlouběji zaobíral tématy jako bi/pansexualita nebo trans* a nebinárními lidmi. Jde o problém tzv. viditelnosti, od manifestace vlastní existence po základní milostné a sexuální projevy na veřejnosti – v tomto směru mají cis gayové a cis lesby před ostatními náskok.
Většinová společnost dále naprosto ignoruje fakt, že manifestace cishetero hrdosti se odehrává dvaapadesát týdnů v roce. Tato hrdost je normalizovaná, takže si její nesamozřejmost ani neuvědomují – někteří pak jdou tak daleko, že nevahájí zlehčovat zkušenosti queer lidí a jsou schopni argumentovat zkušeností vlastní, aby dokázali, že „to chce jen trochu nadhledu“, jak naposledy ukázal např. L. X. Veselý, když se po líčení slovního útoku queerfoba v noční tramvaji oběti tohoto útoku doslova vysmál.
Chceme-li se ovšem dostat k reflexi dalších témat queer komunity, musíme se do queerfobních vod ponořit hlouběji. Nalezneme tam popírání trans* identit, od upozorňování na nepříslušící gender („Marie je hnusnej chlap“) po přímé znelidšťování trans* lidí („to Feryna evidentně patří do ústavu“), srovnatelné s výroky o „buzerantech“, „sodomitech“ a „deviantech“. Dále také přetrvává postoj, že trans* lidé jsou nemocní a je tedy třeba je léčit. Tento postoj nezastává pouze laická většina, nýbrž i řada odborných autorit v čele s Jaroslavem Zvěřinou, sexuologem-politikem-transfobem, hlavou Sexuologické společnosti, člověkem, který pravidelně vystupuje proti jakékoli genderové či sexuální emancipaci.
Pedofilii si člověk nevybírá
Tématem, které vzbuzuje značnou mediální pozornosti, je přítomnost a viditelnost pedofilních osob na Prague Pride, ale i v České republice obecně. Na základě neznalosti a z ní plynoucích obav panují ve většině společnosti předsudky, že každý pedofil je člověk apriorně násilný a chce zneužít nejbližší dítě. Pojďme to pojmout analogicky – chce každý homosexuální muž mít pohlavní styk s nejbližším mužem? Chce rigger, kráčející po ulici, hned každého svázat? Logicky – nechce. Rozdíl mezi homosexuálním mužem a pedofilem je ovšem ten, že prvně zmíněný může svoji sexuální touhu uskutečnit, kdežto pedofil nikoli, a většinou je tedy nucen vyhledat odbornou či komunitní pomoc.
Pedofil je člověk s dlouhodobou náklonností k dětem. Česká pedofilní komunita u oné náklonnosti uvádí ještě přívlastek „jakási zvláštní“, což je – dle mého – asi nejpřesnější definice, kterou lze, s ohledem na různorodost pedofilních projevů, nabídnout. Stejně jako každá jiná láska, i tato může postrádat rozměr sexuální a zůstávat u platonického či romantického pojetí, anebo také ne. Ale pedofilie a násilí na dětech jsou dvě různé věci. Je důležité si uvědomit, že pedofilie coby sexuální preference je nerealizovatelná. Podmínkou koitu je totiž informovaný souhlas, který ovšem ze strany dítěte není možný – to sice souhlasit může, nikoli však informovaně. Pohlavní zneužití dítěte je trestné a na tom nelze nic měnit. Je přitom ale dobré mít na paměti, že drtivá většina zneužití se děje nikoli ze strany pedofilních osob, nýbrž ze strany sexuálních násilníků, např. hypersexuálních či takových, jimž jejich rozumové schopnosti neumožní pochopit vlastní chování a jeho důsledky.
Lze diskutovat o formách sebeuspokojení, např. zda se pedofil dokáže realizovat skrze umělecké texty s příslušnými motivy apod. Základním bodem pro uvažování o pedofilii opět zůstává konsensualita, vztahující se nejen přímo na pohlavní zneužití dítěte, ale taktéž na šíření dětské pornografie. Nelze však tolerovat tlak, který pedofilní osoby ohrožuje a nutí je omezovat vlastní život na nedůstojnou úroveň skrývání a pocitu viny za skutky, které nespáchaly. Pedofilie není preferencí, kterou si člověk vybírá.
Změna místo přizpůsobivosti
„Nepřizpůsobuj se, měň společnost.“ Toto heslo používá Alt*Pride již druhým rokem. Nedovedu si představit, že by to mělo být jinak. Ve svém článku pro Tvar píši, že je třeba zrušit sexuální a rodové normy, čehož se nenávistná čtenářská obec (ProtiAlt, Reflex, anonymní uživatelé) ráda chytá. Její pracně budovaný cisheterosexuální, monogamní, konzervativní svět se hroutí. Přestává rozumět a ptá se, po vzoru Jiřího X. Doležala, jestli bude tedy legalizován i sexuální sadismus. Napadá osobní identitu a odmítá rovná práva a podmínky pro všechny. Je třeba se přizpůsobovat queerfobii jen kvůli početní převaze? Nebo přišel čas pro queer anarchismus, pro autonomní queer komunity, pro sdílení zkušeností, pro mobilizaci, pro veřejné queer akce?
Autorka se zabývá queer anarchismem.